„Jsem rád, že ho mám,“ odpovídá Maťo Mišík na otázku, jak se cítí jako nositel slavného příjmení. „To, co táta dělal a dělá, má nějakou hodnotu, takže můžu říct, že jsem poctěn.“
Je pro tebe jméno Mišík zavazující?
Ne, takhle to necítím, mám to úplně oddělené. Co dělám, to je moje, nikomu nic nedlužím, takže mě to nesvazuje.
Nebylo ti to jméno někdy na škodu?
Ne, když už byly nějaké reakce, tak pozitivní. Nikdo mě nešikanoval ani si mě nebral do huby. Nebo o tom aspoň nevím.
Prožil jsi dětství v legendárním „bytě otevřených dveří“, kde se scházely ve dne v noci spousty lidí kolem muziky. Dá se říct, že tě právě tohle nasměrovalo k tomu, co děláš?
Já byl hodně malý, to bylo dětství tak do pěti let. Ale jasně, byla tam hromada strejdů a tetiček, naučil jsem se všem tykat… Samozřejmě to asi člověka nějak ovlivňuje. Ale hlavně ve smyslu toho setkávání, té blízkosti lidí. Mám pocit, že tohle dnešní mladí lidé vůbec neznají, protože vlastně nemají důvod se setkávat. Tehdy to byla nutnost. Sice každý měl na spoustu věcí svůj názor, ale spojoval je jeden „nepřítel“ a vazby mezi nimi byly hodně silné, byli to takoví „přátelé ve zbrani“. To jsem vnímal už jako dítě.
Vzpomeneš si z toho období, že bys zaznamenal existenci kytary?
Bavíme se o mých pěti šesti letech – a tam vládli dinosauři. Kdyby ses mě tehdy zeptal, čím bych chtěl být, tak by jednoznačná odpověď zněla: ošetřovatel pravěkých zvířat.
Kdy se to změnilo? Vím, že jsi na kytaru začal hrát relativně pozdě, někdy v patnácti letech. Co tě k ní přivedlo?
To byl takový souhrn několika událostí. Měl jsem nejlepšího kamaráda Dušana, všechno jsme dělali spolu. On se najednou rozhodl, že bude skinhead. Jeho kamarádi skinheadi měli kapelu a hledali sklep, kde by mohli zkoušet, on jim ho nabídl, a když zrovna nezkoušeli, chodil tam bouchat do bubnů a začalo ho to hrozně bavit. No a já tam začal chodit s ním. Zrovna jsme začali poslouchat Metalliku, a jak Dušan měl za oblíbence Larse, tak já si vybral Kirka. Z toho nějak vyplynulo, že bych měl na něco taky hrát, a vybral jsem si logicky kytaru. Nakonec se připojil ještě třetí kamarád, na kterého zbyla basa. Takhle naprosto spontánně to celé vzniklo. Jo, a zkoušeli jsme u Dušana v bytě, takže nás všichni milovali, hlavně jeho mamka, která měla ve vedlejším pokoji své kadeřnictví.
Ale první hudební nahrávku, která visí i na tvých webových stránkách, máš mnohem starší…
Myslíš Mišíkoviny? Jo, to byla naše první sólová deska s tátou. Bylo mi tak čtyři pět let, táta přinesl magič a jamovali jsme, vzniklo z toho asi deset písniček. Já jsem zpíval a táta byl můj kytarista…
První desku natočil Maťo Mišík s tátou. K poslechu zde.
A jak to bylo s výtvarným uměním?
Malování jsem měl od malinka, to mi bylo přirozené. Myslím, že jsem k němu jasně směřoval, takže když jsme řešili, na jakou půjdu školu, logicky byla výtvarná. Napoprvé jsem se nedostal, ale když se po revoluci otevřely soukromé školy, přihlásili mě na loutkařinu. Tam jsem rozvíjel řemeslo, ale zároveň už jsem dost propadl hudbě, hlavně Metallice a svému vzoru Kirku Hammettovi. A zároveň jsem si pro zkušenosti chodil do tátovy kapely Etc…, kterou jsem předtím nijak zvlášť neposlouchal, ale v téhle době jsem začal a obdivoval kytaristy Kubeše se Skálou, chodil si k nim pro rady a k Pavlu Skálovi pak i na nějaké hodiny.
To je docela zajímavé, s tvojí láskou k Metallice bych očekával, že budeš chodit spíš ke Standovi Kubešovi, který byl původně hardrocker…
Já už nevím, jak to vzniklo. Myslím, že to bylo tak nějak přirozené, a je možné, že do toho trošku vstoupil i táta. Pavel přece jen působí „študovaně“, zatímco Kubeš byl vždycky takovej divoch… A mně už se v té době přece jen rozšiřoval posluchačský záběr. Na jedné straně ta Metallica, na druhé třeba The Police, a k tomu ještě ti Etc… Plus jsem samozřejmě měl v hlavě všechno to, co se u nás doma pouštělo, to tě všechno ovlivní, ať chceš, nebo nechceš.
Jako už hotový kytarista jsi prošel různými kapelami a spolupracemi, namátkou jsi byl členem Tata Bojs, hrál jsi s Anetou Langerovou nebo Václavem Havelkou. Všude jsi ale byl poměrně krátkou dobu. Proč?
To se těžko popisuje. Pro mě to byla přirozená cesta. Vždycky přišla nějaká výzva nebo i odbočka, buď jsem ji přijmul, nebo ne.
A z některých se stal pro mě vyloženě milník, i když třeba krátký. Ale ono je to relativní, protože třeba dva roky v Tata Bojs byly tak intenzivní a nadupané, jako bych tam hrál patnáct let. A naproti tomu byly i projekty, ve kterých jsem byl mnohem déle, a vlastně se nic nestalo, bylo to takové rozplizlé. Snahy založit kapelu s nějakými kamarády většinou nedopadly, obvykle fungovaly mnohem líp výzvy odjinud, když jsem mohl pracovat v nějakém módu, na kterém někdo stavěl svoji vizi, a já k tomu mohl přihodit svoji barvu.
Protože jsi prošel různými žánry, zajímalo by mě, jestli je některý z nich ten opravdu tvůj, ve kterém se nejlépe realizuješ.
Vždycky jsem poslouchal rockovější kytarovou muziku. Baví mě, když to má nějakou energii. Silné melodie, když je to písničkově dotažené. Vlastně jsem měl rád hodně popové přístupy s rockovým drivem. Vůbec mi nevadí hrát klidné ambientní písničky, ale pak si tam potřebuju dát něco říznějšího, aby to bylo pestrobarevné.
Paralelně s aktivním hraním ses hudby vždycky dotýkal ve své výtvarné činnosti. Máš za sebou například hodně obalů desek. Bral jsi to čistě jako zakázky, nebo je pro tebe i důležitá hudba, kterou „balíš“?
To taky začalo úplně spontánně. Oslovil mě tehdy Žlutý pes, do té doby jsem nic takového nedělal. Pak jsem navázal spolupráci se Sony Music Bonton, kde mi dával hodně zakázek Ivan Prokop, a tam jsem si moc nevybíral. Když přišla Dáda Patrasová nebo Michal David, tak jsem to udělal, někdy jsem se výtvarně rozmáchl víc, někdy se to úplně nesešlo, ale časem začaly chodit kapely, že se jim líbí, jak to dělám, a hledali jsme nějaký společný průnik představ. A co do té hudby samotné, myslím, že jsem hodně tolerantní a umím se naladit i na věci, které nejsou úplně můj žánr, umím si tam najít něco, co mě zaujme a z čeho mohu čerpat inspiraci. Když tam nic takového nebylo, tak jsem to třeba i zkusil, ale většinou tam nic neproudilo a obvykle i ta kapela řekla, že se jim to nelíbí, a tak jsme spolupráci ukončili.
Takže desku, ke které máš dělat obal, musíš vždycky dopředu slyšet?
Vždycky si tu nahrávku vyžádám, ale většinou je k dispozici jenom část, protože obal se obvykle navrhuje už v době, kdy je kapela ještě ve studiu. Ony většinou nějaké nástřely pro základní představu stačí. Ale třeba když jsem dělal s Kabáty desku Dole v dole, to bylo tak intenzivní, že jsme se dokonce s Milanem Špalkem několikrát sešli, jen tak si povídali, on mi vyprávěl obsah textů a jejich pozadí a já k tomu rovnou házel nějaké nápady, takže vím, že dokonce nějaké texty Milan dokončil na základě těch našich setkání. To byla moc pěkná spolupráce.
Ovšem neděláš jen grafiku obalů alb. Například pro nakladatelství Argo jsi vytvořil celou ediční řadu románů – přiznávám, že mého oblíbeného – spisovatele Toma Robbinse. Podobná otázka: musíš si knihu napřed přečíst, než děláš její grafiku?
S lidmi z Arga jsem se sice znal, ale když hledali nějakého komiksového autora pro Robbinsovy obálky, myslím, že mě jim někdo doporučil.
Robbinse jsem předtím neznal, vzal jsem to naslepo, ale pak jsem si vždycky přečetl, co jsem stihl. Moje nevýhoda je, že čtu dost pomalu, takže jsem zpravidla knížku nestačil dočíst předtím, než jsem musel odevzdat obal. Ale dost mi pomohlo, když mi překladatelka udělala takový výtah z knihy, kde mi popsala, o čem to je, jak to skončí a na co si dát pozor. Ale musím říct, že mě Robbins, tedy aspoň to, co jsem přečetl, taky hodně bavil.
Věnuješ se i volné výtvarné tvorbě?
Já tenhle přetlak nemám, vždycky potřebuju, aby moje věci měly nějaký účel. Ale ono to, jak dělám designérské věci, je vlastně taky volná tvorba, protože mám sice zadání, odkud a kam by to mělo spět, ale jinak si to dělám podle svého.
Zajímavá součást tvé designérské tvorby je spolupráce s výrobci muzikantského vybavení, která tě dovedla až k tvému pubertálnímu idolu Kirku Hammettovi z Metalliky…
To bylo přes Tondu Salvu, který tady vyrábí kytarové vybavení pod značkou Salvation Audio. Zaregistroval jsem ho, když jsem začal pronikat do kytarového světa. Moc se mi líbilo, co dělá, začali jsme spolupracovat, já mu dodával grafické návrhy a on mně ty svoje parádní krabičky. No a pak Tonda začal spolupracovat s firmou KHDK, kde byl i Kirk Hammett, a kluci mě přizvali jako grafika k návrhu Hammettova signature pedálu a pak několika dalších.
Setkal ses s ním osobně?
Jednou ve Vídni, ale hodně narychlo. Ukazoval jsem mu nějaké rozkreslené návrhy a on mi k tomu řekl pár svých postřehů. Ten koncert, co tam pak Metallica odehrála, byl jedním z nejlepších, co jsem od nich viděl. Hrálo jim to skvěle.
Musí člověk, který chce tohle dělat, být kytarista?
Určitě je to výhodou, jelikož jak ty věci sám používáš, tak intuitivně víš, co to potřebuje. Víš, že když se během koncertu k efektu sehneš, měl bys hned najít parametr, který hledáš, a nepřemýšlet, pod kterým čudlíkem je to zrovna skryté. Tedy spojení výtvarného přístupu s praktickým uživatelským vhledem.
Jakým způsobem jsi pronikal do YouTube? Já tě začal registrovat až s Kytarovou zbrojnicí. Bylo něco před ní?
Vždycky jsem měl rád interaktivnost a svět pohyblivých obrázků mě fascinoval. Zezačátku jsem tam zkoušel nějaké výtvarné věci. Pak, protože rád vařím a zajímá mě zdravá výživa, jsem zkusil i několik videí na tohle téma. Moje nejúspěšnější video z této oblasti bylo o přípravě zeleného čaje. Ale nebylo to tak silné téma, aby mě drželo, spíš jsem si to pořád jen tak osahával. No a pak ve mně začala hlodat myšlenka kytarových videí. Začal jsem si točit první díly, ale pořád to leželo v šuplíku, čekalo to a bobtnalo. Až v jednu chvíli přišlo rozhodnutí, vyprovokované tím, že jsem se vlastně naštval sám na sebe, že to pořád oddaluju, a rozhodl jsem se do toho jít. Zkusil jsem dvě videa v angličtině, ale pochopil jsem, že to není moje cesta, že mě nebaví mluvit jazykem, který mi není vlastní, a rozhodl jsem se, že se budu bavit česky s českými kytaristy. Což se ukázalo jako správné, protože o něco později jsem třeba udělal Zbrojnici se Smashing Pumpkins, a to je paradoxně nejméně sledovaný díl. Takže chci točit Čechy a Slováky, kterým se jinak po téhle stránce nikdo nevěnuje, vidím to jako takové své poslání.
Mě baví ve Zbrojnici sledovat, jak má každý kytarista jiný přístup ke svému vybavení. Někdo vysloveně vědecký, jako třeba Pepa Štěpánek, někdo citový jako Dano Salontay, někdo jiný si z toho dělá tak trochu legraci, což je třeba Honza Ponocný, jiný má až filozofické sklony jako Jarda Helešic. Zajímalo by mě, ke kterému přístupu máš nejblíž ty osobně.
Mě zajímá nahlížet do různých světů, všechny jsou pro mě inspirativní. Buď si člověk něco potvrdí, na něco získá širší pohled, a vítám i témata, která mě osobně třeba moc nezajímají, protože vím, že pro někoho jiného jsou důležitá. I to mě vlastně posouvá. Já osobně jsem v současné době v takové fázi, kdy jsem přesvědčený, že nejdůležitější je tón, který dokážeš vyrobit jen ty. A že na tom konkrétním vybavení vlastně až tak nezáleží. Ale jelikož se tomu věnuješ a dokážeš rozlišovat detaily a nuance, vybereš si takové vybavení, které ti je bližší. Mám k tomu vlastně takový trochu výtvarný přístup. Baví mě úplně jednoduchý zvuk, jen kytara a zesilovač, ale pak přijde situace, kdy změním roli a jsem ten, kdo celou písničku obalí, opentlí nějakými sonickými sférami. A zjistil jsem, že nejlíp to funguje, když mám jasnou písničku, která mě vede. Sama si řekne, kde to má být jednoduché a kde bohaté, a na mně je, abych využil všechny svoje schopnosti v používání těch „pomocníků“, jako jsou různé druhy kytar nebo efektů. Někdy se s tím trápím, protože mám samozřejmě svá omezení, někdy ten part, který dokonale sedí, hledám hodně dlouho, ale pořád mě to baví.
Lze to připodobnit k některému z kytaristů, které jsi zpovídal?
Každý tam měl nějakou část, která byla vlastní i mně. Ale hodně blízký je mi odjakživa třeba Tomáš Vartecký. On byl vždy takový můj kytarový hrdina a jeho přístup je mi blízký.
Jak dlouho trvá, než natočíš jeden díl Kytarové zbrojnice?
Vyvíjí se to. Ze začátku jsem se to učil a taky postupně doplňoval lepší techniku a vybavení. Ale nejvíc záleží na samotných kytaristech, někteří jsou ukecaní, jiní naopak, takže to je někdy hotové za čtyři hodiny, někdy za sedm. A samozřejmě se do toho musí započítat i moje příprava, protože nesmíš zapomenout, že jsem osvětlovač, zvukař, kameraman, režisér a moderátor v jednom. Což je, přiznávám, docela náročné. No a po natočení ještě hodně času zabere editace audia, videa a celková postprodukce. Kdybych to sečetl, jsou to tak průměrně čtyři dny práce. K tomu patří ještě propagace videa na sociálních sítích, nějaké grafiky a „obaly“ pro to samotné youtubové video, které člověk musí v dnešní době co nejlíp vyladit s algoritmy sociálních sítí. Takže je to komplexní balíček věcí, které se pořád učím.
Dáváš sestříhaná videa zpovídaným k autorizaci?
Když to někdo chce vidět, snažím se mu vyhovět, někdo mi důvěřuje a nechává to být. Ono je to trošku problematické v tom, že to většinou last minute dodělávám noc před vydáním. Ale když se někomu něco fakt hodně nelíbí, tak vydání holt posuneme. Zatím se to ale nestalo.
Je nějaký kytarista, kterého bys chtěl do Zbrojnice, ale dlouhodobě se zpěčuje?
Těch je celá řada, hlavně z časových důvodů. Nejdéle se domlouvám s Dodo Doležalem, už od doby té mé spolupráce s Kirkem Hammettem a Tondou Salvou. Momentálně jsme domluveni na květen nebo na červen, tak uvidíme, jestli to klapne. Podobný případ je Michal Pavlíček, ten je sice hodně pozitivní, chce se mu do toho, ale pořád nemá čas. Taky jsme se už několikrát domlouvali s Robertem Kodymem, ze začátku to bylo takové vlažné, ale teď se jeho zájem začal zvyšovat, tak doufám, že to vyjde.
Jak moc sleduješ z hlediska kytarového youtubera českou hudební scénu?
Hodně. Hodně lidí mi vychází vstříc, už se ozývají i sami, i když je to někdy hudba, která mě moc nezajímá a ani ti kytaristé mi nepřipadají nijak výjimeční, jen chtějí nějaké promo. Takže to hodně probírám a většinou vybírám hosta intuitivně, jak to zrovna cítím. Je ale opravdu vidět, jak se zvedá standard, mnozí ti mladí kluci hrají opravdu brutálně dobře, což je pro mě zajímavé. Jako například nedávno Rony Janeček, toho si pamatuju ještě jako dětskou kytarovou hvězdu z TV a bylo skvělé vidět, jak neuvěřitelně za poslední dobu hudebně vyrostl. Vůbec je hodně dobrých mladých Slováků, což mě těší, protože já pořád to československé spojení vnímám hodně silně.
Teď ses rozhodl vykročit z virtuálního, ale vlastně docela bezpečného světa YouTube do živého prostředí. Jak to vzniklo?
Asi poprvé mi to navrhl kytarista Petr Henych, taky byl ve Zbrojnici, a mně došlo, že to je dobrý nápad, že to vlastně podvědomě dlouho chci zkusit. Pak mě k tomu ještě popostrčili blízcí kamarádi, myšlenka se začala rodit a nabývat obrysy. A finální impuls přišel od kamarádky Jiřinky, která dělá produkci a nabídla se, že mi s tím pomůže. A tak jsme začali pracovat na konceptu prvního ročníku Kytarové zbrojnice Live.
Co tě k tomu primárně vede? Chuť napřímo komunikovat s lidmi?
Ano, myšlenka, že si budu povídat „s lidmi před lidmi“, se mi zdá skvělá. Nejdřív jsme měli představu, že bychom to udělali v Betlémské kapli, protože právě tam Jiřinka dělá produkci, ale když jsem se tam byl podívat, zjistil jsem, že to je jednak moc rozlehlý prostor, jednak tam pro naše účely není moc dobrá akustika, na což mě upozornil i Michal Pavlíček, když jsme se o tom spolu bavili. A tak jsem se rozhodl pro Malostranskou besedu, kde jsem doma a je to tam takové útulné.
A jaký tedy koncept živá Zbrojnice bude mít?
Nakonec z toho vypadla taková kombinace besedy, workshopu a malého veletrhu. V sále budu mít hosty, kteří už byli v youtubových Kytarových zbrojnicích. S každým jsme vymysleli nějaké téma, které budeme formou krátkého workshopu prezentovat. Mělo by to být hodně pestré, po nějakých dvaceti minutách, maximálně půlhodině pojedou jednotlivé vstupy, mezitím budou samozřejmě pauzy na přestavby. A zároveň ve foyer Besedy budou mít takový veletrh čeští výrobci kytarového vybavení – nástrojů, krabiček, aparátů. Těch bude kolem deseti. Akorát se tam nebude moct hrát nahlas, musíme zvolit sluchátkové řešení, takže to bude spíš výměna informací a osobní setkávání. A samozřejmě nebude chybět překvapení.
Jakou máš představu o vývoji téhle aktivity do budoucna?
Stál jsem před rozhodnutím, čemu se chci opravdu v nadcházejícím období pořádně věnovat, a rozhodl jsem se právě pro Kytarovou zbrojnici. Táhne mě to i k tomu, že bych rád začal dělat nějaké vlastní kytarové workshopy, kde bych předával to, co jsem se za dobu, co se tím zabývám, naučil. Takže doufám, že Kytarová zbrojnice Live by mohl být začátek nějaké hezké tradice setkávání kytaristů a muzikantů vůbec. Takže se tomuto projektu chci v tuto chvíli věnovat naplno. Vlastně je to první můj projekt, u kterého vidím, že fakt lidi baví, je to takový souběh mého hudebního i výtvarného zájmu, dává mi jasnou zpětnou vazbu. A hlavně z toho vnímám, že je to živé, což je k nezaplacení.
Kytarová Zbrojnice Live
Maťo Mišík oživí své kytary 1. 6. v pražské Malostranské besedě. Mezi hosty budou Antonín Salva, Adam Krofian, Honza Homola, Dan Friml, Honza Ponocný a další.