A je to pravda, protože její vyřídilka je neuvěřitelná. Celkem bez obalu mi postupně vypráví o životě na turné, jak s bráchou založila kapelu a o útrapách i radostech na leckdy složité cestě chlapáckým světem plným tvrdých kytar. A taky o věcech, které mezi sebou řeší soukromě jenom slavné rockové zpěvačky.
Naposled jste u nás s Halestorm byli v roli předskokanů Iron Maiden. Byla to výzva nebo rutina?
Bylo to báječné! Musím říct, že v Praze rockoví fanoušci tak nějak vždycky ukážou, že rock pro ně není jenom podstatné jméno, ale spíš sloveso. Oni to umí opravdu prožít… A mimochodem bylo to tak odjakživa.
Jako speciálně v Praze?
Jo, už když jsme u vás hráli poprvé, což podle mě bylo někdy v roce 2011, nás překvapilo, jak do toho jdou všichni naplno. Tehdy jsme na to vůbec nebyli zvyklí, ale lidi si s námi zpívali. A dokonce si vyráběli vlastní trička... Z toho se vlastně odvíjí jedna naše oblíbená kapelní historka!
Sem s ní!
Tehdy jsem si všimla v první řadě jedné fanynky, která měla vlastnoručně udělané triko s nápisem „Hot, Hotter, Hottinger“. A to bylo zjevně na počest našeho kytaristy Joea Hottingera, že jsou tři stupně: žhavej, žhavější… a Hottinger. Tenhle fór jsme pak dlouho dávali Joeovi se smíchem sežrat. Dobírali jsme si ho, že má v Praze svou úplně první a úplně vlastní fanynku.
Historka výborná, ale pojďme zpátky k těm Maidenům.
Na turné s nimi jsme každopádně byli trochu nervózní. Znáte to. Jejich publikum většinou na předkapely není zvědavé, přišli přece na koncert Iron Maiden. Jenže nakonec i tohle dopadlo skvěle. Lidi nás přijali výborně. Poznali jsme to bezpečně. Členové týmu Iron Maiden nám totiž po našem setu říkali: „Nikdo po vás neházel boty ani vám neukazoval prostředníček, takže jste se jim asi fakt líbili.“ No řekněte sám, že to se přece už dá brát jako znamení úspěchu.
Já tomu věřím. Četl jsem dokonce nadšenou recenzi, v níž autor napsal, že na takhle velkém pódiu jste sice mikrofon potřebovala, ale v klubu byste to podle něj uřvala i bez něj…
Tak to zní jako dobrá recenze!
On je ten váš hlas opravdu něco. Kdy jste vlastně přišla na to, že máte v hrdle rokenrol?
Věděla jsem to asi od malička. Máme domácí video, na kterém mi může být tak deset – táta hraje na piano a já si k tomu v obýváku vymýšlím písničky. Rodičům asi už tehdy došlo, že mě muzika úplně pohltila. A taky si pamatuju, jak úžasně mi bylo, když jsem poprvé zpívala před lidmi. Samozřejmě jsem jako dítě ještě nechápala pěveckou techniku, prostě jsem zpívala, jak to šlo. Postupně mi ale došlo, že mě k tomu příroda předurčila.
Začala jste se hlasu věnovat?
V šestnácti jsem asi rok a půl chodila na hodiny zpěvu, ale kapelu jsme s bráchou měli už od mých třinácti. Nejvíc jsem se stejně otrkala přímo na pódiu. Když jsme podepsali smlouvu a vyrazili na naše v podstatě nekonečné turné, naučila jsem se toho nejvíc praxí. Zpěv byl každopádně moje první láska – a to platí dodnes.
Tu kapelu se svým bráchou Arejayem máte pořád. Jak vás to tehdy napadlo?
Znáte ten starý animák Pinky a Brain?
Bohužel ne.
To je jedno. Ale přesně takový vztah jsme s bráchou měli. Já neustále přicházela s nějakými šílenostmi a on šel do každé z nich přímo po hlavě. A tak, když mi bylo třináct a jemu deset, založili jsme kapelu. A od té doby ji máme a jdem si za svým snem. Když si to člověk uvědomí, je to nářez. Jsme v tom spolu už osmadvacet let! Sami se občas divíme, že jsme se jako brácha se ségrou ještě navzájem nepozabíjeli.
Zmínila jste nekonečné turné. A je pravda, že vaše kapela si úspěch opravdu vyjezdila. Měli jste to tak od začátku? Prostě jste brali každou nabídku? Nebo jste k tomu dospěli časem?
Ne, to bylo hned. Od úplných začátků jsme vsadili na živé hraní. Už jako puberťáci jsme vymetali každý místní pajzl. Neměli jsme peníze na drahé nahrávání ve studiu, takže jsme vydávali živá EP a hned s nimi zas vyráželi na cesty. Vždycky jsme byli hlavně koncertní kapela a platí to dodnes – kdo nás neviděl naživo, nemá o Halestorm úplný obrázek. Jsme na to hrdí. Milujeme koncertování a tu spontánnost, která k němu patří.
Takže všechno pěkně naživo…
Ano. Pořád jedeme pěkně postaru – žádný playback, žádné samply, žádný metronom do ucha. Na pódiu se může kdykoli cokoli pokazit, a právě to nás baví. S klukama vždycky říkáme, že když začíná show, je to, jako by nás čtyři hodili ze skály. Doufáme, že jsme si sbalili padáky a nějak šťastně dopadneme! Právě tenhle adrenalin nás pohání. A tak jsme fakt neustále na cestách a hrajeme všude, kde to jde.
To zní skvěle. Ale jak si dokážete ten zápal udržet? Určitě vás někdy přepadla krize a chuť na chvíli vypnout.
Občas samozřejmě přijde vyčerpání – jako u čehokoli, co člověk dělá naplno. Říkám, že devadesát procent naší práce je tvrdá dřina a těch zbylých deset je extáze na pódiu, kde nám nikdo nemůže poroučet. Někdy se zkrátka ocitneme na pokraji vyhoření a potřebujeme pauzu. Snažíme se to udržovat v rovnováze, i když v naší branži je těžké úplně vypnout – vždycky je co dělat. Mám ale obrovské štěstí na kapelu, kde se můžeme jeden o druhého opřít. Kluci mi nejednou připomněli, že nemusím všechno nést sama. Jako frontwoman a tahounka mám na bedrech velkou tíhu, ale oni mi vždycky, když mám dost, řeknou: „Hej, jsme v tom s tebou, zvládneme to spolu.“ A já jsem za jejich přátelství a podporu neskonale vděčná.
Rocková hudba bývala a vlastně asi dodnes je hodně mužskou doménou. Bylo pro vás těžké prosadit se jako žena v rockové kapele? Tím myslím nejen na pódiu, ale i v zákulisí.
Když jsem začínala, vůbec mi nedocházelo, že rock je tak trochu pánský klub. Měla jsem klapky na očích a šla si tvrdohlavě za svým. Časem se samozřejmě pár momentů objevilo. Třeba když jsme jako náctiletí začali obrážet kluby a já tahala aparát, lidi si automaticky mysleli, že jsem něčí holka nebo prodavačka merche, rozhodně ne členka kapely. No a víte, co jsme pak udělali?
Povídejte…
Prostě jsme tomu přizpůsobili show. Začala jsem zpívat první písničku a capella schovaná v publiku. Lidi slyšeli můj hlas, ale neviděli mě, a o to větší šok pak byl, když zjistili, že ta „holka od merche“ je hlavní zpěvačka. Člověk se musí trochu otrkat a hrát si s předsudky. Později, když jsme sháněli nahrávací smlouvu, jsme si zažili dost odmítnutí. Měli jsme showcase pro labely jako Capitol, Island Def Jam, Epic, Columbia… a všude nám říkali totéž: „Moc se nám líbíte, ale ženské v rocku teď zrovna nefrčí. Nevíme, co si s vámi počít.“
A co jste si počali?
Samozřejmě nás to naštvalo a vyhecovalo. Rozhodli jsme se, že jim ukážeme, zač je toho loket. Když jsme pak podepsali smlouvu s Atlantic Records, naráželi jsme zas jinde. Z rockových rádií nám vzkázali: „Jednu ženskou už v playlistu máme. Stačí nám Hayley Williams z Paramore nebo Amy Lee z Evanescence.“ To byly hranice, které jsme proráželi silou vůle.
Přitom ta ženská konkurence v rocku nijak velká není, ne?
No to opravdu ne. Ještě relativně nedávno jsem na festivalu často byla jediná ženská v line-upu. Dnes je to jiné. Na festivalech už nejsem jediná žena, potkávám čím dál víc kolegyň – zpěvaček, muzikantek i v týmech v zákulisí. A je skvělé o tom mluvit s lidmi, kteří si prošli něčím podobným. Voláme si třeba s Amy Lee nebo Hayley Williams a bavíme se o tom, co jsme zažily, jak jsme musely překonávat předsudky a že nejdůležitější je pořád věřit sama sobě. Vždycky si navzájem připomínáme, že největší váhu má náš vlastní názor, ne cizí. Mladším holkám i svým kolegyním vždycky opakuju, že nejdůležitější je dělat všechno naplno pro sebe. Musíte se v první řadě líbit sami sobě, mít v sobě drzost a nebrat si k srdci cizí předsudky o tom, co „holka může nebo nemůže“. Cizí názor nesmí mít větší váhu než váš vlastní. Když milujete, co děláte, makáte na sobě a jdete do všeho naplno, výsledky se dostaví. Možná i proto tak miluju živé hraní – dodnes se najdou lidi, co vidí ženskou na pódiu a hned si něco myslí. Ale pak spustíme, a když zahrajeme skvěle, každý pochopí, že pohlaví je vedlejší. Viděla jsem fantastické kapely s frontmany i frontmankami... a stejně tak mizerné kapely s muži i ženami v čele. Jde prostě o to, co umíte a jak to předvedete.
Já osobně hodlám zůstat rockerka až do konce života a nikdo mě z pódia jen tak nedostane. V tomhle se asi nezměním.
Kdy se vlastně veškerá dřina, o které si tu povídáme, začala úročit? Byl pro vás osobně nějaký zlomový okamžik, kdy jste chytili vlnu?
Těch milníků bylo víc, ale jeden z asi těch největších přišel v roce 2012. Vyhráli jsme Grammy a najednou se na nás soustředila obrovská pozornost. Nechtěli jsme tu příležitost promarnit. Neskutečně nás to nakoplo, protože jsme si uvědomili, že by se z Halestorm mohlo stát něco opravdu velkého. Ale i po tom úspěchu jsou pořád chvíle, kdy si jako kapela sedneme a řekneme si: „Co dál? Kam se můžeme posunout? Kde jsme ještě nehráli a jak se tam dostaneme?“ Máme v sobě takový ten přístup „do or die“ – udělej to, nebo zemři. Jsme tvrdohlaví a chceme být pořád lepší. Snažíme se psát lepší písničky, točit lepší alba. Na každém turné obměňujeme setlist, aby nás to nutilo se pořád zlepšovat a posouvat. Každých pár měsíců si sedneme a uděláme plán, co dál. A je skvělé, že se nám pořád daří růst a máme ty nejlepší fanoušky na světě, spousta z nich mě zná pomalu líp než já sama sebe!
Tak zase moment!
No fakt. Kdybyste mi ve třinácti, když jsme kapelu zakládali, řekl, kam to dotáhneme, asi bych nevěřila. Můžete věřit sami v sebe, ale realita je pak často jiná – potkali jsme spoustu skvělých kapel, které nepřežily ani první desku. Rozpadly se, něco se pokazilo v branži nebo došly peníze... Ale my měli ohromné štěstí. A dobře víme, že to není jen o nás. Stojí za námi spousta lidí, kterým na nás záleží – od týmu kolem až po fanoušky, kteří si kupují lístky, trička, desky. Bez nich bychom tu nebyli a jsme za to neskutečně vděční. Udržet kapelu v chodu dá pořádně zabrat, to je potřeba říct.
Teď vás ovšem čeká koncert v Praze. Ten bude určitě jiný než předskakování Iron Maiden…
Rozhodně. Tentokrát s sebou vezeme jako hosta indickou metalovou senzaci Bloodywood, na což se moc těšíme. Jsem jejich fanynka už dlouho, ale ještě jsem je neviděla naživo! No a 3. listopadu v Praze odehrajeme plnohodnotný samostatný koncert. Dá se říct, že pokud naše vystoupení s Iron Maiden bylo takové přátelské oťukávání „Ahoj, my jsme Halestorm, těší nás“, tak teď už se můžeme pořádně odvázat a předvést všechno, co v nás je. Nemůžeme se dočkat!
Hlavně ale dorazíte už se šestou studiovou deskou – stále ještě čerstvou novinkou
Everest. Dočetl jsem se, že jste ji začali tvořit úplně od nuly přímo ve studiu. Jak to probíhalo?
Chtěli jsme tentokrát zkusit jiný přístup, tak jsme změnili producenta. Po dvou deskách s naším kamarádem Nickem Raskulineczem –
což je skvělý rockový producent, dělal třeba
poslední album Deftones – jsme se rozhodli pro Davea Cobba. Chtěli jsme se dostat z komfortní zóny, protože když jsme nervózní a vyvíjíme na sebe tlak, často se pak stanou magické věci. Nahrávání Everestu probíhalo po kouskách mezi koncerty. Dave má nádherné studio v Georgii. Celá kapela tam vždycky na dva týdny zakempila – dole ve studiu jsou haldy skvělého vybavení, nahoře postele a kuchyň, prostě domácí atmosféra.
Ale písničky jste opravdu neměli?
Když jsme za ním dorazili poprvé, přivezli jsme hromadu riffů, polotovarů, demo nahrávek… a Dave se na nás podíval a povídá: „Nic z toho nechci. Nebudeme se babrat ve starých nápadech nebo demech, co jste složili včera. Napíšeme úplně nové písně a budeme je rovnou nahrávat.“ Všichni jsme na sebe koukli s vyděšeným výrazem: Tak teď jsme v háji, na to nejsme připravení. Jediné, co jsme měli, byl slogan Darkness Always Wins – Temnota vždycky vítězí. Ráno jsem ho náhodou vymyslela s kytaristou Joem na verandě, když jsme frustrovaně probírali, proč má zlo ve světě navrch a proč ti nejlepší lidé odcházejí první. Joe jen tak prohodil: „Proč to vypadá, že temnota vždycky zvítězí?“ a mně blesklo hlavou, že to je skvělý námět na song, tak jsem si ten titul hned zapsala.
A Dave ho přijal…
Moc se mu líbil. „Super, jdem na to,“ zavelel. Sedla jsem si ke klavíru, kluci vzali nástroje a během pár hodin jsme tu píseň společně složili. Další dva dny jsme ji nahrávali – a tak vznikl první kus desky. A pokaždé, když jsme se za Davem vrátili, pokračovalo to podobně. Někdy jsme ze sebe potřebovali dostat vztek, jindy smutek… a podle toho se rodily nové skladby. Bylo to intenzivní, museli jsme se oprostit od všeho, co jsme dělali dřív. Nebyl čas řešit, co by na to řekli fanoušci nebo vydavatelství, jestli se to hodí do rádií – každý den jsme prostě dali na instinkt a tvořili to, z čeho jsme byli jako kapela nadšení. Všichni čtyři jsme se museli naladit na stejnou vlnu a tvořit v přítomném okamžiku. Bylo to náročné, ale neskutečně nás to bavilo. Jako by ta muzika sama řekla, co od nás chce – všechno do sebe zapadlo a album působí velmi uceleně. A tak jsme znovu objevili, proč tuhle kapelu milujeme. Nahrávání Everestu jsme si užili snad jako nikdy dřív. Připadali jsme si zase jako puberťáci ve sklepě u našich rodičů, kde žádný nápad není špatný a společně prostě zkoušíte, co z toho vyleze.
Zdá se mi, že takové to „vrátit se ke kořenům a prostě jamovat jako kapela“ teď obecně zažívá obrodu – hodně muzikantů po letech přeleštěných nahrávek znovu sází na syrovost. Vnímali jste to podobně?
Přesně tak. Vznikla díky tomu spousta momentů, které by se při tradičním postupu nestaly. Řada songů na desce je nahraná na první nebo druhý pokus. U několika tracků jsme dokonce neměli ani puštěný metronom, jak jsme byli zabráni do hraní – prostě jsme ho zapomněli zapnout. Do nahrávky se tak dostal zpátky lidský prvek, což pro nás bylo osvěžující. U předchozích alb se nám občas stalo, že jsme nad některými věcmi moc dumali – natočili jsme třeba šest verzí songu a honili se za dokonalostí. Tentokrát nám šlo spíš o emoce. Byla to pro nás fakt velká změna oproti posledním deskám. Často jsme si při nahrávání říkali: „Proboha, co to vyvádíme? Jdeme správným směrem?“ Byly chvíle, kdy jsme z toho málem zešíleli. Ale myslím, že to k tomu patří. Někdy prostě musíte riskovat a trochu se v tom procesu ztratit, aby z vás vylezlo něco výjimečného.
Máte na nové desce nějakou píseň, na kterou jste obzvlášť pyšná?
Jé, těch je!
Ale jestli mám z něčeho fakt radost, tak z úplného závěru alba, písničky How Will You Remember Me? Už asi šest let jsem si pohrávala s nápadem napsat si vlastní pohřební píseň – něco, co po mně jednou zůstane. Pořád jsem o tom jen vtipkovala, ale až teď jsem si na to konečně troufla a jsem hrdá, že ta skladba vznikla.
Počkejte, to budeme rozhovor končit vaším pohřbem?
Tak tam napište, že už se těším na pražský koncert! Určitě přijďte, ať vás můžu obejmout.
Seznamte se
Halestorm patří k výrazným americkým hardrockovým kapelám posledních dvou dekád. Vznikli v roce 1997 v pennsylvánském Red Lionu, kdy sourozenci Lzzy a Arejay Hale založili kapelu, která se postupně rozrostla o kytaristu Joea Hottingera a basáka Joshe Smitha. V roce 2013 získali cenu Grammy za skladbu Love Bites (So Do I) v kategorii Best Hard Rock/Metal Performance. V srpnu 2025 se fanoušci dočkali nového alba Everest. Halestorm zahrají 3. listopadu ve Velkém sále pražské Lucerny. Jako speciální host dorazí indická formace Bloodywood.