Sešli jsme se v pražském klubu Café V lese v předvečer jejich vyprodaného koncertu. O minulosti i budoucnosti Bratří Orffů jsme mluvili s Ivanem jakožto ústřední postavou kapely, kytaristou a hudebním mozkem skupiny Lukášem Novotným a trumpetistou Liborem Martiníkem.
Aktuálně jste lehce za polovinou svého turné, na které jste vyrazili po mnoha letech. Jaké máte pocity a ohlasy?
Libor: Za mě velmi dobré – pořád mám ale pocit, že máme co zlepšovat.
Lukáš: Největší kverulant kapely začal budovat disciplínu!
Libor: Když máš tak krásný koncept a na zvukovce ti někdo začne ladit, když hraješ, tak trochu prudím, to je pravda. Ale samozřejmě jsme všichni rádi a užíváme si to – já mám teď takovou těžkou hlavu z těch sviňskejch časů a toho všeho, co se děje ve světě. Byl jsem hodně negativní, taky jsem dostal novou přezdívku Generál Krasov podle místa mého bydliště a asi jsem to možná trochu přenesl do těch zvukovek, no…
Už je to skoro deset let od vaší úspěšné desky Šero. Jak to vypadá s nástupcem? Vydali jste novou skladbu Píseň pro Stefanii Sauer, ale co vím, tak to není úplně novinka.
Ivan: Píseň pro Stefanii je 29 let stará písnička – nové nemáme, zatím tak vyškrábáváme staré šuplíky a staré písničky.
Lukáš: Je to taková z nouze ctnost, i když vlastně není, jsou to skladby, o kterých jsme uvažovali, že by mohly vyjít, ať už na první desce Bingriwigri v roce 2005, nebo i na té druhé Šero o osm let později. Všechno jsou to starší písničky, ale zajímavé mi přijde, že vůbec nezestárly. Tehdy nám neprošly kvůli tomu, že třeba mně připadalo, že už se pohybujeme za nějakou hranicí sentimentu, že už v nich moc balancujeme s pohádkovostí a přebujelou fantazií.
K vaší kapele tohle, řekněme, naivní písničkářství vždycky dost patřilo…
Lukáš: To asi ano, ale já jsem vnímal, že posluchači na tohle nejsou úplně zvědaví nebo připravení a museli si k tomu najít nějakou cestu. Stefanie Sauer byl vlastně takový pokus, jestli jsou posluchači stále napojeni na Ivanovu tvorbu, a zjistili jsme, že ano. A tak jsme sáhli i po další staré písni, která tedy sice už jednou vyšla, je to skladba Bez názvu. Máme i další písně, které jsou na dost podobné vlně, ale nejedná se o nové skladby. Zase ale nechceme jen vykopávat hroby, a tak jsme se rozhodli pro spolupráci s lidmi, kteří jsou o generaci i dvě mladší než my. Pracovat na těch tématech s nimi se nám moc osvědčilo – nepřeprodukovat to a snažit se spíše o komornější výsledek. Stavíme na tom, že je to folk s naivistickými texty, je to melancholické a sentimentální a takové snové. Myslím, že nějaké starší skladby se ještě dají použít, ale nechci mluvit o žádném albu nebo desce, ale o tom procesu. My teď máme výhodu, že si můžeme dovolit udělat píseň, jak chceme, a poslat ji mezi lidi, jak chceme.
Koho jste k tvorbě přizvali?
Lukáš: Jednu věc jsme udělali s klavírem Martina Černého z Krnova, tomu je 20 let. Druhou s Tiborem Židou, což je kytarista, který je také z Krnova, ale žije v Praze a je o jedenáct let mladší než my. Teď chceme pracovat na další skladbě a máme dvě kamarádky, co jsou harfenistky, je jim dvacet, a výsledek bude třeba jenom tak s těmi harfičkami. Ale pořád to nejsou nové věci, a tak nechceme mystifikovat, že bychom chystali nějakou novou desku. Pro nás jde hlavně o to, že máme chuť a čas, a tak pracujeme. Některé věci přitom už vyšly například někdy před lety na nějaké kazetě s Ivanovým projektem U Hřebíčků. Ono vlastně tak sedmdesát procent repertoáru Orffů vyšlo původně takhle.
Ivan: Ty písničky vlastně nikdo nezná. Kdo má dneska kazeťák, aby si pustil kazetu?
Nebo přehrávač na cédéčka…
Lukáš: To si říkám také, kolik lidí si třeba kupuje cédéčka na koncertech, a když budu upřímný, už si ani nepamatuji, kdy jsem si sám naposledy pustil nějaké CD.
Libor: Tak si vezměte, na čem dneska posloucháme všichni hudbu. 90 % je z telefonu. Dneska první věc, co uděláš, když si sedneš do auta, je, že si spáruješ telefon s autem. A ani laptopy už dneska nemají mechaniky. MacBook s mechanikou dneska už nikdo nemá.
No a kam jste se posunuli vy během své pauzy a vlastně i za tu dobu, co se přestaly dávat mechaniky do MacBooků?
Ivan: Nikam no – nic se nedělo…
Libor: Já jsem třeba rád, že mě tahle parta vytáhla ze soutěžení v muzice. Že mě znova naučili poslouchat procítěnou hudbu, klidně nedokonale zahranou, ale s nějakou emocí.
Hudba nejsou závody! A co tedy teď posloucháte, když jsme u toho?
Libor: Aktuálně mi hraje pořád dokola třeba Anderson.Paak – jak sólo, tak Silk Sonic.
Lukáš: To už je sice hodně přestřelené do retra, ale je to fantastické.
Libor: To mi nevadí, vlastně to poslouchám pořád, v depce i v dobré náladě – kdykoli jen Anderson.Paak.
Ivan: Já programově neposlouchám vůbec nic.
Lukáš: Já teď hodně jedu afropop a afrobeat. Tím rozčiluji všechny lidi okolo sebe – dneska jsem naštval kluky, když jsem jim ráno pustil Ameno v afropopové verzi třeba. Groovová hudba a hráčská fúze, to mě baví hodně. Snažím se vyhledávat hodně „neorffovské“ muziky. Nic melancholického – jde mi spíše o nějakou radost a spontaneitu. Afrika mi přijde zajímavá. Za poslední roky v Evropě, i díky migraci, sem lidé z Afriky nosí svůj kulturní potenciál. A úplně přirozeně to proplouvá do klubových a alternativních struktur a vlastně i do pop music. Přijde mi to hodně inspirující.
Tak afrobeat je spojený třeba s bubeníkem Tonym Allenem a podívej se, jak dokázal ovlivnit poslední nahrávky Gorillaz.
Lukáš: Jasný! Anebo třeba SBTRKT. To jsou nadčasové věci, které v současnosti pronikají do dancehallu, reggaetonu nebo do té populární hudby. To, jak oni dokážou pracovat s tradičním folklórem…
Vy jste nepřemýšleli nad tím zapracovat do tvorby nějaký tradiční krnovský folklór?
Ivan: V Krnově tradiční hudba neexistuje. Tam je všechno vykořeněné. Tam žilo 90 % Němců a obyvatelstvo, co ho osídlilo, nemá žádné folklórní kořeny. Třeba na českém Těšínsku, tam už ano, tam se hraje na nějaké gajdy, Valašsko a jižní Morava celkově, o tom se nemusíme ani bavit, tam je to silné. Ale my v Krnově nic podobného nemáme. Máme nějakou dechovku, to ale hraje Moravanka, to není folklór.
Tak z čeho čerpáte?
Ivan: Když už jsme zmínili toho Tibora, on je Rom a hraje hodně jazzově. Přijde do hospody, vezme kytaru a hraje lidem na přání a hned všechno z hlavy, z paty. Řekl mi, že by chtěl zahrát nějakou naši tradiční píseň, tak jsem začal zpívat V širém poli studánečka a on do toho hned začal mydlit nějakou bosa novu a latinu, což bylo hodně zajímavé spojení. Pořád mě lámal, abychom to zkusili nahrát – bez ambicí, tady u Lukáše ve studiu. Tak jsme natočili asi deset písniček ze zpěvníku. Takové ty klasické lidovky. Říkáme tomu lidojazz, ale nehodláme to dávat nikam ven.
Lukáš: Podle mě v Krnově, pokud se budeme bavit o nějakém folklóru a autorské hudbě, jsou fakt jenom ti krnovští Romové. Mně přijde zajímavé, že nemají vůbec žádné nahrávky, a přesto vezmou nástroj a jsou schopni hned začít hudbu svých otců i dědů… Většinou se jedná o skladby, co někdo napsal třeba v kriminále nebo v nějaké krizové situaci. Jedná se třeba o pár slov, které napsal nějaký kopáč nebo podobně. Ale jsou zajímavé jak po textové stránce, tak hlavně po té hudební. Jejich muzikálnost je silná, jenže jsem narazil na problém, že je to nepřenositelné na nahrávku. Potřebuješ k tomu dost specifickou atmosféru a náladu, kterou oni umí skvěle vytvořit, ale když si to pak pustíš ze záznamu, často tomu zmizí náboj a síla. A nefunguje to.
Libor: To se prostě v hospodě zjeví dvě postavy s kytarou a začnou hrát a zpívat a všechno tam je, všechny dokážou uhranout, ty melodie a dvojhlasy – ale z nahrávky už je to prostě jiná písnička…
A pak že nemáte folklór.
Lukáš: Tak to ale není ani folklór v tom pravém smyslu. Ti lidé tam prostě přišli a zase odešli, někteří pokračovali dál a někteří zůstali. Ale ano, největší autorskou tvorbu přinesli do Krnova Romové.
Ale zpátky k Bratrům Orffům. Teď vás čekají poslední koncerty vaší tour – co bude pak, na co se můžeme těšit?
Ivan: Netěšte se na nic…
Lukáš: U nás je to všechno o Ivanovi – my ostatní mu děláme takovou stafáž, jsme ti hrobaři, co nesou máry… Samozřejmě si dělám legraci, ale i na koncertech jde hlavně o Ivana. On je ta hlavní figura, frontman a my mu děláme hradbu kolem.
Ivan: Možná něco bude na podzim, ale zatím nic nevíme.
Seznamte se
Bratři Orffové vznikli na začátku tisíciletí v Krnově. S nápadem přišel kytarista Lukáš Novotný, který oslovil frontmana kapely U Hřebíčků Ivana Gajdoše. Jeho křehké písničky zabalil do současného aranžmá. Zafungovalo to na debutovém albu Bingriwingri v roce 2005 a ještě víc o osm let později na albu Šero. S tím Bratři Orffové překvapivě vyhráli cenu Apollo i Anděla za Album roku. Letos začali po dlouhé pauze znovu koncertovat.