Abychom pochopili důležitost té desky v plné šíři, je dobré si na úvod nastínit, v jaké situaci byl hip hop v polovině osmdesátých let. Ani zdaleka nešlo o neznámý žánr, naopak. Na scéně byl už od 70. let coby undergroundová subkulturní muzika, a dokonce se dočkal i několika komerčně úspěšných hitů.
Prvním velkým zářezem byl singl Rapper’s Delight od Sugarhill Gang, který v roce 1979 vlítl do hitparád a na diskotéky. Ještě větší úspěch o rok později zaznamenal Kurtis Blow se singlem The Breaks, vůbec první rapovou nahrávkou oceněnou zlatou deskou. Jenže v obou případech jde o taneční singly opřené o plně kapelní aranžmá, do něhož jen letmo zasáhly samply. V podstatě jde o písně na pomezí diska a funku, v nichž se rapuje místo zpěvu. To je důvodem jejich komerčního úspěchu. Přelom sedmdesátek a osmdesátek byl vrchol disko éry, kapely jako Chic měly milionové prodeje a není náhoda, že Sugarhill Gang i Kurtis Blow ve svých písních právě vysamplované Chic používali. V těchto komerčně veleúspěšných singlech tak byl inovativní jen samotný rap, hudební složka to hrála tak trochu na jistotu podle tehdejších trendů.
Rap taktéž pronikl do pop music, píseň Rapture od skupiny Blondie je považovaná za první popový hit mísící oba žánry, i když rap Debbie Harry je třeba brát s něžnou rezervou. Ale opět: hudebně jde o známé a posluchačsky vyzkoušené postupy, které jen přidaly rap místo zpěvu. Pro plnohodnotné hiphopové nahrávky tehdy v hitparádách nebylo místo. Zatím.
Čas přitvrdit
Situace se začala měnit během první poloviny dekády. Vznikly skupiny Whodini a Run-DMC, které začaly žánrový zvuk posouvat od taneční hudby do tvrdší přímočařejší polohy. Živou kapelu o rozsahu funkového tělesa nahradil minimalistický automatický bubeník a DJ.
Měnily se i texty. Zatímco první roky rapu se vezly na vlně párty a nejodvážnější byly obraty typu „bejby, nepůjdem ke mně domů?“, nová vlna rapperů šla víc na dřeň. Rozebírali život na ulici, problémy v ghettu, nebrali si servítky s konkurenty a o ženách se taky nevyjadřovali zrovna cudně.
Tak se zrodil new school hip hop. Nová, syrová a minimalistická podoba žánru, která na undergroundové scéně začala pomalu nahrazovat rozevlátější hiphopové průkopníky. Zbývalo jen jediné, protlačit tento zvuk do mainstreamu. A tady do našeho příběhu vstupuje LL Cool J a ještě jedno, možná překvapivé jméno. Rick Rubin.
Všem to nandám
Vlastním jménem James Todd Smith byl tehdy teenager toužící stát se rapperem. Pseudonym LL Cool J znamená Ladies Love Cool James (ženský pálej po hustým Jamesovi) a v roce 1984 vydal první singl I Need a Beat. Už v něm prakticky definoval svůj zvuk. Přímočarý minimalistický beat, rap, sem tam nějaký ten skrečink… a hotovo. Znělo to jako rána na solar, žádné pentličky, žádná hutná rytmika, jen strohé deklamace: teď jsem tady a všem to nandám.
Debutový singl vyšel pod nově vzniklým labelem Def Jam Recordings. Ten založil tehdy jedenadvacetiletý Rick Rubin. Už pár let se motal okolo rapové scény a dobře věděl, že rappeři velké hudební labely prakticky nezajímají. Na zásadní moment vzpomínal producent v podcastu Class of ’88, který moderuje Will Smith: „S nápadem točit desky přišel Russell (Simmons, spoluzakladatel Def Jam, pozn red.). Hip hop jsem fakt miloval, ale prodával se leda tak na dvanáctipalcových singlech. Myslel jsem si, že tohle čeká i nás. Budeme do nekonečna vydávat dvanáctipalcové singly. Ale Russell mi tehdy řekl: ne, ne, zvládneme i desky.“
Nejen že viděl díru na trhu, především měl ten žánr rád, ačkoli se později proslavil hlavně jako rockový producent. I Need a Beat byla vůbec první oficiální nahrávka vydaná pod hlavičkou Def Jam, tou druhou byl singl Rock Hard od Beastie Boys, dalších průkopníků new school hip hopu. Mimochodem, v tom samém podcastu Rubin přihodil k dobru historku, jak se s LL Cool J viděl poprvé. „Bylo mu šestnáct a přišel za mnou na kolej, protože Def Jam tehdy sídlil v tom samém pokoji, kde jsem byl ubytovaný na newyorské univerzitě. Zaklepal, otevřel jsem a zírá na mě: Ty jsi Rick? Myslel jsem, že budeš černej!“ LL Cool J totiž první demáče rozesílal bez jakékoli odpovědi a zájmu ze strany labelů. Když se mu konečně ozval jakýsi Rick Rubin, předpokládal, že to bude někdo další z afroamerické newyorské komunity.
Debutový singl LL Cool J byla přesně ta bomba, kterou si přeje každý začínající umělec, producent i label. Prodalo se ho sto tisíc kusů, což Def Jam zajistilo základní kapitál pro budoucí práci i ochotu větších labelů spolupracovat na distribuci. Mimochodem, ten beat naprogramoval Rubin ještě ve svém pokoji na koleji, kam si nastěhoval i automatického bubeníka DX, skladnější „studentskou“ verzi tehdy průkopnického automatického bubeníka Oberheim DMX.
Byl čas dát se do práce na debutové desce. Rapper na ni vsadil všechno, dokonce seknul se střední školou, aby měl čas na skládání, nahrávání a první koncerty. Zavřeli se s Rubinem (a několika dalšími spolupracovníky) ve studiu Chung King v Čínské čtvrti a začali experimentovat. Doslova, protože jak pravil Rubin v rozhovoru pro časopis Q: „Neměli jsme žádná očekávání. Všechno jsme dělali metodou pokus–omyl. Když to znělo dobře, bylo nám jedno, jak blbě jsme to technicky provedli.“
Texty jako rána na solar
Album Radio se neslo ve stejném duchu jako debutový singl. Základem je strohý beat, sem tam skreč či letmý sampl. Taktéž slyšíme vysamplované kytary, což bylo Rubinovo poznávací znamení prakticky po celé osmdesátky. Místy v náznacích probublávají melodie, ale vše je tu podvoleno nastavenému rytmu a především rapu. LL Cool J se s tím nemazal. Rapuje o sexu, tvrdém životě jeho komunity, sem tam pošle nějaký ten diss nebo dělá ramena. Někomu to může připadat komické, slyšet něco takového od sedmnáctiletého kluka, pravdou ovšem je, že na Radio definoval úplně nový směr žánru, a především nastavil směr, kudy se rappeři vydali nejen v dalších letech, ale čeho se mnozí drží do dnešní doby.
Pojďme si dát nějaké ukázky z textů. Například Dangerous: „Já tě zničím, vyženu, exkomunikuju z rapový scény, protože moje texty jsou nejlepší. Vy všichni na hovno DJ’s se rozutečete do všech stran.“
„Víš, něco tu smrdí rybinou a lidi říkaj, že jsi to ty. Já vím jenom to, žes spala s celou partou,“ zazní v Dear Yvette.
Nebo úvod slavné písně Rock the Bells:
„LL Cool J je tvrďák jako skála, rozdám si
to s každým, je mi jedno s kým, řekni si.
Já budu vítěz, ostatní trosky. Pořádně to
rozbalím, LL ví, jak zaválet.“
LL Cool J světu představil braggadocio, rap, v němž autor všem nakládá a dokazuje svoji nadřazenost nad konkurencí, která na něj nemá. Jistě, později přišly o dost tvrdší rapy, navíc braggadocio nevynalezl. Ale byl první, kdo je pořádně předvedl světu.
Zase ten Rubin!
Radio byl totiž komerční trhák. Vyšlo 18. listopadu 1985 a do jara se ho prodalo půl milionu. Šlo o nesporný komerční úspěch, který z undergroundového new school hip hopu udělal výrazný žánr a nový trend. Nepřišlo to hned, nový zvuk si získával postupně během následujících let. O rok později vydali debut Licenced to Ill Beastie Boys a definitivně výjimečnou pozici new school rap potvrdil v roce 1988, kdy se album Raising Hell od Run-DMC stalo první platinovou hiphopovou nahrávkou v historii. Tyto tři desky jsou dnes považované nejen za stěžejní rapové kousky, ale především tvoří symbolickou trilogii – ve všech třech případech jde o newyorské hudebníky a taktéž všechna tři alba produkoval Rick Rubin.
Ale vraťme se ještě do roku 1985 a k hvězdě našeho příběhu. „Nikdy jsem neměl pořádné dětství. Pamatuju si na moje osmé narozeniny. Toulal jsem se ten den ulicemi a vnímal tu bídu okolo. Když mi bylo sedmnáct, tak jsem mámě koupil první barák. Což je bizár, když se nad tím teď s odstupem zamyslím,“ pravil v rozhovoru pro The Independent.
Radio z LL Cool J udělalo nejen milionáře, ale taktéž jednu z největších rapových hvězd své generace. A vzhledem k jeho nízkému věku dokázal držet krok s vývojem žánru a své postavení si udržel prakticky po celé devadesátky i nultá léta. Žánr se sice pomalu změnil, ale LL Cool J zůstal ikonou. A neusnul na vavřínech. Je si vědom, že Radio byla zásadní deska pro celý žánr, zároveň to ale bere s pokorou. Když se jej v rádiu NPR zeptali, zda současnou scénu vnímá stejně soutěživě, jako když v šestnácti začínal, odpověděl jasně: „Na tisíc procent. Víte co, hodnoty se změnily, ale vnímám to tak, že když chci pořád něco dokázat, musím i teď zvládnout natočit desku, která bude relevantní a bude mít na scénu nějaký dopad. O tom je umění, musíte se stále zajímat o věci a pořád se zlepšovat. Jasně, můžeme se hádat, jestli se Picasso ke stáru zlepšoval. Ale Miles Davis se zlepšil určitě.“