V Mexiku si v kostýmovaných průvodech s barevnými lebkami z cukru připomínají, že smrt je přirozenou součástí života. Vzpomínkami a veselím se snaží ty, co odešli, alespoň nějak udržet na tomto světě. A do toho teď poslouchám Davida Stypku, jak zpívá v singlu Už mě nesou místy zvláštním způsobem zefektovaným hlasem: „Sešel z očí, špatnou cestou, teď se vrátí mrtvý akorát.“ A sleduji, jak se na konci klipu – zřejmě díky umělé inteligenci – rozhýbe jedna z jeho fotek od Radka Drbohlava. D(AI)vid se usměje a do pusy si vloží cosi, co vypadá jako celý burák i se skořápkou. Když obraz stopnete ve vhodný okamžik, pod pusou se mu ztratí i prsty.
O tom, jak album vznikalo, jsem už před premiérou klipu udělal rozhovor s producentem Martinem Ledvinou, který ho dal s kapelou Bandjeez dohromady. Potřeboval jsem si spoustu věcí ujasnit, protože je to nahrávka, o které nedokážu ani po několika týdnech, co ji mám v přehrávači, přemýšlet jednoduše. První čtyři písně mají jednoznačný wau efekt – po pěti letech jednoznačně a nečekaně slyšíme Davidova slova, skladatelské postupy, sílu a vášeň, se kterou uměl zpívat svoje texty prodchnuté tou zvláštní bardskou poetikou, s níž uměl patos prodat i „vybrat“, aby pod jeho tíhou nespadl do bažiny.
Ono prvotní ohromení z toho „slyšet novou desku někoho, kdo tu není“ je o to účinnější, že jsou to písně, v nichž se svým „stypkovským mimochodem“ dotýká i smrti a odcházení, tedy témat, jimiž se musel se svou diagnózou nutně zabývat. A která má v podvědomí i jeho posluchač. „Když už je život dlouhý, tak ať je pro co žít, s mírnou ironií,“ zní výmluvně v úvodních Múzách.
O albu Opatruj. jsme mluvili v podcastové revue NOTY VOLE. Poslechněte si ji zde.
Hrdinové zase ke kusu magické temnoty přidávají ono těžko vyzpytatelné umělecké vizionářství. Války, boje, povaha a účel i úděl jednoho malého člověka ve velkém světě. To jsou témata, k nimž se Stypka ve své tvorbě vracel často – optikou současných světových konfliktů to vypadá, jako by v době, kdy píseň psal, dovedl v textu vystihnout něco víc. „Sílu mám a štěstí taky, uplatil jsem pašeráky, převedou nás na území spřátelených stran,“ zpívá s plnou silou v refrénu jedné z nejsilnějších písní alba. A kapela kolem něj „hraje“ jako blázen až do pochodového finále, kde David drtí mezi zuby: „Těžko se mi to říká, žil jsem třikrát, to se ví. Ale můj hrdina a stín, teď oba spí.“
Potud se celek v ledasčem podobá předchozímu albu Dýchej – i tady sice pozorný posluchač slyší různé nedokonalosti v hlase a zřejmě nutné efekty, protože hlavní protagonista nestihl nazpívat finální verze písniček. Ale přesto jsou to suverénní kusy – obsahově temné, vnitřní rozpolceností krásné písně. Jako ten „prostor hroutící se v přímku“ v silné baladě Díra, pojednávající o vztazích, které nežijeme spolu, ale vedle sebe. „Existuje šance v líhni červích děr, kde dráha tvá mou protíná. Do té doby budu nejspíš solitér. Buď vůle tvá nebo vůle má,“ zpívá tu Stypka. A pokud posuneme kontext, s přibývající stopáží si jako posluchač možná taky budete čím dál častěji klást otázku, čí vůle vlastně asi stála za finálním tvarem písniček.
Po silném začátku se totiž nahrávka začne dusit vlastní opulentností a snahou překrýt dokonalými aranžemi, že tu zkrátka onen hlavní solitér opravdu chybí. Nejenže poslepovaně a elektronicky pokrouceně znějí celé kusy slok. Ale i stylově se nahrávka rozplizne. Začíná to písní Lanýže, která je laděná do české představy o reggae a množstvím slov se tu Stypka tak tak vejde do bridge. Sdělení jde stranou. Píseň Přítel se pro změnu z klasického klavírního úvodu „přepne“ do orchestrální funky tucky s jako by nedbale odhalekaným náhozem refrénu, jemuž není moc rozumět. Představa jakéhosi JamiroStypky, která se u toho vkrádá do mysli, se nezdá být úplně důstojná. Stejně tak osmdesátkové synťáky a taneční rytmus v titulní Opatruj se, která je asi nejbolestivější skladbou celé desky. Příliš to nefunguje ani na druhou stranu, cestou k intimitě. Saxofonové sólo ve Společných plánech, jež má podtrhnout šansonovou povahu písně, zní až nabubřele, zbytečně velikášsky. Účinky hudebního čarování Davida Stypky ale přece tkvěly v niterné skromnosti jeho písničkářského svérázu, i ty nejpopovější songy byly zároveň jako dobře mířená facka. Anebo je tohle pro změnu jenom moje představa?
Je samozřejmě ošidné psát a spekulovat, co by „David Stypka chtěl a nechtěl“. Jsem ten poslední, kdo by komukoli (a zvlášť Ledvinovi a Bandjeez) vyčítal rozhodnutí natáčet a pracovat, jak to cítí, na tom, co zbylo z hudby jejich blízkého kamaráda. Nebo fanouškům upíral poslední dotyky s dílem jejich oblíbence. Jen se mi stále nedaří se u poslechu zbavit všech těch „ale“.
Posmrtná alba nejsou v populární hudbě nic nového – některá z nich provázely i slušné skandály. Třeba u „Jacksonova“ Michael nakonec vyšlo najevo, že řadu partů zpívali imitátoři. Povyk ale vyvolalo už v roce 1971 i slavné Hendrixovo album The Cry of Love, které vyšlo půl roku po kytaristově smrti. Bylo sice připravené, ale písničky za něj pod dohledem manažera dokončili producent Eddie Kramer a bubeník Mitch Mitchell. Na otázku, zda mají fanoušci (nebo kdokoli) „nárok“ na díla, která umělec jen načrtl, se odpověď hledá obyčejně příliš dlouho a stejně bez úspěchu. Ale v době, kdy umělá inteligence dokáže na základě několika vzorků na pár vteřin „oživit“ v podstatě kohokoli, nabírají etické spory i pochyby v hlavách posluchačů dalších rozměrů.
Na přímou otázku jsem od Martina Ledviny dostal přímou odpověď – na albu Opatruj. zní naštěstí jen autentický hlas Davida Stypky a také jeho hra na kytaru. S výjimkou bonusové skladby Stejný, kterou dopsala Markéta Irglová. Ale zrovna ta po tíživém finále podtrhuje dojem, že před sebou ve skutečnosti nemáme poslední album Davida Stypky, ale představu jeho přátel a blízkých, jak by asi takové poslední album mohlo znít. Možná je to zbytečné slovíčkaření, ale třeba by opravdu stačilo nahrávku Opatruj. jen zarámovat a podepsat jinak než jako poslední řadovku.
V Mexiku slaví, že smrt je přirozenou součástí života. Ale u poslechu Opatruj. mě napadá, zda je k připomínání zesnulých nutně zapotřebí vyrábět stále nové a nové podněty jako při brouzdání po TikToku? Nemělo by nám stačit už jednou uzavřené dílo? Možná sice trochu zašlá, ale zato původní fotka, než sice efektně a s dobrou vůlí rozhýbané pozlátko? Vždyť kdo z nás by chtěl po smrti dobrovolně polykat celé buráky?
VERDIKT:
Jako album Davida Stypky vzbuzuje aranžérsky rozmáchlá nahrávka Opatruj. hodně otázek. Silný začátek má nezpochybnitelnou emoci a sílu pohnout posluchačem. Ve výsledku jde ale spíš o opulentní interpretaci pozůstalosti – zbytky Davida Stypky podle Martina Ledviny a Bandjeez. S řadou skvělých a s řadou sporných míst. Omlouvám se, ale hodnotit číslem výsledek nedovedu.