Obrázek k článku GLOSA: Colours of Popstrava. Žezlo převzala Ewa, Chinaski a zpěvák One Direction
| Šárka Hellerová | Foto: Zdenko Hanout

GLOSA: Colours of Popstrava. Žezlo převzala Ewa, Chinaski a zpěvák One Direction

Druhý den letošního ročníku Colours of Ostrava výmluvně ukázal vývoj, kterým festival prochází. Ewa Farna i ostatní na hlavních pódiích hráli světově, ale objevů z celého světa ubylo.

Dnes, ve čtvrtek 21. června, přijíždí na Colours of Ostrava prezident Petr Pavel. Zúčastní se živého vystoupení podcastu Kecy a politika s Bohumilem Pečinkou a Petrosem Michopulosem. Očekávám, že v duchu jeho dosavadního působení také svižně vyběhne na Bolt Tower, pohovoří s návštěvníky a přidá se na chvíli k vokalistům Burna Boye, možná si v souvislosti s naprosto nepřijatelným včerejším selháním člena security, o kterém informoval Deník N, připne duhovou vlajku. Jakého festivalu ale bude svědkem?

Jacob Collier, foto: Michal Augustini

Dvacátý ročník má za sebou druhý den, který byl poznamenán neúčastí Ellie Goulding, za kterou se na poslední chvíli omluvil managment, že nepřijede, protože ji lékaři nedoporučili létat. Šibeničně krátký termín na sehnání náhrady vyústil v to, že francouzský producent Kavinsky nakonec svůj dvanáct let starý hit Nightcall předvedl většímu publiku, než by se vešlo před druhou hlavní stage, kde měl vystupovat.

Kavinski, foto: Zdenko Hanout

Na jeho místo nastoupili Chinaski, kteří ten den spolu s Ewou Farnou dělali českému mainstreamu velmi dobré jméno. Ewa Farna hrála v brzkém odpoledni a napíšu srovnání, které mi teď naskočilo a jistě mi někdo vysvětlí, proč je zcela mylné. Koncert Ewy Farne se mi svou atmosférou, perfektním provedením, estetickým dojmem, skvělými melodiemi a zpěvem, zdál srovnatelné s pozdějším koncertem Nialla Horana z One Direction. Hlavní pódium ten den prostě hostilo dva špičkové popové koncerty.

Ewa Farna a Martin Chobot, foto: Michal Augustini

Jeden zpěváka, kterému se v minulosti podařilo spolu s Harrym Stylesem a dalšími členy kapely pobláznit celý svět. V Ostravě fanynky čekaly hodiny, aby se tryskem rozběhly do první řady a zdálo se mi, že ho vítaly ještě s větším nadšením, než se den předtím dostalo OneRepublic, i když jich nebylo tolik.

Niall Horan, foto: Zdenko Hanout

Ten druhý koncert byl zpěvačky z Těšínska, která na Colours poblíž Polska nejspíš hrála i pro své polské fanoušky, zařadila duet s manželem a také se Sofianem Medjmedjem, připomněla Davida Stypku a dojala svým upřímnou radostí, že stojí na hlavním pódiu.

Abych se vrátila ke své původní otázce – Petr Pavel přijíždí na nejpopovější ročník v historii Colours of Ostrava. Na ročník, kdy je výměna Ellie Goulding za Kavinského s Chinaski přijímána sice s připomínkami, ale nakonec se zdá, že možná i s povděkem. Upřímně, s Ellie by si lidé tak mohutně nezazpívali.

Chinaski, foto: Zdenko Hanout

Vzhledem k tomu, že tenhle festival byl vždy doopravdy pestrý, neměla bych k tomu, že pověstné silné zastoupení world music a nejrůznějších žánrů, tentokrát doplňuje program lahodící především fanouškům mainstreamu, větší výhrady. I pop do hudební mozaiky patří a pořád platí, že publikum, které sem přitáhne třeba Niall Horan s původně plánovanou Goulding zde může objevit další světy, pokud se vydá na další scény. Nakonec i na „jedničce“ dostal ve čtvrtek prostor třeba famózní multiinstrumentalista Jacob Collier, v Gongu hrál pro změnu australský klavírista Luke Howard, jinde zase zněla hudba například z Mexika nebo třeba Chile. Během dne se odehrálo mnoho zajímavých koncertů, nemluvě o dalším programu v čele s diskuzním fórem Meltingpot. Ale dominují letos hudebníci, kteří řadu dlouhodobých, letitou pestrou dramaturgií zhýčkaných, návštěvníků Colours vůbec ničím neosloví.

Al Quasar, foto: Zdenko Hanout

Přešla bych to bez komentáře, pokud bych se neobávala, že postupné vytlačování dříve opravdu úctyhodných headlinerů kapelami jako byly nedávno Imagine Dragons nebo letos OneRepublic ve společnosti nejslavnějších světových dýdžejů a elektronických producentů není jednorázová záležitost. Čím dál silněji v tom ale cítím nezvratný trend. Možná je to přirozený vývoj. Možná je to důsledek těžkých roků po pandemii. Možná to tak tým Colours jednoduše chce. Ale se vzpomínkami na výjimečné hudební události, které se tu v minulosti odehrály, by mi to bylo líto.

Pořád ještě jsou to Colours, kde se můžete ponořit do hudby z celého světa. Doufám, že takové zůstanou a v příštích ročnících si festival zase bude moci dovolit dopřát té části programu, která je zde v rámci českých hudebních akcí unikátní, více prostoru.