Už v podvečer ale hlavní scénu rozpumpoval Eugene Hütz v čele kapely Gogol Bordello. S nadsázkou se dá říct, že jsou coby jediná zahraniční kapela, která na Colours hrála už potřetí, místním inventářem.
Jejich repertoár je vlastně setrvalý, sázejí hlavně na svoje dvě nejslavnější alba, s nimiž jim pomohli proslulí producenti: Gypsy Punks: Underdog World Strike (2005, Steve Albini) a Trans-Continental Hustle (2010, Rick Rubin). Nicméně v živém provedení rozdíly mezi písničkami vlastně splývají, Gogol Bordello jsou mohutný příval gypsypunkové energie řítící se hlava nehlava. A to i přes zřetelný problém se zvukem po dobrou polovinu koncertu.
Na druhé největší scéně vystřídal newyorské gypsypunkery texaský kytarista s kořeny v blues Gary Clark Jr. Jeho vystoupení bylo velkým paradoxem v jedné věci: u hudebníků jeho stylu takřka bez výjimky bývají koncerty energičtější a záživnější než jejich nahrávky. U Clarka tomu tak nebylo – až si člověk místy říkal: „Tak už to tam konečně pořádně napraž!“
To neznamená, že by to byl koncert nudný, Clark repertoárově vycházel ze svého letošního alba JPEG RAW, které je obecně považováno za jeho dosud nejlepší a zároveň nejvíce vyčnívající z bluesové škatulky kamsi směrem k princeovské všeobjímající černé muzice. Clark je i naživo výborný, byť nikterak ostentativně technický kytarista; bylo zvukově fascinující, když se nad mnohatisícovým festivalovým davem vznášel zcela čistý, překrásně „dřevěný“ zvuk jeho pololubového gibsona, něco takového skutečně neslýcháme každý den. A je také výborný, ve svém ranku až nezvykle versatilní zpěvák, což se občas podceňuje a člověk si to naplno uvědomí až při návštěvě koncertu. Sofistikovaná aranžmá bezproblémově interpretuje kvalitní kapela... samá plus. Jen trochu té „špíny za nehty“ by tomu občas neuškodilo.
Nepřítomné Queens of the Stone Age tedy nahradil ve finále večera Tom Morello – a byla to výborná volba. Samozřejmě, jeho set byl od začátku do konce esencí rockových devadesátek, nad čímž by teoreticky někdo mohl ohrnout nos, ale z reakcí návštěvníků nic takového nevysvítalo, ba právě naopak. Už rozpuštění Rage Against The Machine, jejichž byl Morello instrumentální oporou, sice měli své ideové, tedy krajně levičácké mouchy (a ne, neříkejte, že do muziky politika nepatří, v jejich případě tam naopak byla stoprocentně), ale hudebně to byla bezesporu kapela výborná a Morello je skutečně jedním z nejlepších kytaristů, které dala scéně devadesátá léta.
Na rozdíl od Garyho Clarka Jr, který pobluesmansku sází především na cit a feeling, je Morello typicky technický kytarista, který s oblibou předvádí na svém ikonickém nástroji, kterému říká Arm The Homeless, nejrůznější hráčské „pyrotechnické“ fóry, má skvělou příklepovou techniku levé ruky, ale zároveň to vlastně se sóly nijak nepřehání, a když už hraje dlouho, na rozdíl od řady podobně založených hráčů dostane do své hry i skutečnou hudbu. Neboli, nejde jen o bezobsažný prstový tělocvik. (Poznámka pro kytarové nerdy. Na zmíněný nástroj kytaru hrál v druhé části koncertu, kterou už nezachytili fotografové.)
Morello má namíchaný repertoár z písniček svých projektů, tedy Rage Against The Machine, Audioslave i The Nightwatchman, ale také z coververzí. Možná někoho překvapilo Gossip od Måneskin, jiného Springsteenův Ghost of Tom Joad, ale určitě nikdo nemohl kroutit hlavou nad závěrečnou tečkou v podobě Lennonovy Power to the People. Když muzikantské milionáře začne tlačit, alespoň v myšlenkách, stejná bota jako obecný lid, nemohou se někde nepotkat.