Neříká se to snadno, ale umělkyň a umělců, kteří stáli u zrodu československé pop music a stále nám o tom můžou vyprávět, už mezi námi moc není. Hana Hegerová dokonce pamatovala ještě éru před pop music, dobu divadelních pásem pro pracující kolektivy 50. let, ze kterých se až později vyvinuly základy československého mainstreamu. U všeho důležitého byla, všechno viděla a jako zpěvačka se na všem i podílela. Už v roce 1961 zpívala v divadle Rokoko a o rok později přešla do Semaforu, obě scény tehdy platily za líheň talentů, z nichž později vzešly hvězdy československé pop music. Mluvit o tehdejší Haně Hegerové jako talentu z líhně by ovšem bylo nedůstojné.
Narodila se v Bratislavě 20. října 1931, a tudíž na začátku šedesátých let, kdy Evě Pilarové bylo sotva dvacet a Yvonne Přenosilová ještě neměla občanku, na prknech pražských divadel působila Hegerová už jako zkušená umělkyně. Její umělecká jistota jí v tomto směru dala trochu náskok: zatímco kolegyně se v následujících letech teprve rozkoukávaly a žánrově svou tvorbou skákaly od popíku ke swingu, Hegerová už měla jasně vytyčený směr, kterého se držela po zbytek kariéry. Milovala šanson. Procítěný žánr nasáklý poetikou pařížských ulic a barů, co píseň, to příběh. To byla pro Hegerovou královská disciplína. Natolik, že když v Československu někdo řekl „šanson“, automaticky v hlavě vyskočily myšlenky na Hanu Hegerovou. Bez ohledu na to, jestli byl rok 1967 nebo 2017.
Už svou debutovou desku z roku 1966 tak pojmenovala: Šansony. Nahrávka sice ještě neobsahovala známé hity, naplno však ukázala přístup, jehož se Hegerová držela: mísila převzaté písně s původní tvorbou se silným důrazem na textaře, případně skladatelskou dvojici. Na Šansonech se objevují jména jako Suchý–Šlitr, tandem stojící na začátku zpěvaččiny kariéry, ale i Petr Hapka a Pavel Kopta, pánové, se kterými měla spolupracovat v dalších dekádách. Šlo o tehdejší skladatelskou extraligu a není vůbec divu, že se album dočkalo několika reedic.
Taktéž se nelze divit, že se z Hegerové stal v 60. letech umělecký vývozní artikl. Patřila k tomu nejlepšímu, co tehdejší československá scéna nabízela, a zároveň ve své hudbě mluvila jazykem srozumitelným pro zahraniční publikum. Zpívala na světové výstavě v Montrealu nebo v pařížské Olympii, domovině šansonu. Popularitě se těšila v Německu, kde vydávala desky i hostovala v televizních pořadech. A to všechno stihla ještě před příjezdem sovětských vojsk.
Hana Hegerová zkrátka dobře věděla, co chce publiku přinášet, a vyhnula se začátečnickému zdržování metodou pokus–omyl. Proto si už na debutu nastavila laťku vysoko a nikdy ji nepodlezla, naopak časem ji jen posouvala výš. Krásným příkladem je deska Lásko prokletá z roku 1977, sbírka šansonů s texty Pavla Kopty. Jde o esenci žánru, tím, čím je pro československý rock Kuře v hodinkách, tím je pro československý šanson Lásko prokletá. Opět je tu pro Hegerovou typický mix autorů od Šlitra po Hapku, od Gilberta Bécauda po Margueritte Monnot, dvorní skladatelku Édith Piaf. Ale především jde o tak citlivě sestavené album z hlediska obsahu, že by se z něj dal šanson učit v hodinách hudební výchovy.
Hegerová tu dokázala představit snad všechny důležité polohy šansonu s odzbrojující lehkostí, člověk nepolíbený žánrem hned pochopí jeho zákony. Je tu koketní Milord, rozpustilé Starožitnosti, smíchem přes slzy ceděná Můj milý málo milý je i semaforská Černá Jessie, to vše propojené vrcholnou formou Pavla Kopty, který má na Lásko prokletá jeden text lepší než druhý. Album už teď patří do kánonu československé populární hudby druhé poloviny 20. století a i za sto let bude mít svou váhu.
Následující studiovka Potměšilý host, která vyšla s desetiletým odstupem, je ovšem podobně zásadní. Hegerová změnila přístup a celou desku autorsky svěřila dvojici Petr Hapka – Michal Horáček. Tehdy možná chyběly žánrové klasiky a známé melodie, na které se mohl posluchač chytit, ale Hapka s Horáčkem dokázali napsat písně Hegerové tak na míru, že si Potměšilý host stejně našel k posluchačům cestu. Vzhledem k předchozí zpěvaččině tvorbě to šlo považovat za risk, ovšem vyšel na výbornou. Hana Hegerová se po letech šansoniérství dočkala i ryze mainstreamového hitu, který doteď nevypadl z rotace rádií. Řeč je o Levandulové, jedné z nejkrásnějších melodií v československé pop music. I pro dvojici Hapka–Horáček jde dodnes pravděpodobně o nejznámější skladbu, a to byli nějací hitmakeři.
Pro Hanu Hegerovou bylo typické, že se studiovými deskami nijak nespěchala. Ano, vydávala i kompilace a živáky, ale na regulérní alba si fanoušci museli dlouho počkat. Poslední Mlýnské kolo v srdci mém vyšlo v roce 2010. Oproti Potměšilému hostovi se zde Hegerová vrátila k původnímu přístupu k tvorbě, tedy bohaté směsi převzatých písní s důrazem na české texty. A opět tu najdeme výjimečná textařská jména: Jiří Dědeček, Jarek Nohavica či Pavel Vrba. Ačkoli deska neobsahuje žádný vyložený hit, obsahově jde o pestrou nahrávku potvrzující Hegerovou jako umělkyni s výtečným citem pro výběr repertoáru.
A pozor, zatím se bavíme pouze o studiové práci. Na pódiu byla Hegerová odzbrojující. Byla svá a věrohodná, dvě vlastnosti, bez nichž se šansoniéři nikdy neobešli. Byla důstojná, charismatická, pevná v projevu a křehká v přednesu. Byla jistotou v dobách potemnělé pop music, kdo propadal beznaději, že se u nás hrají samé ptákoviny, což můžeme vztáhnout prakticky na celou normalizaci, vždy se mohl uchýlit do konejšivé náruče Hany Hegerové, která se nikdy nesnížila k teatrálnosti, kašpařinám ani drobným ústupkům jen proto, aby mohla stát na pódiu nebo aby se v sále tleskalo o něco víc.
Hana Hegerová byla zosobněním pěvecké hvězdy ze staré školy. Její přístup k tvorbě a práce s publikem jsou v dnešní pop music prakticky nemyslitelné. Patřila ke generaci, která se s hudbou seznamovala na prknech divadel, nikoli sledováním hitparád, a to má zkrátka vliv jak na vlastní tvorbu, tak na veřejný projev. Byla pracovitá, ale nespěchala. Hudbu do sebe v první řadě nasávala, tvořila si rozhled, ze kterého teprve pak vycházela, což je přístup, jenž dnes řadě mladých zpěváků chybí.
Také tím Hana Hegerová dokázala oslovit čtyři generace posluchačů. Od šedesátých let se toho v pop music stalo hodně a česká scéna prošla i díky revoluci výraznou proměnou, ale Hana Hegerová a její tvorba tu byly vždycky. A vždycky platila za šansonovou hvězdu, později doyenku a nakonec za nezpochybnitelnou legendu. Je třeba si přiznat, že žádná jiná zpěvačka jejího formátu na scéně v tuto chvíli není. Ne že bychom na to neměli v Česku talenty. Ale samotná hudba a hudební průmysl už se změnily natolik, že se dost možná podobné osobnosti výhledově ani nedočkáme.