V hudebních trendech se všechno vrací. Obliba country byla u nás vždycky vysoká, a tak není divu, že zasáhla i mladší generace. Zatímco u Severního nástupiště nebo písničkáře, který si říká Člověk krve, jsou spíše znát kořeny českého trampingu, Dingo nebo třeba právě muzikantsky už zkušené Frankie & The Deadbeats zasáhl spíš vliv původní americké tradice country & western a americany. Na svém druhém albu předstupují bohatší o zkušenosti, koncertní vyhranost a také se sestavou rozšířenou o hráče na steel kytaru Millera Harrisona, narozeného přímo v kolébce country Nashvillu, který na debutu jen hostoval a ke kapele se připojil až později.
To, že členové stále nezapomínají na svou minulost v punkových či rockabilly kapelách, jasně dokazují nejen nasazení a podprahový drajv skladeb, ale i to, že deska opět vyšla u jinak žánrového labelu Pushteek. Výhodou oproti jiným country kapelám tak je – a i z nových skladeb je to stále znát –mnohem více přítomné energie. Kapela neobehrává své songy se znuděným žvýkáním muzikantů a pouštní unylostí, ale přesvědčivě a s vědomím, že nejde jen o něco, co je pouhou kulisou třeba jen k popíjení bourbonu. Je to vyznání, je to láska, je to upřímný vztah k žánru. Víc než k českému country tak pochopitelně mají ke kapelám ze stejných kořenů, jako jsou třeba u nás Hippie Chippies.
Možná by se už s tímhle albem kapela mohla konečně zbavit podezření (či spíše umanuté představy), že si z country dělá legraci a vytváří jeho parodii. Když totiž posloucháte skladby, je jasné, že nic nemůže být vzdálenější realitě. Tohle je spíš hold, pocta pramenící z dlouholetého kladného vztahu nejen ke kulisám, ale k samotné podstatě žánru. A už to není ani český ohlas na něco nedosažitelně amerického, jako tomu bylo u místních sedmdesátkových kapel, ale osobitý a svébytný pohled s chutí vlastního vkladu.
Skladby zní, že se už napoprvé zdá, že jde o „staré dobré známé“. Nic nevyčnívá, všechno klouže a odsýpá s naprostou přirozeností. I tam, kde mnohé kapely bojují s kýčovitostí, F & TD působí často svěže a civilně. A to navzdory třeba koncertním kostýmům, které jako by hudbě byly trochu opozicí a projevem nadhledu. Vážnost zaznívá i z textů, které spíše než aby opěvovaly obvyklá témata, působí jako podobenství, do nichž se odrážejí zcela současná realita i osobní pohled na dnešní svět, který rozhodně není jen plný pozitiv. Ne že by se snad sklouzávalo k politickým proklamacím, spíš jde o otevřenou zpověď pocitů a snahu psát o tom, co nás obklopuje. „Kde jsi byl, když jsem tě opravdu potřeboval? Nechci radši vědět, jaká je pravda...“ zpívá se třeba ve skladbě On the Other Side.
Odlišné kořeny se objevují i v hudebních motivech. Zatímco jiné country kapely zapadají mnohdy do otřepaných, až kýčovitých skladatelských postupů, Frankie a jeho spoluhráči dokazují, že nejsou spoutáni dogmaty. Nebojí se sáhnout třeba k hammondům nebo ženskému vokálu, když je skladba potřebuje, neženou se neustále v divokém rytmu, raději se drží středních temp. A třeba v takové Flowers si hrají s narůstající dynamikou podobně jako Nick Cave, zatímco country atmosféru tu ze všeho nejvíc dodává hostující banjo frontmana spřízněných Holy Fanda & The Reverends.
Druhé album Frankieho Knutha a jeho obejdů je důkazem všeho, co se už na cestě od debutu stihli naučit, co si stihli uvědomit a co do sebe v mezičase vstřebali. Není toho málo, jsou zkušenější, jejich hudba je vyzrálejší, písně mnohem propracovanější a atmosféra ještě působivější. V současné době, která tolik přeje pózám, umělosti a kopiím oblíbenců, taková nahrávka přinejmenším potěší.
Verdikt: 74%
Zdánlivý únik z reality prostřednictvím country o ní vypovídá mnohem víc, než si jsme ochotni připouštět. Je to zdánlivě obyčejná, avšak hudebně pestrá deska se spoustou sexy a tajuplných zákoutí.