Srovnání s historickými projekty domácí scény se nabízí. Frontman David Vála obdivuje Oldřicha Janotu či Dagmar Voňkovou, v písních Tábora lze ale zaslechnout i daleko tvrdší a vzdálenější vlivy. Svět, který se odehrává v jejich písních, není například nepodobný tomu, který před mnoha lety představili Bratři Orffové na Bingrwingry. Nostalgické ladění posluchačům dopřeje idylu švédského venkova dětí z Bullerbynu, ale nese v sobě i mnoho pochmurného. Je to také čítanka lidských emocí a životních situací. Přesto album Údolí hvězd působí oproti prvotině Liebe méně depresivně, ale i méně pateticky. Ne že by patetičnost skladbám a Táboru obecně neslušela, ale je to důkazem, že kapela ve své tvorbě umí překračovat vlastní stín. Vedle toho deklarovaná láska k volnému pohybu, motiv opouštění uspěchaného, přitakání všednosti zde rezonuje v nejlepších tónech.
Instrumentálně je nahrávka, která vznikala od podzimu minulého roku v Tropical Cell Studiu, naprosto špičková. Hlavní tvůrce David Vála (kapely: Transwaggon, Děti deště, Mother, Hlinomaz, Vole, Bahratal), který je stěžejní postavou nezávislé (nejen hudební) scény v obklopení skvělých muzikantů Magdaleny Jozové, Kateřiny Malé a Adama Šťasty, otiskl do svého projektu lásku k neofolkovému žánru. Táboru se tak jako jedněm z mála u nás povedlo vytvořit v tomto šuplíku dílo, které nepodléhá kýči, a zůstává přitom posluchačsky velmi přístupné. K desce vyšel také teaser – černobílý klip, jenž nálady tísně i osvobozujícího útěku podtrhuje. Obal byl vytvořen z obrazu umělkyně Ester Knapové a atmosféře celé nahrávky dodává to nejlepší. To vše okolo dotváří náladu, estetiku a svět kapely Tábor.
Asi nejzásadnější písní z nové nahrávky je pro mě Koráb se svým silným obrazem lásky jako srážky vlaků a sborovým zpíváním, které, doplněno o elementární vybrnkávané party kytary, evokuje ty nejdůvěrnější pocity opuštěných nástupišť a trampské tísně ranního vlaku. Další skvělá skladba jsou Kaskády světla, akustická lavina, která jako by audiem přenášela skutečné světelné paprsky, jež v závěru prosvětlí hlasy.
Do třetice je to pak Koleno, které s poeticky mírně nadrzlým textem, tvrdým refrénem a basovou linkou, jež nekompromisně protíná celou kompozici, zjevuje svědectví o době šedivých kabátů, prázdných výrazů a tísni, ze které však vede cesta.
Nicméně doporučuji desku poslouchat jako celek. Posluchače, kteří Tábor uslyší poprvé, dle mého Údolí hvězd hravě přesvědčí k poslechu neméně skvělé prvotiny Liebe. Ta v předchozích dvou letech po právu získala mnohá ocenění.
Verdikt: 89%
Aktuální poloha kapely Tábor nezrazuje své vlastní kořeny, přináší posluchačům znovu introspektivní pohledy vábící ozvuky svobodného putování krajinou, lidského soužení, snažení, ale i radostí. Hudebně se drží vysokého standardu první desky a v kompozicích překračuje folkový úzus až do vod ambientní či sakrální sféry.