Pokud bych měl album popsat velmi vágně a zjednodušeně, střídají se na něm v zásadě dvě protikladné polohy – jedna je subtilní, něžná, citlivá a organická, zatímco ta druhá je více experimentální, syrová a elektronická. Billie Eilish se daří zase o kus posunout svůj charakteristický sound, aniž by se v něm začala plácat – je trochu jiná než minule, ale pořád rozpoznatelná. Stále umí sem tam „šeptnout“, zároveň ale ukazuje, že je to zcela vědomá práce s hlasem, a když chce, nechá ho zaznít naplno.
Pro Billie Eilish je třetí deska velmi osobní, protože otevírá témata, která jsou pro ni aktuální. Jde zejména o hledání identity, ať už sexuální, ryze lidské, či hudební. Zpěvačka se snaží ve světě manévrovat jako člověk i jako umělkyně. A jak sama v rozhovoru připustila, tentokrát ji a jejího bratra Finnease poháněla především touha vystoupit z komfortní zóny.
Ta je na desce silně znát; stylově putuje Billie Eilish až někam za pop, za jeho hranici, minimálně tu mainstreamovou. Kašle na všechna psaná i nepsaná pravidla a plně se oddává svým hudebním fantaziím bez žánrových překážek. Ve třetině skladeb mění nejen tempa, ale i celkovou atmosféru. Ohýbá písně, jak potřebuje, a tak se třeba zpěvná a civilní L’amour de ma vie v závěru zlomí, a namísto živých nástrojů nastoupí synťáky a hlas prohnaný efekty.
Obdobná situace se opakuje také u jiných písní, třeba The Greatest. Tady je vývoj sice podobně dramatický, ale přirozenější – je to takový hudební bratříček Happier Than Ever. To Bittersuite je už totálním prostředníčkem ke všemu zajetému, ryzí experiment, který už ani Billie Eilish nezvládá ukočírovat zcela důstojně. Song stojí více na Finnesově produkci než obsahu samotném.
Tohle jsou momenty, kdy album působí možná až trochu křečovitě a nuceně. I přesto, že je Billie Eilish antipopová hvězda a jádro její tvorby tkví přesně v tom, že do popu přináší netradiční elementy ze žánrů stojících mimo pop.
I na Hit Me Hard and Soft je nicméně přítomná subtilnost, častěji ji ale střídá zbytečná zvuková vyhrocenost. Síla Billie Eilish byla vždy v jednoduchosti, kterou má pop tendenci přehlížet, a zbytečně se tak upíná k velkohubé bombastické produkci. K té, i když absolutně po svém, se teď trochu upíná i zpěvačka.
I proto nejsilněji rezonují zvukově prostší písničky – Skinny, kde se Billie Eilish svěřuje s tím, že jí všichni říkají, jak jí to sluší, když zhubla, ale ona si připadala hezká a opravdová vždy. Provokativní Lunch je zábavná svou přímočarou erotikou: „Tuhle holku bych si mohla dát k obědu. Tancuje mi na jazyku a chutná jako ta pravá.“ Chihiro má v sobě přesně tu minimalistickou hloubku, kterou si na Billie Eilish tolik lidí oblíbilo. Birds of a Feather je koketní písnička jako od Taylor Swift a Wildflower je skrytým klenotem a vrcholem alba. Krásná balada s klenutou melodií, kde nade vše ostatní vyčnívá citlivý přístup k muzice.
Album je jako celek stále velmi solidní, jenom nepůsobí tolik konzistentně a nenásilně. Místy je to tlačení na pilu až moc intenzivní, a nikoli zcela ku prospěchu věci. A proto Hit Me Hard and Soft nakonec neuhodí hřebíček na hlavičku tak silně jako dvě předchozí desky.
Verdikt: 78%
Billie Eilish vystoupila z komfortní zóny a zkusila něco nového. Pořád dost vyčnívá její talent dělat věci po svém, ale možná na to při tvorbě třetího alba tlačila až zbytečně moc.