Narodil se jako Brooks Mason a přezdívku dostal v rámci puberťácké legrace, když si se spoluhráči z jedné z prvních kapel rozdělovali „mafiánské“ pseudonymy. Jemu se začalo říkat Eddie a 9V, tedy 9 voltů, si připojil podle výše napětí v bateriích, které se dávají do kytarových efektů.
Eddie mluví o tom, že je typickým dítětem YouTube, na internetu visel celé dětství a skákalo to na něj páté přes deváté – tu Beatles, tu Rolling Stones, tu Metallica, tu chicagský bluesman Howlin‘ Wolf. Líbilo se mu to všecko, ale pak narazil na bluesrockového kytaristu Mikea Bloomfielda: „Byl to první kytarista, který mě úplně rozsekal, doslova jsem se z něj posral,“ vzpomíná. I když zkoušel hrát už od šesti, teprve pod tímhle dojmem, ve třinácti letech, to začalo být s jeho aktivním muzikantstvím vážné. A to tak, že od patnácti už začal běžně jezdit „kšefty“. Zkoušel blues, pak s kamarády založili alternativní rockovou kapelu, ale ta vyhořela na nezájem. A tak se vrátil zpátky k tomu, co ve skutečnosti miloval asi nejvíc. Ke starému elektrickému blues a taky k jeho písničkovější variantě, soulu. Učaroval mu memphiský sound, který sahá hluboko ke kořenům, ale i houpavá hudba z nepříliš vzdáleného New Orleans. Když v roce 2019 vydal debut Left My Soul in Memphis, byla to senzace spíše lokální, do celonárodní bluesové scény zasáhlo až o dva roky později druhé album Little Black Flies. „Bylo skvělé začít najednou dostávat textové zprávy od mých hrdinů, jako jsou Luther Dickinson, Kirk Fletcher nebo Joe Bonamassa,“ říká Eddie.
Teď tady máme album s pořadovým číslem tři a opět to nejenže není zklamání, ale jedná se o zřejmý posun dál. Jestliže debut byl hodně bluesový a „dvojka“ poměrně ortodoxně soulová, na Capricorn jako by Eddie zamíchal šejkrem, do kterého nalil po panáku (skoro) všech stylů afroamerické klasické hudby, protřepal, zamíchal, a výsledný koktejl je ideální směsí chutí i stupňů opojení pro současnou dobu.
Jestliže se úvodní písnička alba a zároveň druhý singl z alba Beg Borrow and Steal nese ve víceméně tradičním rhythmandbluesovém duchu, hned následující (a zároveň první singl) Yella Alligator je pěkný postmoderní crossover, nikoli vzdálený třeba tomu, co dělá hvězdný G Love s kapelou Special Sauce: ve slokách Eddie rapuje s vlastně docela líným jižanským „flow“, refrény zpívá, dominantním instrumentálním zvukem je výborná slide kytara. It’s Going Down je podobná „gloveovka“, a kytara v ní s hlasem komunikuje snad ještě bezprostředněji. A pak to jde ráz naráz. Bout to Make Me Leave Home je oldschoolové funky jak vyšité, včetně šlehů dechové sekce, neodmyslitelné jak od tohoto stylu, tak od Eddieho 9V samotného. Naproti tomu Mary Don’t You Weep sahá stylově z celého alba nejhlouběji, rytmizované fráze ženského sboru znějí jak z terénních nahrávek ještě předbluesových černošských pracovních písní, což je fenomén, ke kterému už se dnes, byť jen jako k prostředku, vrací skutečně málokdo.
Eddieho hlas, poučený poslechem černé hudby, ale nekopírující primárně konkrétní vzory, výborně komunikuje s jeho brilantní, zcela neexhibicionistickou kytarou. V doprovodech i občasných sólech má krásně čistý ostrý zvuk dnes už nepříliš často používaného jednosnímačového Fendera Esquire, na slide (velmi výrazný třeba v Down Along the Cove) používá klasického Stratocastera, který mu zní jako Ry Cooderovi – dlužno dodat, že Eddie nepoužívá navzdory svému „bateriovému“ přídomku žádné kytarové krabičky, všechno je jen v prstech, hlavě a kvalitě vintage nástrojů a aparatur. Poslouchat něco takového, stejně jako dokonale šlapající kapelu, včetně vzrušujících i hladivých partů dechů (Missouri), je koncentrované potěšení.
Verdikt 85%
Album Capricorn je další dobrou zprávou, že i dvacátníky oslovuje hudba, která tady je už přes sto let, že ji chápou, umějí hrát a dokážou si ji přizpůsobit tak, aby zněla, když ne přímo aktuálně, tedy alespoň nadčasově.