„Celá léta na gymplu jsem se pokoušel sestavit nějakou kapelu, a i když se mi to nedařilo, pořád jsem psal písničky. Poslouchal jiné a přemýšlel, proč se mi tyhle líbí a tyhle nelíbí. A pak jsem nastoupil do školy k Ivanu Vyskočilovi,“ vypráví Jiří Macháček o svých začátcích. „Bylo to v druhé půlce osmdesátek, říkalo se tomu kurzy pro pracující a postupem času se z toho stala konzervatoř Jaroslava Ježka. Chodil jsem tam na kurzy autorského divadla, kde si texty píšeš sám. Zároveň jsem věděl, že přes ulici učí Jiří Suchý psaní textů. Sebral jsem odvahu a rozhodl jsem se, že za ním zajdu a vezmu s sebou nějaký text.“
Dostal jste se k němu?
On tam četl texty svých žáků a pak přečetl ten můj a moc se u toho smál. Nic mi k tomu vlastně neřekl, tak jsem šel potom za ním a říkám mu, že bych chtěl dělat to, co on, ale studuju práva, protože rodiče chtějí, abych byl právník. A on mi na to řekl: „O vás já nemám strach!“ A to mi rozvázalo ruce.
Podívejme se hlouběji do dětských let. Najdeme tam básničky nebo nějaké jiné literární produkty?
Pamatuju si nějakou básničku, kterou jsem napsal ve dvanácti letech. Ale já byl spíš prozaik. Tehdy jsem začal psát něco jako dobrodružný román o tom, jak se honí policejní auto se zlodějským. Celé jsem si to vymodeloval předem s pomocí angličáků. Dělal jsem vlastně takovou loutkařinu a tu jsem popisoval: „Z náspu sjíždí bílý ford a převrací se na bok…“ Nemělo to žádné téma, takže jsem skončil na třetí stránce a pak mi došel dech, protože jsem nevěděl, jak dál.
A kdy bychom ve vašem životě objevili první písňový text?
To bylo taky na základce, taky mi mohlo být těch dvanáct nebo třináct. Ale to byly jen pokusy, třeba jen čtyřverší. Ale pak si pamatuju, že jsem v ložnici rodičů objevil gramofon na kliku, kde byly šelakové desky Voskovce a Wericha. Vůbec jsem nevěděl, co to je, ale podařilo se mi je pouštět. No, a pak jsem objevil noty pro klavír po dědovi a začal jsem se z nich učit jejich texty, protože jsem zjistil, že jim z těch šelaků není vždycky rozumět. Tehdy jsem například uměl nazpaměť všech šest slok Když civilizace ještě nebyla.
Čím vás to tak přitáhlo?
Zřejmě tou podstatou, která za těmi jejich písničkami je. Že je to pořád stejně dobrý. Hudba si s těmi texty dokonale rozumí. A ti lidi věděli, co říct a proč! Ale v dětství člověka nejvíc zasáhne humor, absurdita, nonsens. A tohle stejně přirozeně nabízeli i Suchý a Šlitr.
Možná, že Suchý a Šlitr se do vaší duše zapsali ještě před Voskovcem a Werichem?
Já bych řekl, že to bylo současně. Ale mohlo to být i dřív. Jsem ročník 1966, takže jsem se tomu vyhnout nemohl. V rádiu a televizi tehdy sice nemohli být, ale vyhnout se jim nedalo.
Myslíte, že něco z těch dvojic ulpělo i na tom, co děláte s MIG 21?
Rozhodně byli pro mě měřítkem, terčem, ke kterému jsem se snažil a pořád snažím dostat. V jiné době, v jiných podmínkách. Ale nesmím zapomenout ani na Ivana Mládka, jeho texty mají v sobě něco podobného. Hodně mě ovlivnil i dvorní textař Waldemara Matušky Ivo Fischer. Jeho věci byly víc do country nebo do popu, ale emoce v nich byly víc než silné. A někdy v nich byla i nostalgie…
Poslyšte, jsou písničky Migu 21 spíš vážné nebo legrace anebo ironie?
V podstatě asi všechno dohromady.
Jak vypadá tvůrčí postup při psaní textů u Migu 21?
Já začínám psát s největší úctou k refrénu jako prostoru pro hlavní mantru. Tam jsou pro mě základy celé stavby. Myšlenku a formu refrénu hledám jako první. A to, jaký bude, se ukáže až třeba po třech nebo čtyřech variantách refrénu, které obvykle napíšu. A pro jednu z nich se nakonec rozhodnu.
Co je tedy dřív – hudba nebo text?
V případě naší kapely je to hudba. Já dostanu víceméně hotové demo a na něm pak dál pracuju. A jestli ty sloky, které napíšu až po zvolení definitivní verze refrénu, budou mít něco společného s mým životem nebo jestli je budu stavět jen jako podporu k refrénu a já jako zpěvák budu hrát jakousi roli, to se uvidí až pak. Důležité při tom je mít hodně materiálu, napsat takových slok osm nebo devět a pak si z toho vybrat to nejlepší.
Takže písničky nevycházejí od textu, ale od hudby?
Zkoušeli jsme to i obráceně, tedy startovat od mého textu. Stalo se, že jsme to udělali obráceně, že Tomáš Polák psal písničku na už hotový můj text a opravdu tak i něco vzniklo, ale obvykle to skončí v kategorii specialit. Všechno je jen mezi mnou a Tomášem. A my dva za ta dlouhá léta už dobře víme, že nejlépe funguje, když klukům v kapele dodáváme už hotový song.
Migové mají v písničkách spoustu neobvyklých slov nebo obratů. Malotraktorem. Slepic pírka. To jsou věci, které se v písničkách moc často neobjevují.
Malotraktorem, no to jsem ukradl Tomáši Hanákovi. Velký malotraktor, to je takové spojení, které sám vymyslel, ale nikdy nepoužil. Furt jen říkal velký malotraktor, malý velkotraktor a přemýšlel, jaký je v tom rozdíl. Kde končí velký malotraktor a kde začíná malý velkotraktor. Tak jsem to dal do písničky a Tomášovi jsem se pak omluvil. Odpustil mi.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Já myslím, že by neměl překážet emoci, kterou přináší hudba. Kolikrát mám dojem, že někdo otextoval píseň jen tak, že napsal slova na noty. Já se prostě snažím psát pro zpěváka, který to bude zpívat. Proto, když píšu, tak si to rovnou zpívám. Zpívám a pak rovnou poslouchám. Pouštím si to, vyměňuju různě slova… Ale zároveň takový text musí být něco jako uzavřený okruh nebo alespoň oblouk. Musí mít v sobě nějaký uzavřený příběh. I když si to posluchač neuvědomuje, protože je ukrytý hodně vzadu. A ono je to vlastně jednoduché. Ty dvě nejdůležitější věci, o kterých je v písničkách řeč, protože se nás bezprostředně dotýkají, jsou láska a smrt. To jsou úhelné body, ke kterým ty skryté příběhy spějí.
Jste člověk okamžité inspirace nebo dlouhého zrání?
Já nad tím trávím opravdu dlouhé hodiny. Hodiny, dny, někdy i měsíce na jedné písničce. Ale někdy se stane opak. Hej, kámo jsem napsal během jednoho odpoledne.
Máte hodně rozpracovaných věcí?
Zrovna teď mám jednu, na které začnu dělat. Ale nikdy nedělám na víc věcech najednou.
Většina textařů má nějakou databázi nápadů. Co vy?
Někdy si třeba něco nahraju do telefonu, když mě napadne něco, co se dá použít. Jsou to nápady jen tak, někdy k nim přidám i melodii. Tu a tam něco předestřu Tomáši Polákovi. On se na to třeba koukne, začne to rozvíjet a nakonec je to stejně o něčem jiném.
No, a když se mu to nelíbí?
Na to má Tomáš dobrou hlášku: „No hele, úplně nehořím.“ Já na něj hodně dám, takže to občas dopíšu nebo přepíšu. Pro mě není problém skladby znovu přepisovat. Já mám tu práci, to řemeslo hodně rád. Já za ním chodím jako za vůní dřeva do truhlářské dílny.
Jak si nápady ukládáte?
Teď píšu rovnou do počítače, ale to až tak posledních pět nebo šest let. Předtím jsem psal metodou hromadění papíru. Tužka – papír. Teď je to pohodlnější. V noci si to zase vyťukám do mobilu. Tři nebo čtyři slova, která mě napadnou. Můžu to udělat i ve společnosti – odběhnu na záchod a tam si to v klidu do mobilu zapíšu.
A to se stává?
Když jsi v tom laufu, že to vypadá, že už to leze ven, tak je to podobné jako porod dítěte. Je jedno, jestli to je ve dne nebo v noci. Usínáš s tím, vstáváš s tím. Vlastně si to říká o svůj život samo. Ale nesmíš tomu překážet. Musíš být jen u toho.
Jako asistent, že? Ale obecně, jste spíš ranní nebo noční typ?
Nevím. Už se stalo kolikrát, že jsem psal dlouho do noci. A taky kolikrát jsem vstal brzo ráno a dal se do psaní.
Máte nějaké prostředí, kde vám to jde nejlépe?
Ideální je, když se můžeš někde zavřít s pocitem, že tam nikdo nevleze. Ale může to být i někde v plenéru, na lodi, na hausbótu, na chalupě nebo… co já vím. Hlavně je důležité, že právě teď nikdo nepřijde.
Když padla ta zmínka o lodi – máte nějaký hlubší vztah k lodím? To je motiv, který se ve skladbách Migu 21 objevuje poměrně často.
Mám kapitánské zkoušky jak na řeku, tak na loď na moři. Mám to rád.
Takže proto „Když ti vítr napne plachtu / Když ti plachta popožene jachtu…“ Neboli Snadné je žít!
Text na písničku Snadné je žít původně patřil na písničku Girl from Ipanema…
To je přece nejkrásnější bossa nova ze šedesátých let!
Ano, původně to byl pokus o otextování téhle písničky, která se ale pozvolna proměnila v něco jiného. Ale ještě teď si ho můžete vsadit do té původní skladby!
Psal jste někdy i pro někoho jiného než pro Mig 21?
Pár takových pokusů bylo. Roman Holý třeba chtěl, abych pro něj napsal jeden text. Já jsem to i udělal, ale mezi tím mu Tomáš Hanák napsal něco lepšího.
Pomsta za Malotraktor!
Aspoň Roman tvrdí, že byl lepší. Ale to je jedno. Pár různých pokusů prostě bylo, ale já nejsem schopen zásobovat dost rychle svou kapelu, tak se o takové příležitosti ani moc nesnažím. Ale psal jsem texty pro loutkový film své ženy Život k sežrání, kde je hlavní postavou puberťák, který má kapelu a píše pro ni písničky. Musel jsem se vžít do role puberťáka a to se mi moc líbilo.
Už jsme se zmínili o neobvyklých slovech ve vašich textech. Mig 21 patří k těm kapelám, které si umí hrát s češtinou.
Mám rád neotřelosti, spojené s nečekanými rýmy a obrazy. To je pro mě největší autorské blaho. Jiří Suchý v tom došel nejdál. Myslím si ale, že v jeho časech byl text pro písničku důležitější aspekt než dneska. To ovšem neznamená, že úloha textu je dneska podružná, protože blbý text dokáže zkazit nádhernou píseň. Ano, mám rád, když se mi podaří najít něco, co tu ještě nebylo. Nicméně v kvantu tvorby, která vznikla v Česku od začátků populární hudby, je to čím dál těžší.
Obecně do písniček pronikají v posledních letech cizí slova, někdy se i sprosťačí. Co vy na to?
Já se nebojím použít nějaké anglické nebo počeštěné anglické slovo, pokud by to dávalo smysl v celkové stavbě věci. Ta angličtina mi připomíná, jak jsme dělali s Tomášem Polákem Kalhotky si sundej. Dostal jsem od něj demo, ve kterém zpíval „něco, něco, něco, něco Sunday“. V té chvíli mi přišlo líto, že nepíšu texty v angličtině… Chtěl jsem, aby to tam zůstalo. A povedlo se mi to. Ze Sunday bylo nakonec sundej. To vlastně nebyl anglismus, ale čechismus. A co se týče sprostých slov, tak si nepamatuji, že bychom je někdy používali. Vulgarismům se nám dobře daří vyhýbat.
Nicméně když má kapela nějaké písničky po krk, tak si muzikanti vymýšlejí jen tak pro sebe různé parodie. Většinou se sprostými slovy.
To mají nejspíš všechny kapely. Já to ale nemám, protože jsem autorem těch věcí, a vím, že mě to stálo spoustu úsilí, než jsem se dostal k výslednému tvaru. Ale třeba náš bývalý basák uměl všechno zkroutit do nějakých sprosťáren. Nic proti tomu, to je naopak dobře. Člověk si musí od toho věčného opakování nějak odpočinout.
Máte představu, kolik písniček jste za ta léta napsal?
Řekl bych, že zhruba něco mezi sedmdesáti a stovkou.
Už jste dlouho neměli žádnou desku.
My vždycky vydáme desku, když si nastřádáme dost skladeb. Vždycky, když se ukáže, že už jich máme alespoň osm, tak přitlačíme a ty dvě další nějak doděláme. Nejsme tlačeni k nějakému termínu. Já mohu odevzdat jen dobrou věc, pod kterou se chci podepsat.
S tím souvisí i otázka, zda máte někdy pocit, že jste kdysi mohl nějakou věc udělat jinak.
To nesmíš mít. To mám dokonce zakázané. Víš moc dobře, kolik jsi na té písničce strávil času. To by byla deprese. Ale i tak bych na většině písní neměnil nic.
A občasný pocit uspokojení, že se mi to povedlo?
Já se dokonce podezírám, že člověk furt něco zlepšuje, vylepšuje a mění, dokud ten pocit nemá. Své dílo můžeš poslat ven až v tom okamžiku, kdy ten pocit máš.
Chápu. Takže ten pocit uspokojení máte, když dokončíte každou písničku. Máte po dokončení skladby představu, jak by měl vypadat klip?
Někdy ano. Občas se to stane. Já jsem natočil dokonce jako režisér a scenárista klip k písni Hej, kámo. To bylo za korony a použil jsem k tomu loutky mého dědečka, které vyřezal během druhé světové války. My v Migu 21 máme v těchto věcech výhodu a zároveň nevýhodu, že jsme tam tři filmaři. Víme o natáčení dost základních věcí, které se snažíme při vzniku klipu uplatňovat. Třeba to, že klip nemá ilustrovat text – musí písničku někam posunovat a zároveň ji povýšit. Tím pádem nám často návrhy na to, jak má vypadat klip, přijdou nepřijatelné. A tak nám trvají dlouho.
Vy jste vůbec kapela, která působí dojmem, že nikam nespěchá.
Jestli máme takovou image, tak to bude asi tím, že to tak opravdu je.
Fakta
Pro většinu publika herec, který si k hudbě neodskočil, ale žije v ní už přes čtvrt století. Od roku 1998 stojí v čele pražské kapely Mig 21, kde zpívá a píše texty. Skupina sama sebe s oblibou označuje za „chlapeckou taneční, pěveckou a striptérskou skupinu z Prahy 5 – Smíchova“. Debut Snadné je žít vydali v roce 2001 a od té doby si vybudovali vlastní svět: lehký taneční pop, nadhled, slovní hříčky, koncertní show a písně, které zvednou lidi ze židle. Svoje zatím poslední album Džus noci vydali před pěti lety.