Její nové album Údolí včel se řadí v rámci české pop music k těm nejosobnějším výpovědím. Není divu. Vždyť s Tomášem Varteckým, který napsal všechnu hudbu i texty, žije zpěvačka Anna K. už víc než čtvrtstoletí a prošli spolu dobrým i zlým.

Úřadující bluesový král, jeden z prvních křížitelů blues a hip hopu, nebo bývalý busker, který se stal přes noc po šedesátce světovou hvězdou. Ti a mnozí další budou k vidění na sedmadvacátém ročníku mezinárodního festivalu Blues Alive, který se uskuteční 16. až 18. listopadu v Šumperku. Přečtěte si doporučení dramaturga festivalu a našeho kolegy Ondřeje Bezra.

Šéfproducent hudebního vydavatelství Supraphon Karel Deniš opsal ve svém hudebním vývoji pozoruhodný kruh. Vypráví o něm s nakažlivým zaujetím.

Zatímco dřív vydával alba pravidelně každý rok, na to aktuální nechal fanoušky čekat šest let. Nebylo to jen covidem. Otis Taylor ve svých 74 letech dokončil střední školu, z níž jej vyhodili v roce 1966.

Z určitého úhlu pohledu byl nedělní koncert Buddyho Guye v pražském Kongresovém centru alias Pakulu opravdu bluesovým svátkem. Po pravdě řečeno ale hlavně z vizuálního a zážitkového pohledu. Fakt, že jinak vykazoval tento večer spíš estrádní rysy, ovšem nebyl nijak překvapivý.

Brilantní ukázku pestré směsi různých odstínů černé hudby předvedl v pondělí v pražském Lucerna Music Baru americký kytarista a zpěvák Robert Cray se svým bandem. Hudebník sice patří mezi typické „kytarové hrdiny“ své generace, ale zároveň naštěstí není z těch, kteří by se soustředili jen na tělocvičné výkony svých prstů. Dobře ví, že kouzlo hudby je někde úplně jinde.

Kytarista. Výtvarník. Youtuber. Maťo Mišík pokračuje v rodinné tradici po svém. Teď přichystal živou podobu své úspěšné videoshow Kytarová zbrojnice, která se uskuteční 1. června v pražské Malostranské besedě.

Pověsti vrchního depresáře české hudební scény dostál jihomoravský písničkář Jan Fic i na svém třetím albu do puntíku. Přestože se poněkud změnily výrazové prostředky v hudbě a možná i v textech, je to stále on, originální solitér bez možnosti jakéhokoli domácího srovnání. Díky za něj.

Každou chvíli k nám zejména ze Spojených států zazní hlas, který usvědčuje z omylu ty, kteří tvrdí, že blues nebo soul jsou vhodné jen do vitrín muzeí a jejich možnosti se dávno vyčerpaly. Jsou to umělci přísně styloví i tací, kteří si naopak s pevnou linií hlavu nelámou, každopádně vždy autentičtí. Jako tenhle sedmadvacetiletý chlápek z Atlanty.

Američtí Yo La Tengo jsou hodně stará kapela, ale na rozdíl od koncertů vrstevníků kupodivu jejich pondělní vyprodané vystoupení v MeetFactory nepřipomínalo abiturientský sraz, publikum bylo namícháno ze tří generací.