Aktuální nahrávku asi lze označit za koncepční – loni vyšla první polovina, EP s názvem V+++. To s letošním jarem doplnilo pokračování, avizované jako +EGA. Spojením vzniklé třetí album je tím kompletní – Vega. Určitým klíčem k přístupu k němu může být i klip k titulní skladbě: Klára se tu opírá do elektrické kytary a všem starším u toho obrazu určitě okamžitě začnou z paměti vyskakovat sedmdesátkové rockerky. Tedy Joan Jett, Lita Ford nebo Suzi Quatro. Rockový drive těm melodickým písničkám dodává energii – není to bůhvíjaký nářez, ale s barevnými bicími manžela Romana Víchy to šlape skvěle. Ovšem ukazuje se, že Klára Vytisková prostě svou podstatou rockerka není a nové album namátkou pro takové November 2nd neznamená žádnou konkurenci. Nejpůsobivější je totiž nakonec stejně v sladkobolném vybočení popové balady Řeka, ke které se jako host připojila Jana Kirschner.
Hudebně jde o sice jednoduché, ale nemálo chytlavé a svěží nápady – Vnitřní já, Večeře snů nebo Chci tě vzít do reality s dalším hostem 7krát3 jsou regulérní hitovky, schopné rozskákat náměstí na libovolných městských slavnostech či Majálesu. Vše ale okamžitě (a bohužel) sráží, zaposloucháme-li se do textů. Verše jako „Vega – odraz a pravda miliónů let / Vega – lehkost bytí, volnej let / Vega – koukni, u nohou mi leží svět“ nebo „Pod námi město / Mléčná dráha udává ten směr / Pohled z výšky zamotává / Hlavu nad ledem“ nejenže tlučou do bubínků silou dětských říkánek. Občas až surreálným spojováním slov vzbuzují úsměv a pocit, že asi jen autorka tuší, co to vlastně zkusila říci. Tematikou obyčejného člověka vzhlížejícího ke hvězdám jako čemusi, co ho přesahuje, a snahou naroubovat to celé na introspektivní vhledy a ohlížení se za vlastním životem pak už působí poněkud otřepaně. A při jen minimálním zapátrání určitě najdeme textaře, kteří se s tím v minulosti vypořádali výrazně lépe.
Celý projekt vyhlíží, jako by Klára Vytisková zkoušela, kam i jak dál. Napovídal by tomu i křest alba, překvapivě umístěný do malého pražského klubu Bike Jesus, oblíbeného to doupěte všech kapel, které si zakládají na cool nezávislosti. Zpěvačka ho prý (jak se píše v jednom reportu z křtu) označila za „špinavé místo“, což prý má mít spojitost s charakterem alba. Hm. Pak se ovšem nabízí otázka, proč to album je všechno, jen ne špinavé a syrové?
Ke cti nahrávce nicméně zůstává, že ačkoli je hodně pestrá svými hudebními vlivy a vznikala s hned několika producenty, drží docela dobře pohromadě. Nesnaží se předstírat zvukové experimenty, kůži nese na trh se vší jednoduchostí prostého střídání slok a refrénů (nechybí ani kdysi populární deklamované vstupy!) a v nejlepších chvílích připomíná například kultivovanost Anny K. nebo v minulosti Hany Zagorové či Marie Rottrové.
Ono to ohlížení se až někam k sedmdesátým létům (a to nejen v rocku) vlastně není vůbec špatný nápad a jako inspirace tu až překvapivě dobře funguje. A pokud je nějaký důvod, proč tohle album v dnešní záplavě titulů vůbec poslouchat, je to právě tenhle.
Verdikt:
Zpívat česky není nijak odvážné ani těžké. Jen se to vždycky nemusí povést a bohužel je to hned slyšet jako na tomto albu. Ale ty cesty, o kterých Klára zpívá v úvodu, i tentokrát dávají naději. Skoro vždy totiž někam vedou.