The Lumineers se do Prahy vrátili po čtyřech letech - původně měli dorazit už v roce 2020 na Colours of Ostrava; jejich sólový koncert se zase překládal z loňského února. Kapela s každou tuzemskou zastávkou vždy trochu vyroste, respektive hraje ve stále větších prostorách. Zatímco naposledy vystoupila ve Fóru Karlín, tentokrát to byla Sportovní hala Fortuna na holešovickém Výstavišti, kterou se americké formaci z Colorada podařilo pohodlně zaplnit. Je to docela zajímavý úkaz, protože The Lumineers skórují se svými alby hlavně v USA, kde se vždy dostali do první desítky žebříčku Billboard 200. A je to zcela pochopitelné, vzhledem k žánru, který hrají, a na který Evropa evidentně neslyší až tak dobře.
Ale tuzemské publikum The Lumineers nepochybně miluje. Hala byla zaplněná nejen z hlediska počtu lidí, ale i z hlediska energie a atmosféry, kterou kapela svým hraním navodila. I když má tahle partička z Denveru dost repetitivní písně a v podstatě točí stejné motivy pořád dokola, naživo to jaksi zázračně nevadí. I když je třeba podotknout, že na ploše čtyř vydaných desek se ta bezzubost hudebního repertoáru odráží už podstatně víc, než když The Lumineers před několika lety ve Velkém sále Lucerny vystupovali s pouhými dvěma alby na kontě.
Mohou za to výrazové prostředky, které kapela používá; na vybočení ze zajetých kolejí jako by nebyl prostor. Je sice fajn, když je někdo rozpoznatelný na první dobrou, ale pak mu také může hrozit, že se stane vlastním revivalem. Ale jak už bylo uvedeno výše, The Lumineers mají naživo auru výjimečnosti a točení jedné a té stejné písničky stále dokola při koncertech nevadí tolik jako na deskách.
Je to dáno především synergií všech členů kapely, kteří jsou do jednoho velmi zruční muzikanti - však také každý hraje minimálně na dva nástroje. Houslistka se nebála usednout k pianu, pianista zase v jednu chvíli popadnul basu, a bubeník a spoluzakladatel skupiny Jeremiah Fraites si občas odskočil ke kytaře. Nepůsobilo to jako nějaké nabubřelé vychloubání, ale jako absolutní přirozenost a přehlídka hudebního talentu. A je díky tomu také dost znát, že The Lumineers nestojí jen na charismatu a hlasu zpěváka Wesleyho Schultze, ale na souhře a zapojení naprosto všech.
Diváci se dočkali více než dvacítky písní, včetně šesti z loňského alba Brightside, a vlastně není divu, proč na ně lidé tak slyší. Jsou dynamické a díky výraznému kopáku také dost rytmické. Publikum si tak může vesele podupávat a tleskat, což je koncertně velmi vděčné. A co na tom, že písničky občas hraničí s táborákovými odrhovačkami? I když to je asi moc pejorativní. Jsou to spíš živelné country tancovačky, které vybízejí ke křepčení. A opět zdůrazňuji, že je to vlastně jedno, vzhledem k tomu, jak je kapela naživo odzbrojující.
The Lumineers mají zkrátka šarm a působí přirozeně a pokorně. Nedělají žádná silácká gesta, ačkoli se umí pěkně rozvášnit. Třeba na samém závěru jeden z muzikantů vyšplhal s kytarou na zádech na konstrukci stage. Bez jištění. Nepůsobilo to přitom nijak cirkusově. Naopak šlo o zcela přirozenou kulminaci skvěle odehraného koncertu, za který kapela sklidila bouřlivý potlesk. A zaslouženě.
The Lumineers
7. června 2023,
Sportovní hala Fortuna, Praha
Hodnocení: 80 %