Frontman Anders Fridén nám poskytl rozhovor právě před koncertem v pražské Malé sportovní hale, kde se In Flames představili společně s dalšími třemi švédskými formacemi. Mluvili jsme o Andersově frustraci ze současného světa, hlasovém koučingu, nejnovější desce, sbírce whisek, kávě i momentech, kdy nebyl na pódiu pro silné emoce schopný zpívat.
V poslední době mám při rozhovorech štěstí na zpěváky, i dnes s vámi. Nepotřebujete šetřit hlasivky před koncertem?
To bych moc rád, ale i rozhovory jsou moje práce, je to byznys a je to tak, jak to je.
A všichni novináři chtějí mluvit přímo s vámi.
Hodně jich chce mluvit se mnou, ale i ostatní dělají rozhovory. Já a Björn si to dělíme zhruba napůl, řekl bych. Je to taky záležitost naší historie, vzhledem k tomu, že jsme s Björnem v kapele nejdéle. No a pak taky ten fakt, že jsem ten, komu se říká frontman, a tak mi chtějí pokládat otázky.
Docela nedávno jste chodil na lekce zpěvu. Pomohlo to třeba i k tomu, že teď víte, jak lépe šetřit hlasivky na koncert?
Rád bych to uvedl na pravou míru. Nešlo o lekce zpěvu jako takové, ale o hlasový koučink. To znamená, že jsem se spíš učil správně dýchat a pracovat s hlasivkami tak, abych je dokázal zachovat v co nejlepší kondici, a mohl zpívat a řvát hodinu a půl denně. Taky chci rozumět svému nástroji, chci ho dobře znát a umět ovládat, pracovat s ním, správně ho používat, jak to má bubeník s bicími nebo kytarista s kytarou. Před pár lety, když jsme točili, jsem v Los Angeles dostal kontakt na vynikajícího kouče. Stali se z nás dobří kamarádi a on mě naučil několik brilantních triků, jak správně dýchat, jak příliš nestresovat hlasivky.
Je to docela nedávno, když vezmeme v potaz, jak dlouho už křičíte.
Křičím tak možná od devíti let. Nechci říct, že jsem to dřív nebral tak vážně, protože miluju to, co dělám, ale za ty roky, po které koncertujeme, a navíc poměrně intenzivně, si člověk uvědomí, že to všechno je pro zpěváka mega stres. Došlo mi, že se musím o hlasivky starat, protože nechci přijít o hlas.
Taky máte takový malý předkoncertní rituál s vaším oblíbeným nápojem.
Ano, dávám si před vystoupením loka whisky, abych tam ty trubky a kanály pročistil. On je totiž obrovský rozdíl mezi lokem a vypitím celé lahve. Kromě tohoto zdravotního hltu whisky se samozřejmě taky rozezpívávám, zhruba tak hodinu před začátkem show. Pak dvacet minut odpočívám, loknu si whisky a jdu na stage.
Dosud zveřejněné písně z nového alba jsou poměrně agresivní. Má to co do činění s pandemickou frustrací nebo obdobím po?
S obojím. Pandemie dopadla tvrdě na všechny. Lidé přicházeli o členy rodiny, o práci. Lidem po celém světě se děla spousta smutného a negativního. My jako kapela jsme se najednou nacházeli v situaci, jakou jsme nikdy nezažili. Nemohli jsme koncertovat, nemohli jsme se stýkat, protože bydlíme v různých částech země, nebo i světa. To byla nepředstavitelně silná frustrace. Jsem muzikant a jezdím na turné po celý život a náhle to bylo pryč.
Dokážete popsat tehdejší pocity?
V takové situaci se cítíte osamělý a zbytečný. Bylo to tvrdé. Na druhou stranu nám to jako kapele umožnilo se zastavit a podívat se na sebe jinak. Uvědomit si, kdo jsme, a co a proč děláme, a hlavně že nic není samozřejmost. Myslím, že pro řadu kapel to byla o to větší rána právě proto, že žijeme v kolotoči deska, turné, deska, turné, a nikoho by nenapadlo, že se to může jako blesk z čistého nebe zastavit. Jisté je, že to, co máme, už nikdy nebudeme brát jako samozřejmost.
Vaše novinka je tedy ventil?
Řekl bych, že jsme vzali všechno naše nasbírané zoufalství a frustraci. Osobně jsem si myslel, že… Pandemie ovlivnila a zasáhla celý svět. Myslel jsem si, že až to skončí, lidé k sobě navzájem budou milejší, zdvořilejší a tolerantnější, jenže cítím, že je to přesně naopak. Máme v Evropě válku, což je prostě šílené.
Myslíte, že lidé jsou na sebe hnusní kvůli strachu?
Nevím, proč to je, ale každý chce být politicky korektní, ukazovat prstem. Významně k tomu přispívají sociální sítě, které umožňují velmi snadno šířit negativní věci o jiných lidech. Je to někdy opravdu drsné klima. Vidím to i u mých dětí. Věci, o kterých se baví, jsou dost často totálně šílené.
Kolik jim je?
Je jim čtrnáct a osmnáct. Realita, ve které vyrůstají a v níž se teď nacházejí, je tak zatraceně těžká. A já to nechápu, nerozumím tomu ukazování prstem napravo nalevo. Je to tak extrémní, že se pomalu nemůžete někomu omluvit, protože tím ospravedlňujete to, za co se omlouváte, a lidé si toho neváží. Přece je v pořádku dělat chyby, umět se za ně omluvit, poučit se z nich a stát se lepším člověkem.
Co s tím?
My jsme tohle všechno vzali a je to na našem novém albu – hudebně i v textech. Je to naštvanější a depresivnější album.
Jak se s tím vším vyrovnáváte v osobním životě, mimo kapelu?
Doma se o všem otevřeně bavíme a s nejvyšší mírou tolerance to probíráme. Není to ovšem vůbec snadné. Osobně se tak úplně v dění na sociálních sítích moc nerochním ani je nepoužívám. Tedy, mám Instagram, kde vystavuji, co děláme s kapelou, skoro nikoho tam nesleduji, možná tři nebo čtyři záležitosti, všechno jsou to mé vlastní aktivity, takže nejsem přesycený tím, co se tam děje. Jsem rád za tu možnost odpojit se a žít skutečný život. Na turné se setkávám s mnoha lidmi a dostává se ke mně spousta věcí a informací. Jakmile jsem doma, chci být sám sebou, neřešit kapelu a nebýt Andersem z In Flames.
Patří vaše děti mezi fanoušky In Flames?
Dá se říct, že ano. Vyrůstaly v tom, mají to rády, ale mají i své zájmy.
Chcete z nich mít muzikanty?
To bych rád. Do ničeho je netlačím. Mají v tom absolutní svobodu. Dcera hrála nějakou dobu na bicí a syn se taky o něco snažil. Jen chci, aby měli hezké výsledky ve škole a byli dobří, slušní a chovali se ke svým kamarádům s respektem. Pokud z nich budou dobří lidé, budu na ně hrdý.
Máte nutkání pomáhat mladým kapelám? Na toto turné jste si vybral Imminence a Orbit Culture.
Neustále se zajímám o novou muziku, a když mám možnost ukázat našim fanouškům něco nového a fresh, přijde mi to skvělé. Podobně jako nás někdo představil lidem, když jsme byli mladí. Chtěl jsem jim dát příležitost a šanci, jsem jejich fanoušek. Pak jsem ještě přidal At the Gates, kteří začínali zhruba ve stejné době jako my, a vyšel z toho krásný švédský balíček.
Vybavíte si nejemotivnější moment na koncertě?
Emotivních momentů je spousta, ale pro mě asi úplně nejtěžší chvíle byla, když jsem se dozvěděl před koncertem na Sweden Rock Festivalu, že můj kamarád zahynul při dopravní nehodě na motorce. Měli jsme hrát Here Until Forever a pro mě bylo těžké vůbec tu píseň oznámit, třásl jsem se a vím, že byly části skladby, které jsem nebyl schopný odzpívat. Bylo to šílené. Ale já jsem emo, i když vidím lidi, jak se usmívají, jsou šťastní a baví se, protože bez našich fanoušků, koncertů a setkávání se s lidmi bychom nikdy nebyli tam, kde teď jsme. Taková uvědomění přináší silné emoce.
Zpátky k vaší předkoncertní medicíně. Kolik lahví whisky doma máte?
To jste mě zaskočila. Přesné číslo netuším. Čtyři sta, pět set.
Kde je skladujete?
Na dobrém místě. Už jich zdaleka nepořizuji tolik jako v minulosti. Je to drink určený pro společenské pití. Otevřete láhev, sdílíte s přáteli a mluvíte o ní. Už vlastně ani moc láhve whisky nesbírám. Neubývají a pro nové nezbývá prostor.
Mohl byste otevřít muzeum.
Uvidím. Myslím, že je jednou přenechám dětem a ony je pak budou moci výhodně prodat a koupit si byt.
Máte stále váš pivovar?
Už ne. Mám značku a pořád mě baví a zajímám se o vaření piva, ale už se tomu věnuji jen příležitostně. Pandemie to všechno zkomplikovala. Zavřely se bary a hospody, nepřicházely žádné objednávky, a tak už jsem si nemohl dovolit velké prostory a náklady související s provozem pivovaru. Měl jsem štěstí, že jsem mohl celý podnik prodat přátelům. Pandemie prostě nebyla dobrá pro pivovarnictví.
Máte whisky, pivo, gin. Neměli jste náhodou i kávu?
Ne. Miluju kávu, piju hodně kávy, možná až příliš, takže o tom přemýšlím a v budoucnu bych rád s někým spolupracoval na vlastní značce. Nicméně, ať už dělám cokoli, potřebuju toho být součástí od samého začátku. Odmítám jen na něco dát nálepku In Flames, a kdyby se mě pak někdo zeptal, říct, že netuším nic o původu, neznám složení, že je to jen značka. Vždycky se do detailu zajímám o to, co děláme, ať už to je gin, nebo hudba.
Seznamte se
In Flames jsou švédská metalová kapela existující od roku 1990. Společně s At the Gates a Dark Tranquillity formovala žánr známý jako švédský či melodic death metal. Během prvních devíti let se v ní vystřídala řada muzikantů. Ze současných členů jsou v sestavě nejdéle, dvacet sedm let, frontman Anders Fridén a tehdejší bubeník a následně kytarista Björn Gelotte, kteří jsou zároveň kreativními mozky. Pět, respektive čtyři roky jsou v In Flames baskytarista Bryce Paul a bubeník Tanner Wayne. Letos se připojil někdejší kytarista Megadeth Chris Broderick. In Flames mají natočené čtrnácté studiové album, které vydají letos v dubnu.