Kim Deal se prý chystala desku vydat už před několika lety, jenže část materiálu pak v roce 2018 použila na album The Breeders. První sólová nahrávka tak nakonec vyšla až dvanáct let poté, co se o ní objevily první zmínky. Kim Deal si to může hravě dovolit – léta platí nejen za jednu z ikon alternativního rocku, ale za svou si ji dnes berou už i média orientující se na classic rock. Zároveň své poslední turné absolvovala v pozici hosta popové megastar Olivie Rodrigo. A tato rozkročenost poznamenala i její sólový debut.
Má totiž až okázalá a pompézní aranžmá. Tu se vznášejí lesy smyčců, tu se rozléhají mohutné souhry dechů – pod tím vším jsou ale v základu vždy nápadité, melodické a příjemné písničky, zpívané hláskem natolik křehkým, že by za ním asi nikdo nehádal dámu v letech. I když v průběhu nahrávání zpěvačce zemřeli oba rodiče a deska je prostoupena určitou melancholií, rozhodně ji nelze označit za depresivní či temnou. Spíš naopak – od začátku do konce ji provází určitá oduševnělost, hořkosladké prolínání optimistických a zasmušilých poloh a zjevná snaha ukázat pohled na svět ze všech úhlů.
Pestré je album i hudebně. Zatímco úvodní dvě písně jsou až nezvykle tradiční, s archaickým zvukem trubky, třetí skladbu Crystal Breath pohání surový taneční elektronický beat a koření ji až chemické samply. Poté ji vystřídá sametově hebký valčík Are You Mine? a ten zas následné energické, úderné kytary. Posluchač je tak definitivně ujištěn, že přeskakování mezi žánry tu je programem. Nikdy si nemůžete být úplně jisti, co vás čeká v příští chvíli, a pravděpodobnost, že některé skladby budete milovat, zatímco jiné vás budou možná až odpuzovat, je poměrně vysoká. Důraz na zvuk tu hraničí až s posedlostí.
Tady je nutné dodat, že album je jedno z posledních, na němž se jako producent podílel na jaře zesnulý Steve Albini. (Podepsaný je pod osmi z jedenácti skladeb, a ještě autorce věnoval ukulele, které je z desky také slyšet.)
Není tak divu, že některé skladby znějí, jako kdyby šlo o nepoužitý materiál Pixies, ostrá a syrová kytarovka Big Ben Beat by se dobře vyjímala i v repertoáru The Breeders. Zpěvačka-interpretka tu tak mimoděk ukazuje svůj široký hudební záběr. Chvíli při poslechu cítíme určitou skladatelskou ambicióznost, aby se za okamžik přehoupla do čiré přirozenosti a velvetovské obyčejnosti. Ale ať Kim zabrousí kamkoli, všude je suverénní a přesvědčivá.
Tahle nahrávka sází jedno překvapení za druhým. Je dobrodružné ji poslouchat a odhalovat postupně její zvuková zákoutí i textová sdělení. Často je u toho patrné, že dlouhá léta čekání na desku i na její dokončení měla smysl. Nabízí smíření, vyrovnanost a poučenost, jakou autorce můžeme jen závidět. Někdy to i vyhlíží, jako by si Kim Deal nebyla jista, jestli nějakou další sólovku ještě vydá, a chtěla všechny své bohaté zkušenosti, nápady a pocity napěchovat do téhle jedné. A je to skvělé.
Verdikt: 90%
Sólový debut šedesátnice Kim Deal zní mladistvě, svěže a v rámci nastíněných žánrů inovativně. Patří k albům, k nimž bude fajn se vracet, protože nepozbudou kouzla. Takhle otevřeně ventilovat své emoce i životní vzestupy a pády umí totiž málokdo. Čekání se vyplatilo.