Na jeho webu v sekci O mně najdete větu: „Ahoj, jmenuji se Cory Wong. Hraji hudbu.“ To leccos vypovídá o něm, jeho vášni pro muziku obecně i pokoře. Mluvíme spolu dopoledne v den jeho osmatřicátých narozenin. Hodně se směje, občas se hluboce zamyslí, při odpovědích mu září oči.
Vůbec poprvé v České republice vystoupí 20. července na festivalu Groove Brno. Dorazí tam s početnou kapelou skvělých hráčů i zbrusu novým materiálem.
Nejdřív ze všeho vám za celý Headliner přeji všechno nejlepší k dnešním narozeninám.
Velice děkuji, zase jsem o rok zkušenější, moudřejší a o spoustu skvělé muziky bohatší.
Gratuluji. Povězte, jak je možné, že se za těch patnáct let docela pestré hudební kariéry objevíte v České republice až teď?
Bude to nejen můj první koncert, ale také vůbec první návštěva vaší země. Už jsem to měl v plánu několikrát. Doteď to z různých důvodů neklaplo. Ať už proto, že se česká zastávka nevešla do našeho plánu z časových důvodů, nebo nebyl k dispozici odpovídající prostor. O to víc se těším. Na koncert i na to, že si stihnu aspoň něco málo z České republiky prohlédnout, ochutnat nějaké typické místní jídlo, seznámit se s kulturou. Několik členů mé rodiny studovalo v Praze, takže i z jejich vyprávění vím, jak bohatou má vaše země historii a rád ji konečně aspoň v rychlosti poznám osobně.
Budete na to mít čas?
Ne mnoho, nicméně tuším, že kromě koncertu mám navíc asi den volna na to, abych se mohl porozhlédnout.
Měl byste přijet s vaším loňským albem Power Station. Přehrajete ho kompletně?
Vzhledem k tomu, že to bude opravdu mé první vystoupení v zemi, myslím, že určitě musí zaznít několik písní napříč mým bohatým katalogem, které jsou skvělé naživo a mají na koncertech ohromnou energii. Stoprocentně zařadím několik kusů z Power Station, ve všech zemích, kde se objevím naživo poprvé, však hodlám předvést set poskládaný z toho, co si myslím, že si lidé nejvíc užijí. Písně, jejichž prostřednictvím mě budou moci nejlépe poznat, které je budou nejvíc bavit.
Kolik muzikantů s vámi přijede?
Bude nás dvanáct. Jsme velká kapela.
Koncertujete po celém světě. Vnímáte nějaký rozdíl mezi evropským a americkým publikem?
Všiml jsem si zcela odlišné energie. Co se týče instrumentální hudby, v Evropě je historicky více ceněna. Teď se samozřejmě dopouštím naprostého zobecnění. V běžné evropské populaci je pro instrumentální hudbu větší nadšení, lidé si ji víc umí užít než v Americe. Naši fanoušci jsou natěšení a vítají nás všude, v Evropě cítím ještě něco málo navíc a je to ještě o trošku větší zábava.
Vy sám posloucháte spíš instrumentální skladby, nebo zpívané?
Jsem v pohodě s obojím. Líbí se mi instrumentální muzika, hodně ji poslouchám. Je to něco, co se mě emocionálně velmi dotýká a co mě dostane do právě takové nálady, jakou zrovna potřebuji mít. Hudba obecně je velmi silný nástroj k manipulaci s emocemi. Je jedno, jestli je jen hraná nebo navíc i zpívaná. S pouze hranou to možná není tak jednoduché, je méně čitelná, nejsou tam slova, která prozrazují sdělení dané skladby, musíte více zapojit imaginaci, a tím je zase zároveň svým způsobem speciální.
Co konkrétně byste si pustil na zlepšení nálady?
Z instrumentálních počinů mám rád album George Bensona Breezin‘, miluju spoustu muziky od Prince, vždycky mě nakopnou Earth, Wind & Fire, pro zlepšení nálady taky hodně poslouchám Beatles a sólový materiál Paula McCartneyho. V různých obdobích života se to mění, tyto stálice zůstávají.
Jak při tom množství vstřebávané muziky dokážete oddělit, co je ještě vaše a co jste mohl převzít od někoho jiného?
To je výborná otázka. Myslím, že se mi to daří, protože poslouchám ohromné množství muziky, ale zásadní je, že hodně odlišné muziky. Všechno je to velmi pestré. Současně konzumuji spoustu dalších uměleckých žánrů, nejen hudbu. Užívám si vizuální umění, filmy, působí na mě krajina tam venku, hodně často a rád jsem v přírodě, nasávám nejrůznější kultury, které uvnitř mě pokaždé něco probudí nebo mě navedou na nějakou novou cestu. Pomáhá, že poslouchám spoustu muziky napříč všemi žánry a generacemi, včetně věcí, které jsou třeba zrovna populární v rádiích, a tedy velmi komerční, to totiž nutně neznamená, že nejsou dobré.
Zmínil jste slovo populární. Co pro vás znamenají nominace a hudební ceny?
Jsou to dobré indikátory vnějšího ocenění hudebním průmyslem, na nichž v současné době docela záleží. Ano, i pro mě je to něco, na čem záleží. Nepatřím k těm umělcům, kteří tvrdí, že jim jsou hudební ceny a trofeje ukradené. Realita je taková, že jako umělci stále toužíme po nějakém druhu ocenění. Posiluje to náš pocit, že to, co děláme, je hodnotné, má to význam. Ceny jsou něco jako malé znamení, že to děláme dobře, ale určitě to není to nejdůležitější. Není to něco, na co bychom se měli soustředit, ani to neříká nic o tom, jestli děláme skvělé, opravdu působivé umění. Zásadní ocenění je, když něčí tvorba oslovuje publikum a to je schopné se s ním jejím prostřednictvím na lidské úrovni propojit. Když jste schopní nějak pohnout emocemi těch lidí, provázet je životem a pomáhat jim. Může se klidně stát, že toto všechno dokážete, ale nikdy to nebude oceněno žádnou trofejí. Jde o to, jaké zážitky a prožitky vaše hudba lidem přináší.
Máte zkušenosti i s talentovými soutěžemi. Jak moc vás posunuly?
To spíš v dětství. Dospělý jsem v nich vystupoval už coby profesionál v roli hosta. Jako dítě jsem ale absolvoval několik takových přehlídek talentů. Pro mě a moje kamarády to byla jedna z mála příležitostí se předvést před publikem. Většina klubů by totiž nenechala vystupovat třináctileté až patnáctileté děti. Takhle jsme se mohli ukazovat na veřejnosti a odehrát řadu opravdu dobrých koncertů. Taky jsem se díky tomu hodně naučil.
Šel byste do soutěží, jako jsou X Factor nebo The Voice?
Teď už nemám důvod, protože mám stabilní kariéru a značku, kterou jsem si vybudoval doslova od píky, a moje jméno už v hudebním průmyslu něco znamená. Jsem velice vytížený a mám rád svobodu. Tuším, že ve většině z těchto soutěží je člověk svázaný velmi omezujícími smlouvami, což by mě limitovalo a brzdilo. Jsem nezávislý umělec, který dělá to, co chce, a kdy chce. Vím, že někteří lidé potřebují tento typ pomoci zvenčí a nenechte se mýlit, je mi jasné, že by to třeba i mně mohlo nějak pomoct, nejsem vševědoucí a jistě nemám zvládnuté úplně všechno.
Součástí vaší kariéry jsou spolupráce s řadou hudebních ikon. Kterých si nejvíce považujete?
V poslední době jsem měl příležitost jet turné s baskytaristou Victorem Wootenem, který pro mě dlouhá léta byl a stále je velkým hrdinou. Je mi ctí a ohromným potěšením, že jsem s ním mohl spolupracovat, sblížili jsme se a stali se z nás přátelé. Díky mému podcastu mám možnost se osobně setkávat a většinou také spřátelit s řadou svých hrdinů.
Prozraďte několik jmen.
Jsou to lidé jako legendární jazzový kytarista a zpěvák George Benson, jazzoví kytaristé a skladatelé Pat Metheny a John Scofield, rockoví kytaristé a skladatelé Joe Satriani a Steve Vai a řada dalších. Všichni jsou pro mě absolutní ikony, které mi zásadním způsobem ovlivnily život. Co se týče přímé spolupráce, pak musím zopakovat už zmíněného Victora Wootena, dále je to banjista a skladatel Béla Fleck, Joe Satriani, to bylo úžasné, novozélandská zpěvačka Kimbra, jedna z mých nejoblíbenějších umělkyň.
S kým byste si rád zahrál v budoucnu?
Rád přemýšlím v intencích toho, co je reálné, a mám jisté ambice. K takovým muzikantům rozhodně patří jazzový pianista Brad Mehldau, kapela Jamiroquai, která je pro mě obrovskou inspirací, moc bych si přál pracovat s kytaristou Nilem Rodgersem. Pak je několik osobností, s nimiž by logicky chtěl spolupracovat úplně každý, jako třeba Paul McCartney.
Pokud by někdo chtěl spolupracovat s vámi, co by měl udělat?
Pro mě není důležité, jak moc je někdo známý nebo populární, ale čím je jiný a unikátní, že je pro mě takovým magnetem, že si ho nemůžu přestat všímat. Občas narazím na někoho na internetu a říkám si „panebože, ona nebo on je tak úžasná/ý, musím je mít na desce“. A už jsem to také několikrát udělal, s baskytaristy, s bubeníky. Zaujali mě, dostali mě, kontaktoval jsem je a bylo to. Mnoho lidí si myslí, že musí rozdávat pro ně důležitým osobám dema. Někdy to může zafungovat, většinou ale ne. Umělci si spíš potřebují své spolupracovníky a nové talenty objevit sami. Je spousta skvělých talentovaných muzikantů, kteří dokážou zahrát fantastické věci, jenže stejně jako oni umí zahrát stovka nebo stovky dalších, proto nevidím důvod je oslovit. To je jako s trendy na sociálních sítích, všichni dělají to samé, protože je to zrovna trend. Jestliže narazím na někoho, kdo je naprosto unikátně sám sebou, pak nemůžu odolat.
Jak jste byl objeven vy? Našel vás někdo právě tímto způsobem?
U mě to byl postupný vývoj. Začalo to na lokální úrovni v době, kdy jsem hodně hrál v oblasti kolem Minneapolis. Postupně jsem získal pozornost mnoha z místních hudebníků, k nimž jsem vzhlížel. Následně jsem s nimi hrál na různých večerních jam session. Protože v té samé oblasti žil i Prince, párkrát mě viděl a líbil se mu můj styl hraní, vyjádřil mi své uznání, hrál jsem s muzikanty z jeho kapely, dozvídalo se o mně čím dál víc lidí. Stal jsem se členem funkové kapely Vulfpeck, která se proslavila hlavně díky YouTube. A před čtyřmi lety se nám jako vůbec prvním v historii podařilo bez managementu a vydavatelství vyprodat Madison Square Garden.
To je úžasné. Co bylo dalším krokem?
Jakmile jsem cítil příležitost, začal jsem paralelně budovat také sólovou kariéru. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli už jsem objevený. Stále pracuji velmi tvrdě, kariéru si stavím posledních osm devět let a je to pořád spousta dřiny. Jsou chvíle, kdy mě něco hodně posune a poskočím výrazně nahoru, staví se cihla na cihlu a doufám, že dokážu stoupat výš a výš.
Zmínil jste Stevea Vaie. Jak se vám líbí jeho tříkrká kytara jménem Hydra?
Hodně jsme o ní spolu mluvili, ale ještě jsem na ni nehrál.
Je to vůbec reálné? Nenechává si ji jen pro sebe?
Říkal mi: „Na tuhle kytaru opravdu hrát nechceš. Je to nesmírně složité.“ A má pravdu, skutečně na něco takového ani hrát nechci. Hydra je fascinující hudební nástroj. Nicméně mě docela děsí.
Máte rád věci jednodušší?
Jednodušší než je Hydra? Rozhodně! To o mně ovšem nic moc nevypovídá, protože to je nástroj tak složitý, jak jen hudební nástroj složitý může být. Mám rád Fender Stratocaster nebo Telecaster a Music Man Valentine. To jsou kytary, které používám v poslední době.
Kolik kytar vlastníte?
To je těžká otázka. Padesát?
Pěkná sbírka.
Jo!
Stíháte je všechny používat?
Mám spoustu různých kytar ke spoustě různých účelů, protože působím i jako studiový hráč. Třeba svou barytonovou akustickou kytaru moc nepoužívám, ale když ji náhodou potřebuji, je tady. Taky na akustickou baskytaru hraji velmi zřídka, ale když ji potřebuji, je tady. Zkrátka mám tu několik hudebních nástrojů, protože, když zničehonic přijde inspirace, nechci být zaskočený a říkat si „kéž bych tenhle nástroj měl“, to by bylo frustrující. Takže když přijde inspirace, můžu vzít do rukou dvanáctistrunnou akustiku nebo dvanáctistrunnou elektriku. Cokoli.
Vidím taky bicí.
Támhle je klavír, mám tady spoustu hudebních nástrojů.
Kolik kytar si berete na turné?
Na nadcházející evropské turné plánuji dvě nebo tři.
Minulý rok vyšlo vaše sólo album Power Station a další dvě, na nichž jste se podílel. Jak to všechno stíháte?
Umím si sepsat precizní plán činností a taky se ho pak držet. Když se do něčeho pustím, vždycky se na to plně soustředím a díky tomu mám včas hotovo. Dělám takovou spoustu věcí, abych se vyhnul špatným rozhodnutím, což je podle mě nebezpečí, které může u mnoha lidí zablokovat tvůrčí proud. Nechci se rozhodnout špatně, odmítnout něco a pak toho litovat. Taky mám kolem sebe úžasný tým lidí. Na byznys mám skvělé lidi, kterým plně důvěřuji, na muziku mám vynikající kapelu, které věřím, spolupracovníky, s nimiž nám to krásně funguje.
Tušíte vůbec, co je prokrastinace?
Ovšem. Podle mě se prokrastinace neprávem považuje za něco negativního. Jistě, znamená to, že když máte něco dělat, děláte cokoli jiného, než právě to, co byste měli. Občas je ale potřeba si zaprokrastinovat. Já to mám tak, že abych ze sebe dostal to nejlepší, potřebuji být pod tlakem. Když se občas přihodí, že mám na nějakou práci moc času, skončím u něčeho, co vypadá právě jako prokrastinace, až do chvíle, kdy pocítím, že dostatečně narostl tlak, a pak se teprve pustím do práce a udělám ji nejlíp, jak jen dokážu. Zvládám toho hodně i díky tomu, že se pouštím do velmi ambiciózních projektů a dávám si na ně vcelku šibeniční termíny.
Co je pro vás nejlepší relaxace?
Hodně často hraji discgolf, jezdím na výlety na kole, na snowboardu.
Neměl byste ho jako kytarista mít zakázaný?
To bych rozhodně měl. Nicméně miluju to a věnuji se snowboardingu většinu svého života. Doteď se nic nestalo a věřím, že to tak zůstane. Samozřejmě vím, že musím být velmi opatrný a nedělat hlouposti. Obecně rád trávím volný čas venku. Baví mě cestování, objevování nových zemí a míst, trávení času s rodinou a přáteli. To všechno je pro mě velice důležité.
Prozraďte nám něco z vašich plánů pro nejbližší dny.
Právě pracuji na novém albu. Je pro mě mnohem víc vzrušující než kterákoli deska, co jsem dosud natočil. Z písniček, které jsem na ni napsal, mám úžasný pocit. Určitě patří k nejlepším za celý můj muzikantský život.
Zahrajete nám v červenci v Brně některou z nich?
Je to velmi pravděpodobné. Na evropském turné chceme určitě zahrát i co nejvíc nového materiálu.
Seznamte se
Osmatřicetiletý Cory Wong je kytarista, baskytarista, skladatel, tvůrce podcastu Wong Notes a několikrát na cenu Grammy nominovaný producent z amerického Minneapolis. Vydal mnoho alb jako sólový umělec i s jinými muzikanty. Vystupoval s kapelami jako Vulfpeck, Dr. Mambo’s Combo, The Fearless Flyers nebo Dirty Loops. Už dva roky připravuje a vystupuje v online varietní show Cory and the Wongnotes plné originálních hudebních i komediálních výstupů, rozhovorů a speciálních hostů. Jeho zatím poslední sólové album Power Station vyšlo loni v dubnu a v těchto dnech pracuje na novém.