Ti mladší si je asi nejprve budou muset objevit a i ti starší na ně možná skoro zapomněli. I když svého času byli běžným supportem mnoha zahraničních hvězd. Jako jedna z mála českých kapel si zahráli na legendárním festivalu Jam, jako první zástupci tvrdých rockerů vydali svůj albový debut u velkého labelu (Polygram), stihli turné po USA a mnoho dalších průlomových kousků.
Aktuálně z někdejších dob v sestavě najdeme už jen frontmana Jakuba „Cecila“ Plachého a kytaristu Radka „Hrádka“ Albla, kteří se obklopili mladšími. Posledním příchozím byl bubeník Sváča (jinak Please the Trees, Katastr a další). Šestičlenná sestava se dvěma baskytarami už nějakou dobu brázdí klubovou scénu a menší festivaly. S aktuální nahrávkou si pod vedením osvědčené zvukařsko-producentské dvojice Amák – Ondřej Ježek hrála více než dva roky.
Hned u úvodní Keep Going je dobře slyšet, v čem je současná síla kapely, přirozeně spojující post metal s psychedelickými vlivy. Neklidná nervozita, echa odsekávaných kytar a temné dunění baskytar postupně roste, mohutní a vzdouvá se jako narůstající vlna tsunami, která se hrozivě valí, a všem je postupně jasné, že utéci před ní už není kam. Vše je tu obdivuhodně spolu, nic nevyčnívá, nikdo z členů zbytečně neexhibuje a nestrhává na sebe pozornost. I zpěv, jako by zahalený v poloprůhledném závoji, se podřizuje kolektivnímu výsledku. Není divu, že až na výjimku, mají skladby běžně šest až osm minut. Jednak je zbytečné spěchat a jednak vystavět podobně podmanivou atmosféru zkrátka chvíli trvá.
Síla, energie, magie a přesvědčivost – to jsou základní opory skladeb. Spíš než v podobných žánrových vodách běžná agresivita a syrovost převažuje temná (mo)hutnost, s jakou každého posluchače masa hudby obestoupí a už jen tak nepustí. Zvukově je tak nahrávka vynikajícím způsobem dotažená, valící se oblaka hlukových stěn připomínají nástup těžké letní bouře a obdivuhodně dokážou i v klidu domova zprostředkovat mocný zážitek. U podobných kapel obvykle přicházejí jen a pouze na koncertech. A když se objeví klidné, baladicky zamyšlené pasáže (jakou je úvod Soul Power nebo melodicky vstřícné Gone), skvěle plní roli oddechu i potřeby romantického nadechnutí před další ničivou explozí.
Propracovanost skladeb, schopnost gradací a práce s dynamikou by mohly na tomto albu dobře sloužit jako učebnicový příklad pro mladší generaci alternativních rockerů, která si často teprve až v průběhu hraní podobné postupy zpětně objevuje přes postrockové kapely. Vše je tu zkrátka nenápadné a teprve v průběhu se zjevují různé souvislosti. Tou může být i jen použití dětské fotografie hry na indiány na obalu alba, kde až popis prozradí druhý plán: jde o dávný snímek z dětství někdejšího studentského vůdce z roku 1989 a dnes výrazného ekologického aktivisty Jaromíra Bláhy.
Album nenabízí nic hudebně nového či průlomového. Spíš lze říci, že se vrací k jistotám. Ale zato důkladně a s dotaženou dokonalostí oprašuje cosi, co dnes na alternativní scéně tak často zoufale chybí – zaujetí, nasazení, dovednost zachovat si nadhled, a přesto soustředěně vložit do vytvářené produkce všechnu energii s oddaností, které jsou k dispozici. Je radost zas jednou poslouchat album, u něhož nemáte pocit, že tu studiová technika především zachraňuje skladby ve stadiu pouhého dema.
Verdikt 84%
Comeback na jedničku. S hvězdičkou za úžasnou atmosféru.