Julian většinu svého dospělého života prožil v Gratzu a hrál tam v nespočtu kapel. Jak mi řekl, tak myšlenka více prozkoumat Českou republiku v něm začala narůstat, když v březnu 2019 potkal na koncertě v Kroměříži sinks. „Hrál jsem na bicí v kapele Dead End Friends a jedna zastávka našeho vůbec posledního turné vedla přes Českou republiku. V Kroměříži jsme se sinks sdíleli pódium. Hodně jsme si padli do oka a večer uspořádali šílený mejdan. Potom jsme zůstali v kontaktu, často jsem jezdil do České republiky, začal chodit s Vendulou Pukyšovou a když mi skončila nájemní smlouva na byt v Gratzu, tak jsem se přestěhoval do Brna do bytu 3+1 s dalšími pěti lidmi, aniž bych o tom moc přemýšlel.“
Rakouský hudebník vždy doma nahrával demosnímky pro kapely, ve kterých působil, ale také vlastní jamy a nápady na songy. S těmi ovšem původně neměl úmyslu jít na veřejnost a někomu je ukazovat. Když však začala pandemie, rozhodl se svůj sólový projekt posunout na další úroveň. „Rychle jsem přišel na to, že nahrávat vlastní hudbu, hrát na všechny nástroje (s výjimkou pár basových linek, na kterých se podílela Vendula) a dělat si veškerou produkci sám a nemuset o tom diskutovat s ostatními členy kapely je něco, co mě opravdu baví.“ vysvětlil mi Julian.Výsledkem této jeho práce je právě vydaná eponymní deska vzpomínek na vyhasínající mládí a západy slunce nad hlavami lidí, kteří hledají uklidnění v neklidném světě. Hudebně lze album označit jako pseudopop, který svým uvolněným vibem a lo-fi chytlavou melodičností připomíná třeba Maca DeMarca a má neobyčejnou sílu. Vyznačuje se rozladěnými kytarami, dojemnými zpěvy a citlivým přístupem ke zvuku. Čiší z něj pravdivost a autenticita a ryzí láska k hudbě. Jako hlavní se jím táhne téma psychického zdraví, nejistota a smutek. Jak říká Julian: “Není to konceptuální album, ale pokud se zaposloucháte, najdete spoustu témat, která nás provázela celý poslední rok. Věci typu "Capitalism sucks even more after 3 beers", "Cute doggo, I'd like to pet it" nebo "When does this all finally end?". Ale tato témata jsou přetavena v jakousi ironickou radost.
A radost je cítit i z koncertní prezentace songů, pro niž Julian sestavil kapelu, kterou tvoří Antonín Mika a Vendula Pukyšová ze sinks a Peter Kušírik z True Fir. „To, že jsou Petr, Vendula a Antonín ochotní být mou doprovodnou kapelou, je prostě skvělé. Neděláme raketovou vědu, ani nehrajeme opery, ale jejich orchestrace i těch poměrně jednoduchých písní je obrovská zábava. Myslím, že je baví stejně jako mě převádět moje nápady do něčeho, co můžeme společně hrát. Kromě toho, že jsou úžasní hudebníci, kteří se s chutí učí linky, které jsem doma nahrál, dodávají celému zážitku kromě hudby také barvu svým vlastním jedinečným stylem a charakterem.“ pochvaluje si Julian. A já musím potvrdit, že jejich koncerty jsou opravdu zážitek. Když jsem jeden navštívil, byl jsem unesen z toho, s jakou radostí hráli, jak si to užívají a jak se jejich radost přenášela na posluchače pod pódiem. Něco takového člověk nezažívá často. Určitě si na Nichiho Mleboma s kapelou zajděte.
Sledujte Nichiho Mleboma na Facebooku