Pánové a dáma naběhli na pódium a vypustili do zaplněné plochy před pódiem pečící se v popoledním slunci nakažlivou dávku nezkrotné funky energie. Vtipné bylo, že roztančili i skupinky nepřehlédnutelných návštěvníků, kteří se tlačili před pódiem a čekali na dva jihokorejské interprety, kteří se na tomto pódiu měli v průběhu večera objevit. Skvělá rytmika nutila lidi podupávat, barevné zvuky synťáků a dechové sekce se nesly prostorem a celé to doplňovaly excelentní kytarové party.
Vzhledem k absenci Dana Bárty pódium ovládalo duo frontmanů Michael Viktořík a Oto Klempíř. Oto Klempíř se jako lev savanou ladně procházel po pódiu s distingovaným výrazem ve tváři schované pod kšiltem čepice a Michael Viktořík lascivně vlnil boky tak, jak to neumí nikdo jiný než on. Černochová a Ruml nezůstávali pozadu a zkušeně jim sekundovali, a to nejen vokálně. Zapojili se aktivně i do dění na pódiu.
Je jasné, že nikdo nezpívá jako Bárta, nikdo nemá jeho specifickou techniku zpěvu, ale dvojice Černochová a Ruml ho zastoupili výborně. Jejich výhodou bylo, že měli k dispozici dva hlasy. Přesto musím ocenit zejména výkon Ondřeje Rumla. Ve finále byla vyváženost zpěvů, na které hudba J.A.R. stojí, opět perfektní.
J.A.R. proměnili prosluněnou plochu před hlavním pódiem v bezstarostný funky večírek a udržovali publikum ve varu až dokonce setu. Nakonec ho odstřelili závěrečnými Bulhary. J.A.R. to prostě umí a je jedno jestli svítí slunce nebo barevná světla na pódiu, je jedno, jestli hrají pro vyprodaný klub, nebo dav pod festivalovým pódiem. Vždy si publikum omotají kolem prstu.
