Éterická zpěvačka Aurora: Lidé, kteří poslouchají hudbu, jsou krásní

Aurora na novém albu zkoumá člověka, jeho tužby, slabiny a nedokonalosti. Inspirovala ji řecká mytologie a božstvo, které bylo lidstvu tak nějak blíž. A stejně blízko bude hudebnice i českým fanouškům na svém vyprodaném pražském koncertě, který se uskuteční 22. června ve Foru Karlín. Pokud by vás příběh aktuálního alba zajímal hlouběji, zabruste do únorového Headlineru, kde je mu věnován titulní článek.

Úplně na všem záleží. Alespoň to si myslí Aurora v písní Everything Matters, kde jí sekunduje francouzská hudebnice Pomme. Podivně zneklidňující zvuk se v poslední části zlomí do tklivého francouzského šansonu a funguje to překvapivě dobře.

Mluvíme spolu měsíc po vydání vašeho nového alba The Gods We Can Touch. Kolikrát jste si ho od té doby poslechla?

Ještě ani jednou, obecně to moc nedělám. Poslechla jsem si ho loni, když jsem schvalovala finální verzi, abych se ujistila, že je vše v pořádku. Od té doby jsem album neslyšela, potřebuji asi více času.

Vím, že je deska inspirovaná řeckou mytologií, ale zajímalo by mě, kdo je bůh, jehož se můžeme dotknout, v dnešní době?

To je otázka, kterou jsem si sama pokládala a snažím se na ni v textech odpovědět nejlépe, jak dokážu. Ale chci, aby lidé na tuhle hádanku přišli sami, protože mám ráda, když posluchači něco rozkrývají a jsou vynalézaví. Taková je má odpověď.

Chápu, máte ráda tajemství. Řekla byste, že jde o vaše nejlepší album?

Možná ano, ale je to subjektivní. Záleží na tom, co od daného alba očekáváte. Pro mě je hezké i z důvodu, že jsem na něj měla dostatek času, klidu i ticha, což sehrálo velkou roli. Ale je to, jako byste chtěl po matce, aby si vybrala mezi svými dětmi. A to nemůžu.

Už v roce 2019 jste řekla, že vaše příští album bude jiné. V čem se podle vás liší nejvíce?

Využila jsem řadu nástrojů, které obvykle nepoužívám. Album je také mnohem smyslnější, dotýká se témat, o nichž jsem dosud nemluvila. Vůbec největší rozdíl pak vidím v tom, že je hravější a temperamentnější, není tolik vážné a jsou na něm zábavné zvuky a melodie. Jinak si ale myslím, že způsob, jakým píšu, tvořím melodie, texty i zpívám, je velmi osobitý a vždy v tom Auroru najdete.

Deska je určitě více taneční a extrovertní. Chtěla jste být po téměř dvou letech pandemie hlasitější nebo jste měla tuhle potřebu vždy v sobě, jen jste k ní potřebovala najít cestu?

Určitě jsem to měla v sobě už dřív, ale vše ke mně přichází postupně. Každá moje deska a každá kapitola v mém životě plní trochu jiný účel a vypráví jiný příběh. A každé album je jen jednou částí v řadě alb, která jsem si naplánovala. Už třeba vím, jak bude vypadat další nahrávka, a i ta po ní a tak dále. Vždycky jsem věděla, že The Gods We Can Touch bude znít tak, jak zní, ale potřebovala jsem do desky dorůst, jestli to dává smysl.

Jak jste zmínila, využíváte řadu nástrojů. Mnohem více klavíru, kytary, dokonce zazní i akordeon. Je živější zvuk vaší dlouhodobější vizí?

Mám organické zvuky moc ráda, stejně tak mám ráda folk a kladu důraz na rytmiku. Aktuální deska je svým způsobem oslavou nástrojů i podivných poloh, rytmů a stylů z celého světa – najdete tu vlivy salsy, bossa novy nebo i westernu. Jednoho dne jsem se zkrátka vzbudila a řekla si, že si chci s dalším albem vyhrát. Neměla jsem v plánu stvořit něco prvoplánově krásného, ale spíš zábavného, což pro mě byla novinka. A k vaší otázce – myslím si, že živější zvuk mi nějakou chvíli zůstane, ale v životě chci zkusit různé věci.

Bavila jste se tedy při nahrávání?

Ano, hodně jsem se smála a tančila. Celou desku jsme dali dohromady s mým producentem Magnusem a moc jsme si to užili.

Zaujalo mě, že jste nahrávali na zámku kdesi v Norsku. Proč zrovna tam a jaké to bylo?

Během lockdownu jsme asi všichni více prozkoumávali okolí našeho domova, protože jsme nemohli vyrazit do světa. Já jsem se poohlížela po nějakém kouzelném místě u nás v Norsku. V létě 2020 jsem s rodinou navštívila baronství Rosendal a hned jsem věděla, že tady chci natočit svoji další desku. Snoubí se tam historie, ticho a je to magické místo obklopené horami. Zeptala jsem se majitelů, jestli bych si mohla zámek na měsíc pronajmout a nahrát album. Měli z toho radost a já také.

Píseň Heathens je inspirovaná Persefonou, manželkou boha podsvětí Háda. Dá se ovšem vztáhnout i k lidstvu. Aurora totiž zpívá, že krademe ze stromů ráje a vše, čeho se dotkneme, je zlé.

Na aktuálním albu jste začala pracovat hned po dokončení předchozího A Different Kind of Human. Znamená to, že i teď už pracujete na další studiovce?

Jste velmi bystrý a máte pravdu. Už jsem začala pracovat na dalším albu a bude úžasné. Moc se na něj těším.

Je příliš brzy na to, abyste mi o něm něco řekla?

Je to pořád tajemství. Ale bude to skvělé album, cítím to.

Zdáte se mi hodně aktivní. Kolik alb jste během pandemie doopravdy napsala?

Pár jsem jich načala. Já prostě miluju psát desky, je to moje oblíbená činnost.

Nepotřebujete si dát občas pauzu?

Jak kdy. Někdy napíšete desku a cítíte se úplně prázdní, protože dáte do tvorby všechno. Jindy vás naopak skládání ještě více inspiruje k další práci. Je určitě méně náročné dát dohromady hravou nahrávku než něco vážného. Moje debutová deska byla emočně hodně vyčerpávající a nesla v sobě množství smutku a bolesti, takže jsem pauzu potřebovala. Od té doby se ale cítím plná inspirace a úplně před sebou vidím cestu, kterou se ubírám. Během mojí kariéry mě čeká celkem osm kapitol.

A pak skončíte?

Myslím, že ano. Ale nikdy nevíte. Každopádně jedna kapitola v sobě může ukrývat mnoho alb.

Aha, takhle to myslíte. Nejprve to znělo, že chcete vydat jen osm alb. Chápu ale správně, že The Gods We Can Touch spadá do třetí kapitoly?

Přesně tak. A například A Different Kind of Human a Infections of a Different Kind byla dvě alba v jedné kapitole.

Jaká píseň je pro vás na aktuální desce nejdůležitější? V minulosti to byly vždy skladby s pořadovým číslem osm, což by v tomto případě byla The Innocent.

Celé téma v písni The Innocent je pro moji desku velmi důležité. Ale je tu chyták. Úvodní The Forbidden Fruits of Eden vlastně není plnohodnotná skladba. Když má totiž píseň méně než minutu, obvykle není klasifikovaná jako píseň, ale intro či předehra. Takže skutečnou písní číslo osm je Exhale Inhale. Někteří posluchači na to přišli.

Popravdě to napadlo i mě, protože Exhale Inhale je takovou esencí vaší tvorby a kombinuje dohromady všechno z vašich předchozích alb. Nicméně, bavili jsme se o tom, že je nové album více extrovertní. Jste i vy sama více extrovertní, než jste bývala?

To určitě jsem, měl jste mě vidět jako dítě, byla jsem extrémní introvert. Introvert jsem tedy i teď, často mě omrzí a unaví společnost lidí. Už ale nejsem stydlivá, protože mi nezáleží na tom, co si o mně lidé myslí, a tak k tomu není důvod. Jsem navíc starší a v dospívání jsem musela mluvit s množstvím lidí. Určitým extrémním způsobem vás sláva vycepuje k větší společenskosti.

Na závěr by mě zajímalo, na co se letos nejvíc těšíte? Je to návrat na koncertní pódia?

Ano. Popravdě totiž nedokážu proniknout v online prostředí do toho, kdo jsou moji fanoušci. Je pro mě těžké pochopit svět jen skrze čísla a slova na internetu. Chci vidět naživo svoje posluchače, kteří mi připomínají, jak krásná a důležitá je naše komunita. Jsou to právě fanoušci, díky nimž je hudba kouzelná a významná. Bez nich by muzika ani neexistovala. Hudba se totiž projeví ve své skutečné formě, jen když ji někdo poslouchá. Neumíte si ani představit, jak krásní jsou lidé, když poslouchají hudbu. Je to nejlepší připomínka toho, proč dělám to, co dělám.