Martin Konvička se stal v červenci vítězem čtrnáctého ročníku soutěže o nejlepší jazzovou skladbu mladých autorů do 35 let, kterou vyhlašuje Ochranný svaz autorský (OSA) ve spolupráci s Bohemia JazzFest. Jeho vítězná píseň Tsumaranai zároveň nejvíce vystihuje otevřenost, nespoutanost a současně vizionářství, se kterým přistupuje ke komponování i samotné prezentaci svých skladeb. Povídali jsme si nejen o hudebních přístupech a zálibách, ale i hudbě a českém školství.
Scházíme se v době, kdy jste ještě relativně čerstvým vítězem soutěže OSA o nejlepší jazzovou skladbu do 35 let. V roce 2020 jste byl nominován se svým bigbandem na cenu Anděl v kategorii Jazz. Ve stejném roce jste zvítězil v soutěži Generace 2020 a jste také laureátem skladatelské ceny Karla Krautgartnera. Potrpíte si ještě vůbec na podobná ocenění?
Jsem samozřejmě rád, že existuje i takový způsob, jak ocenit muzikantskou práci. Když nad tím ale přemýšlím, žádnou z těch oceněných skladeb jsem neskládal se záměrem, že půjde do nějaké soutěže. V rámci ceny Generace 2020 jsem složil komorní skladbu pro klavír a klarinet, kterou jsem až následně přihlásil do té soutěže, protože jsem se o ní dozvěděl až později.
Stejně to pak bylo i se soutěží OSA. Vítěznou skladbu Tsumaranai jsem složil pro náš bigband Cotatcha Orchestra v rámci nového programu, který jsme dávali dohromady. Zkusil jsem skladbu do soutěže poslat a nakonec to takhle pěkně dopadlo. Jsem samozřejmě rád a asi to v současné době, která je zaplavená hudbou, dává i nějakou relevanci a nějaký další impulz k vyšší poslechovosti. Rozhodně ale nejsem ten typ, co by sbíral diplomy a dával si je doma na zeď.
Nemáte pocit, že děláte hudbu zkrátka jinak než ostatní?
Myslím si, že ano. Nechci sám sebe chválit, ale považuji za pozitivní vlastnost, že se inspiruji relativně hodně širokým spektrem hudby, ve kterém se ale zároveň neztrácím. Ono se to jednoduše řekne, inspirovat se vážnou hudbou, popem nebo jazzem zároveň, ale není to úplně jednoduché. Každý ten žánr má svou hloubku a člověk může jít stále hlouběji i v tom jednom konkrétním žánrovém rybníčku.
Takže se inspirujete naprosto svévolně dle aktuální nálady?
Zjistil jsem, že nejlépe pracuji s tím, co u mě zrovna nejvíce rezonuje. A zároveň také s tím, u čeho hledám něco inspirativního. Samozřejmě, snažím se být i pozorný vůči okolí. Když mi někdo něco doporučí, tak si to poslechnu a snažím se to nasávat. Pokud mě něco zaujme, tak i když nevím, jak se to dělá ve smyslu technickém či skladatelském, dokážu si za ty roky s tím už poradit a zpracovat to po svém. Možná i proto pak různé vlivy umím smíchat dohromady tak, aby to neznělo blbě.
V současné době hraji především vlastní hudbu a původní tvorbu svých kolegů. Stále mám rád i tradiční jazz, ale to už není a ani nemůže být směr, kterým bych se měl v rámci vlastní tvorby ubírat. Proto musím hledat nové způsoby, cesty a vytvořit něco, co je opravdu moje. Na základě nějaké mixtury, samozřejmě.
Tento přístup je ostatně hodně cítit právě ze skladby Tsumaranai, kterou OSA ocenila. Ta skladba je velmi dynamicky poutavá a zároveň je plná různorodých a proměnlivých emocí. Jak vznikala?
Tsumaranai je japonský pojem, který označuje něco jako slovo znuděnost. Název vznikl, když jsem dokončoval kompozici té skladby. Celý proces skládání probíhal na etapy, jakmile mě jedna část skladby začala „nudit“, vyměnil jsem náladu za jinou, a tak jsem docílil řady změn, které mohou působit překvapivě. Jedná se vlastně o roztříštěnou pozornost a snahu zbavit se pocitu nudy. Název tedy odkazuje na proces tvorby.
A jak dlouho vám tedy trvalo skladbu napsat?
Většinou nepíšu tak dlouho. Nejprve nějakou dobu jen přemýšlím, jak písničku uchopím a jak by měla znít. Pak si sednu a za dva až tři dny mám skladbu hotovou. Díky tomu, že skladby typu Tsumaranai jsou krátké a mají kolem pěti minut, dá se to takto zvládnout. Vlastně nejvíce času zabere samotný nápad, realizace je pak rychlá.
Vokály pro Tsumaranai poskytla Lenka Dusilová, která s vaším bigbandem spolupracuje již delší dobu. Měl jste od začátku jasno, že v písni chcete mít i vokální plochu?
Měl. Hlavně jsem v té době věděl, že ji určitě budeme hrát v rámci koncertů s Lenkou. Zpěv se dá využít i instrumentálně jako vokál, což je případ právě téhle skladby. Pro mě osobně je navíc důležité, aby před hudebním tělesem byl někdo, na koho může posluchač jednoduše zaměřit svou pozornost, ať už sólista, nebo zpěvák. Zpěv je pro mě v tomto ohledu úplně nejsilnější nástroj, protože mluví přímo k posluchači. Mám to zkrátka rád a v tomhle formátu skladby mi to připadá osvěžující.
Rád bych na chvilku nahlédl do historie bigbandu Cotatcha Orchestra. Jaký je jeho koncept a kam míří?
Ta historie je zajímavá z toho hlediska, kam se to až postupem času dostalo. Za kapelou stojí primárně její zakladatel Jiří Kotača. Bigband založil na JAMU v Brně, a pokud se nepletu, vznikl nejdřív jako absolventský projekt. Já jsem tam od začátku hrál, přičemž nejdříve jsme hráli jen hotové bigbandové písně. Odehráli jsem spolu několik koncertů, což nás společně hodně bavilo.
Pak jsem odjel studovat do Rakouska a dal jsem si od projektu na chvilku pauzu. Když jsem se po studiích vrátil, už jsem zkoušel pro projekt skládat vlastní hudbu. Postupně se tak poskládalo jádro nového autorského repertoáru. Vždycky mě bavilo psát hudbu a je pro mě skvělé, že ostatní členy bigbandu moje nápady baví.
Zároveň je skvělé, že Jiří ví, kam s projektem směřovat a jak ho vyvíjet. Má výborné nápady a díky tomu máme kolikrát různé formáty koncertů. Třeba každý rok hrajeme vánoční koncerty v takovém alternativním stylu, kdy si pozveme nějakého zahraničního hosta a hrajeme tradiční koledy z jeho země v našich aranžmá. Letos jsme zahráli 11. prosince vánoční koncert v Brně, kde jsme pro změnu zahráli slovinské koledy se zpěvačkou Mirnou Bogdanović.
Vedle Cotatcha Orchestra působíte také ve skupině Blue Uandi, kde tvoříte společně s Davidem Machovským avant-popové duo. Je zajímavé, že vás vedle jazzu lákají i alternativní popové vody. Vidíte nějakou spojitost mezi jazzem a popem, nebo jsou to dva oddělené světy, v nichž se odlišně prezentujete?
Především nejsem striktně jazzman, jazz je pro mě živná půda, ze které jsem vyrostl, a zároveň to pro mě byla intenzivní škola, která mě formovala. Pop je propojen se svou dobou a posouvá hranice na jiných místech než ostatní žánry. Jeho experimentálnější odnože jsou krásně otevřeným hřištěm, kde je možné skoro všechno, proto mě baví. Blue Uandi je projekt, kde s Davidem pracujeme hlavně jako producenti. Zároveň se ale pořád někde volně inspirujeme, protože nejsme příliš žánrově omezení. Nejvíce mě na tomto projektu fascinuje svoboda tvorby a to, že si člověk může udělat, „jakýkoli zvuk“ chce, a nemusí se ničím omezovat.
V krátkém rozhovoru pro OSA jste řekl, cituji: „Důvodem vzniku Blue Uandi bylo dostat se blíže do kontaktu s posluchači. Zároveň to byla snaha si zkusit něco úplně jiného, co v jazzu ještě není úplně možné.“ Co jste myslel tím kontaktem?
V jazzu se člověk více soustředí na své spoluhráče, protože je s nimi v neustálém kontaktu. V celé té interakci jde hlavně o pozornost diváka, který vnímá celé jazzové těleso. V Blue Uandi to je úplně jinak. Tam si hudba žádá jinou míru koncentrace a člověk jde s její energií přímo na posluchače. Především ale mezi mnou a divákem není nástroj, protože v kapele zpívám. Sice sem tam něco zahraju i na nástroje, ale primární kontakt vzniká napřímo díky neustálé a intenzivní komunikaci. To v jazzu funguje úplně jinak.
A co vás nyní baví víc? Pop nebo jazz?
Upřímně, hodně mě baví hra na klavír s kapelou, protože to umím a jsem si v tom jistý. Vedle toho mi zpívání v populární kapele připadá skvělé v tom, že v ní nacházím jiné výzvy a plynou z ní pro mě jiné formy zadostiučinění. Takže nemohu říci, co mě baví víc, protože to mám oboje nastejno. Důležité ale pro mě je, abych se oběma žánrům věnoval s určitou mírou. Teď se mi daří to všechno držet zdravě vyvážené a v rovnováze. V praxi to znamená, že když jdu od jednoho k druhému projektu, tak se na tu změnu vždycky těším a myslím si, že z toho projektu v danou chvíli vymáčknu maximum.
Jak v současné době hledíte na český jazz? Cítíte v žánru nějakou evoluci, nebo dokonce revoluci?
Mám pocit, že je naše scéna teď na dobré cestě. Jazz u nás vždycky nějakým způsobem byl přítomný a má tady určitou historii. Ačkoli neexistuje ve světě pojem jako český jazz, myslím, že čeští jazzmani jsou stále kreativnější a dobře nás reprezentují.
V jazzu je fajn, že hodně muzikantů z žánru jsou profesionálové, kteří jsou v muzice v podstatě celý život. Zároveň ale prostředí jazzu není tak elitářské jako prostředí klasické hudby, které je mnohem více spoutané. Máme tady dvě skvělé vysoké školy, HAMU v Praze a JAMU v Brně, jež produkují skvělé jazzové muzikanty. Je to dáno samozřejmě výbornými kantory, kteří teď na obou vysokých školách učí obor jazz. Ten obor je u nás ostatně poměrně mladý, funguje něco přes deset let.
Vlastně jsem se vás chtěl ještě zeptat, zda vnímáte nějaký zásadní rozdíl mezi vzděláním v hudbě v zahraničí a u nás. Studoval jste v rakouském Grazu, tak to můžete posoudit.
Nemyslím si, že bychom nějak zvlášť zaostávali, ale je pravdou, že u nás se hudebním oborům obecně nevěnuje tolik pozornosti a chybí v nich především peníze. Mám-li být upřímný, jsou brutálně podfinancované. V kontextu toho si myslím, že si čeští profesoři na HAMU a JAMU zaslouží velké uznání, protože za stejnou práci by třeba v Německu nebo Rakousku dostali mnohonásobně více peněz. Zůstávají ale v Česku, protože to kolikrát pro ně má nějaký smysl a hodnotu zde vyučovat mladé muzikanty. Každopádně kvůli nízké finanční podpoře u nás nevyučují uznávaní muzikanti ze zahraničí, kteří umí nabídnout zase trochu jiný pohled na hudbu. To si myslím, že je asi největší rozdíl.
A jaké jsou teď plány Martina Konvičky?
S Blue Uandi pomalu míříme k první větší věci, zatím máme za sebou jen jedno EP a několik singlů. Rádi bychom to teď podpořili něčím větším, ale nechci nic zakřiknout. S bigbandem chceme také nahrát něco většího, protože naše jediné album už má taky pár let a rádi bychom udělali další. Takže jsem teď vlastně i rád, že oba projekty chystají něco nového. Paralelně vedle toho dělám hodně scénické hudby pro divadla. V rámci divadla mě teď čeká představení v MeetFactory společně s Eliškou Říhovou a také dokončujeme činoherní Prodanou nevěstu v Divadle pod Palmovkou, což je taková srandovní záležitost, jelikož se jedná o operu, kterou transformujeme do činoherní verze. Po dlouhé době mě teď čeká i koncert s mým triem společně s Petrem Kormanem a Markem Urbánkem. Na všechno se moc těším.
Seznamte se
Martin Konvička patří mezi významné muzikanty tuzemské jazzové scény. Jeho práce byla v minulosti oceněna nominacemi na cenu Anděl nebo Generace a cenou pro autora. Aktuálně OSA a Bohemia JazzFest vyhlásily jeho Tsumaranai nejlepší jazzovou skladbou roku autora do 35 let. V současné době působí hned v několika projektech, konkrétně v jazzovém bigbandu Cotatcha Orchestra, avantgardně popovém projektu Blue Uandi a vlastním jazzovém triu společně s Petrem Kormanem a Markem Urbánkem. Zaujal otevřeným přístupem ke komponování jazzových skladeb, jenž přináší neotřelé kombinace jazzu a klasiky s prvky populární hudby.