O tom, že Jiří Šlitr byl vystudovaný právník a s hudební profesí neměl moc společného, se vědělo už od samého začátku. Částečně na tom se Suchým stavěli humor některých scének, například když v jedné vypráví: „Já jsem doktor. Doktor práv!“ a v odpověď mu přijde: „Já jsem zpěvačka. Zpěvačka písní.“
A přesto ovlivnil tuzemskou popmusic i moderní divadlo jako málokdo jiný. V Semaforu spolu se Suchým dali vzniknout řadě nezapomenutelných inscenací a podílel se i na filmech Kdyby tisíc klarinetů nebo Zločin v šantánu. Na pódiu vynikal hlavně za pianem, ale zapojoval se i do hraní. Jeho záměrně toporné neherectví bylo nedílnou součástí semaforské komiky.
Těžko vybrat zásadní Šlitrovy písně, bylo jich totiž tolik, že by z nich byl slušný seznam. Jmenujme alespoň Ach, ta láska nebeská, Purpura, Včera neděle byla, Pramínek vlasů nebo Krajina posedlá tmou. A za zmínku stojí i tvorba, která se dostala do dětských zpěvníků, namátkou například Malé kotě nebo Máme rádi zvířata.
Řada z jeho melodií se hrává dodnes a písně Suchého a Šlitra navíc svého času pomohly ke slávě některých budoucích hvězd naší popmusic: Evě Pilarové, Karlu Gottovi, Waldemaru Matuškovi nebo Haně Hegerové.
Jiří Šlitr zemřel předčasně 26. prosince 1969, když se otrávil svítiplynem ve svém ateliéru na Václavském náměstí. Nikdy se nezjistilo, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo sebevraždu. Druhou obětí tragédie byla Šlitrova milenka Jitka Maxová. Šlitrovi bylo tehdy pětačtyřicet let. S jeho smrtí nejen že skončila jedna kapitola divadla Semafor, ale symbolicky jako kdyby se – s ohledem k datu – uzavřela celá jedna éra československé kultury.