98%
Ještě před vydáním ji však opustil zakládající člen a kytarista Matt Kwasniewski-Kelvin a přidali se dva noví členové, saxofonista Kaidi Akinnibi a klávesista Seth Evans. Tato změna se samozřejmě projevila ve zvuku a přidala hudbě Black Midi nové rozměry. Odklonili se od bouřlivé frenetičnosti debutového alba a pustili se úplně jiným směrem. Orchestrálnějším, swingovějším a jazzovějším. Zjednodušeně řečeno zní to více jako jazz než jako rock, a to nejen melodicky, ale i díky použitým akordovým strukturám a prací s harmonickými prvky. Skladby jsou mnohem jasnější než na debutovém albu a jedna se přirozeně prolíná do druhé, aniž by však byly zaměnitelné. Instrumentace však není jedinou změnou, Cavalcade je daleko pomalejší a o poznání chladnější, ale i vynalézavější a řekl bych, že i chytlavější.
Přesto je Cavalcade v mnoha ohledech přirozeným pokračováním alba Schlagenheim, na které nám dá vzpomenout hned úvodní skladba John L. Zběsilá math-rocková nálož v níž Geordie Greep chrlí něco mezi kázáním a básní téměř mluveným slovem a snaží se, spolu s basákem Cameronem Pictonem, držet krok s ďábelským bubeníkem Morganem Simpsonem. To zajímavější však přichází až s druhým songem Marlene Dietrich. Bicí utichají, nastupuje jemná kytara a neméně jemný a téměř muzikálově vypravěčský Greepův vokální projev. Tohle už se vůbec nepodobá ničemu, co bychom od Black Midi očekávali. A právě první tyto první dvě sklady jako by charakterizovali celé album. Kapela sice stále zůstává věrná svým základům, ale posouvá své vlastní hranice. Jejich schopnost si přizpůsobit jakýkoliv žánr a dát mu osobitý nádech je obdivuhodná. Ať již je to třeba slowcoreová americana v Diamond Stuff nebo plnohodnotná rocková opera v Dethroned.
Cavalcade je soudržný soubor osmi precizních, řemeslně zvládnutých a do detailu propracovaných, vrstevnatých, dramatických a poutavých skladeb, který ukazuje všestrannost Black Midi. Je to album extrémů, kolísá mezi konejšivou poutavostí a prog-rockovou noční můrou. Kapela se na něm vytasila se všemi trumfy, zpochybnila standardní rockový formát a modernizovala ho jazzovou fúzí. Jako celek jej nelze než označit za jedno z nejlepších kytarových alb minimálně poslední dekády. Jedním slovem je to brilantní album. A neodpustím si poznámku, že prvním albem Black Midi otevřeli dveře kapelám jako Squid nebo Black Country, New Road, aby je druhým nechali daleko za sebou.
Track list:
- John L
- Marlene Dietrich
- Chondromalcia Patella
- Slow
- Diamond Stuff
- Dethroned
- Hogwash and Balderdash
- Ascending Forth