„Věřím v brzké lepší příští,“ říká o chystané novince šansoniérka, která se rozhodla, že se nebude schovávat za texty a hudbu druhých. „Vyprodukovat desku je riziko, a to nejen finanční, ale pro ženu i citové,“ vysvětluje Dáša Zázvůrková přesvědčeně.
Čím to, že je u nás tolik zpěváků, kteří byli nebo občas ještě jsou herci?
Hudba lidi osvobozuje. Nejste nuceni podřizovat se konkrétní roli, dohadovat se s režisérem, můžete se zkrátka hned vyjádřit skrze písničku podle vlastního výběru a zvolit si směr. Když si připravuji koncert, vybírám si, co budu zpívat, témata, o nichž chci mluvit, volím poselství, které chci předat. Lidé mě s tím vždy můžou vyhnat, zodpovědnost však bude jen na mně.
Spíš jsem čekal, že mi řeknete, že herci umí s lidmi komunikovat, že jsou otrkaní, netrpí strachem a na pódiu jsou jako doma, ať už jde o divadlo, nebo o koncert.
Pozor, ne každý herec se chce prezentovat autorským způsobem, mnozí se naopak rádi za role schovávají. Jeden můj kamarád hraje například skvěle na akordeon a vždycky mi říká: Dášo, já to nesnáším. Kdysi jsem musel chodit do ZUŠ a od té doby to prostě nedávám. Teď mě v divadle přemluvili, abych to občas využil, ale mám toho opravdu dost. Nemůžeme tedy zkratkovitě říct, že by každý herec automaticky toužil být i zpěvákem, je to prostě jen často součást jejich práce.
Populární hudba se u nás stává dominantně mužskou záležitostí. Mezi těmi, co se hlásí do Superstar, jsou sice dvě třetiny dívek, ale na scéně to není vůbec znát. Naprostou většinu hudebních cen získávají muži. Když se podíváme na loňský rok, zjistíme, že desky, které vydaly ženy, bychom mohli spočítat málem jen na prstech obou rukou.
Myslím, že jedním z důvodů může být třeba to, že většina těch dívek ze Superstar jsou spíš interpretky než holky, co chtějí skládat písničky. A na to, aby byly jen interpretkami, tu chybí autorské zázemí. Nejsou tu už jako kdysi skladatelé a textaři, kteří pracují na objednávku.
Dobře, ale čím to je, že jen málo z nich jde do autorské tvorby?
Teď se pokusím zobecnit vlastní zkušenost. Hodně z těch, které by dokázaly psát vlastní věci, se bojí jít ven s pravdou o sobě. Na to musí být člověk smířený sám se sebou, nesmí se stydět a bát o sobě něco otevřeně říct. To pro ženy bývá velmi obtížné. Cesta interpretky je jednodušší. Když třeba vystupujete v muzikálech, je to bezpečné, ukazujete se v nějakých rolích, kde nejste sama za sebe. Vyprodukovat desku je oproti tomu riziko, a to nejen finanční, ale pro ženu i citové. Když jsem se rozhodla vydat své druhé album, šla jsem v textech do spousty věcí napřímo. A pořád jsem si říkala: Není to už moc? Neprozrazuji o sobě příliš? Ale zároveň jsem věděla, že to potřebuji říct, že se potřebuji otevřít.
Ale Hana Hegerová si taky sama nepsala písně…
Hegerová je výjimečný fenomén. Začínala jako herečka, coby interpretka se sice trochu schovávala za vybranou personu, nicméně vždy sahala po písních, se kterými dokázala hluboce souznít a důkladně na nich pracovala. Proto jich také nebylo mnoho. Výsledek však byl do té míry přesvědčivý, že se publikum mohlo domnívat, že písně byly vždy o ní.
Vy tedy jdete spíš cestou „sama si vařím, sama si šiju“?
Snažím se dostat ze sebe to, jaká jsem, ale ne vždy se to setká s pochopením. Někteří kolegové mi třeba po vydání Miráklu 9 říkali, že si vybírám příliš vážná témata. Ty nás tady pořád edukuješ! Já se ale spíš snažím dostat věcem pod povrch, mluvit o tom, co mě oslovuje.
V té úvodní písni Miráklu 9 to zní natvrdo: Co řekne žena ženě / když vnímá nazlobeně / svůj nesplněnej svět? / Tak neblázni, jdi vpřed.
Ano, tím jsem právě chtěla vyjádřit, že je zapotřebí naučit se důvěřovat vlastnímu hlasu, nenechat se svést z cesty, být otevřená kritice, ale zůstat věrná sama sobě. Je to něco, co v poslední době cítím velmi intenzivně, a věřím, že v tom nejsem sama.
Od herečky, která má image komika, to zní zvláštně. Chápu to. Vlasta Burian nebo Felix Holzmann měli mimo pódium svůj vlastní svět, který byl na hony vzdálen tomu, co předváděli na pódiu nebo ve filmu.
Ono to v divadle i ve společnosti opravdu vypadá, že jsem typický extrovert, ale pro mě je to maska, kterou se snažím chránit vlastní nitro. Ve skutečnosti jsem romantická duše, která svou křehkost nehodlá dávat každému v plen. Snažím se ji však ostatním ukázat alespoň v mých písních.
Říct to nahlas je asi pro mnohé, ke kterým mluvíte, posilující. Stejně tak, když zpíváte: Proč mi každej chytrák radí / co mám a nemám dělat / žij laskavě život vlastní / a nech mě o mým rozhodovat. A neberete ty vaše písničky taky jako nějakou formu psychoterapie? Sebeuvědomění přece pomáhá člověku existovat sám se sebou…
A víte, že ano? Já se opravdu z těch svých bolů a radostí vypisuji. A přiznávám, že mi to i pomáhá. Vzpomínám, jak mi jednou Jitka Molavcová řekla: Když jsem byla mladá, tak jsem vždycky chtěla trpět. Proto jsem měla ráda šansony, protože jsem skrze ně trpěla. Já si tedy na rozdíl od Jitky písně píšu sama, v začátcích jsem to však měla podobně. Za důležité jsem tehdy považovala jen vypjaté city, zdálo se mi, že se na nich mohu více ukázat. První desku jsem natočila s Českým národním symfonickým orchestrem a byly tam písně jako Láska je příšerná, S kým ty spíš, Někdy já, někdy ty. Jiří Suchý mi tehdy řekl: Ta deska je skvělá, ale nemáš tam to, co jsi ty. Je pravda, že skutečně neobsáhla všechny fazety mé osobnosti, na druhou stranu ale přesně popsala stav, ve kterém jsem se tehdy nacházela. Dnes vidím ve své tvorbě prostor i pro radost a lehkost.
No ano, deska Ať trvají ty nymfy mi připadala poněkud rozháraná.
Jak už jsem řekla, i já dneska vidím, že je poněkud jednostrunná, ale tehdy mi to tak nepřišlo. Druhé album, Mirákl 9, je oproti tomu obrazem cesty, kterou jsem od té doby urazila. Najdete na něm i píseň Hleď si svýho, ze které jste prvně citoval. Stále se mi stává, že mi lidé mluví do tvorby, ale já už cítím potřebu tyto hlasy selektovat, abych si z kritiky vzala to podnětné, ale zároveň neztratila vlastní cestu. Jitka Molavcová jednou zmínila, že jí lidé mluví do života dodnes. Proto jsem tou písničkou chtěla říct, že je vždy nutné vytyčit hranice, je zkrátka o tom, kam až jsme ochotni si pouštět druhé. V určitý moment je nutno říct dost.
Pojďme k písničce Kloboučky pampelišek. Je o parašutistech, kteří provedli atentát na Heydricha…
Potřebovala jsem se vypsat a vyzpívat z obdivu k těm lidem. Měla jsem to v sobě dlouho, už od střední školy. Navíc mě zajímá ta doba. Než jsem Kloboučky napsala, načetla jsem spoustu knih, poslouchala přednášky na internetu, znám okolnosti atentátu docela podrobně. Snažila jsem se při tom nebýt soudcem. Každý by dneska byl asi raději Kubišem než Čurdou. Ale měl by tehdy na to? Sama si nejsem jistá, jak bych se osobně zachovala. Dnes můžu jen obdivovat.
Proč vás zrovna tohle téma tak oslovilo?
Hodně se mě dotýkají témata vlastenectví, chování v krizi, společenské zodpovědnosti. Pro někoho je důležitá především vlastní sebezáchova, jiní se obětují pro zájem celku, aniž z toho cokoli mají. Cítím úzkost z dělení společnosti na nerovnoprávné skupiny, kdy jedni rozhodují o osudu druhých a cítí se k tomu oprávnění. Fascinují mě naopak témata odvahy, nezištné pomoci, víry, že věci mají smysl. Na druhou stranu mi pak zase ale Jitka Sedláčková někdy říká: Prosím tě, kdy uděláš něco o kutnohorských havířích nebo o Janu Žižkovi? Slibuje mi, že pro mě napíše nějaký „ženský“ text, kde bych naopak odvážně popsala mé nejniternější pocity. Já za sebe cítím, že už jsem na to připravená.
Prý na připravované desce pracujete znovu s Honzou Horáčkem.
My jsme si nějak padli do noty už před Miráklem 9. Oficiálně nás seznámila Katka Žbirková, Honza totiž hrál s Mekym v jeho kapele, to ale nemohla vědět, že jsme se poznali již dávno předtím, protože jsem chodila k jeho dědečkovi, panu Jaroslavu Horáčkovi, na zpěv do Státní opery! Já jsem původně taky díky němu mladodramatický soprán. Rusalka a tak.
A že jste potom do toho nešla víc?
Nešla, protože za prvé bych byla špatná operní pěvkyně. A za druhé mě vždycky mnohem víc lákal kabaret a šantán. Takže moje volba byla jasná – nejdřív Karlín a pak Semafor. Mám ráda humor a ten operní svět by asi opravdu nebyl pro mě. Neznamená to však, že nemám ráda klasiku. Miluji hlavně Josefa Suka, ten mě provází celým mým životem. Pohádka, Radúz a Mahulena…
Sorry, že pořád odbočujeme od toho Horáčka, ale co se člověk naučí v Semaforu? Začínal tam kdekdo od Gotta přes Petru Janů až k Anně K…
Semafor vás naučí především doslovovat a vyslovovat, což je pro herce i zpěváka důležitá věc, vás ale asi zajímá něco jiného. Přišla jsem tam, když mi bylo dvaadvacet, a čekala mě spolupráce s legendárním Jiřím Suchým, který je bez debat geniální básník. A taky s Jitkou Molavcovou, kterou jsem odjakživa obdivovala jako herečku, multiinstrumentalistku a zpěvačku. Setkala jsem se s ní už předtím v Karlíně v Hello, Dolly! a naučila jsem se od ní skoro všechno. Jak se připravovat na roli, jak o ní přemýšlet, co dělat, když se vám nedaří. Stručně řečeno, Semafor mě naučil, co je to být pokorná a pracovitá a taky nebrat se vážně.
Vraťme se prosím k tomu Horáčkovi…
Kolem roku 2018 jsem začala plánovat svou druhou desku. První jsem natočila se symfonickým orchestrem, který řídil Libor Pešek. Pro druhou jsem však chtěla zvolit poněkud jiný směr. Mnozí mě tehdy vnímali jako šansoniérku, já se za ni ale úplně nepovažuji. Toužím sice vyprávět příběhy – o parašutistech, o amerických veslařích, kteří roku 1936 vyhráli olympiádu, chci si však ponechat prostor i pro jiné žánry. Nechci svou tvorbu škatulkovat jako folk, pop nebo rock a Honza Horáček se tehdy ukázal jako nejvhodnější producent. Pochopil, že jsem svéráz, který se hledá a touží projevit své nitro, jen k tomu potřebuje dodat trochu odvahy.
Parašutisté a veslařina, to je na písničkářku s nádechem šansonu dost silné kafe!
Příběh amerických veslařů mě oslovil i proto, že jsem sama také veslařka. Vesluji za Smíchov. Jsem vášnivý amatér a na mém instagramu mám dokonce hashtag Hlemýžď na vodě.
Podle něj lze usoudit, že to není o prvních místech?
No to ne, já s tím začala až v dospělosti. Je to pouhý koníček, velmi mě však baví, protože mi sport vždy pomáhá dostat se ze splínu.
Seznamte se
Jméno zpěvačky Dáši Zázvůrkové, která se věnuje mimo jiné také skládání písní a herectví, můžete dnes nejspíš znát především díky mimořádně úspěšnému autorskému představení Můžem i s mužem, které napsala spolu se svými kamarádkami – Jitkou Sedláčkovou, Vandou Hybnerovou a Kateřinou Kairou Hrachovcovou – a se kterým již čtvrtým rokem objíždějí Českou republiku. Mimo to však působí také jako moderátorka televizního pořadu Všechno, co mám ráda, celkem 15 let strávila v divadle Semafor Jiřího Suchého a momentálně ji můžeme spatřit také jako Vlastičku v muzikálu Kouř. Doposud vydala dvě autorské desky – roku 2010 album Ať trvají ty nymfy, o devět let později Mirákl 9.