„Rok 2035 vstoupil sice do dějin jako rok, kdy se konečně Brno stalo místo Prahy hlavním městem europrovincie Čechy, ale je třeba uznat, že i v populární hudbě se toho dělo víc než dost.“ Poslední letošní glosa Josefa Vlčka přenese čtenáře do budoucnosti.

Rok 2024 přinesl řadu výborných českých desek a po čtyřech letech nová (v pořadí druhá) deska komediální-funkové-hiphopové skupiny Freddy & Krasty nabízí efektní tečku za úspěšným obdobím. Album Funkova!!! Rapsody v sobě spojuje dva svérázné, často iritující elementy moravské hudební kultury – až úchylný brněnský hyperintelektualismus a neméně svérázné ostravské plebejství.

S Portless se dostáváme do škatulky českých kapel, ovlivněných britskou scénou devadesátých let, snažících se ale o trochu modernější sound, který by více vyhovoval současnému vkusu, a zpívajících anglicky. Ale zajímá tenhle typ hudby ještě někoho?

„Lidé chtějí Valčíček, Frankyho, Kohouta, Podvod a asi dvacet dalších. Nikdy se mi žádná písnička, byť sebevíc opakovaná, neznelíbila. Budu hrát Podvod po tisící a vždy ho prožiju. Nikdy jsem se nemusel do ničeho nutit, a tak je mi příjemné zpívat si, co lidé chtějí,“ prozradil Honza Nedvěd v roce 2016 do programu festivalu Sedmihorské léto. Ten Honza Nedvěd, který je v kontextu české populární hudby spolu s bratry Ryvolovými dýchací trubicí mezi trampskou písní a folkem.

Vánoční desky bychom mohli označit za zboží rychlé spotřeby. Prodává se pouze jeden a půl, maximálně dva měsíce v roce, ale když se takové album vyvede, na trh se za rok znovu na tu krátkou dobu vrátí. Existují vánoční desky, které se tímto způsobem prodávají léta. Třeba Gottovy Vánoce ve Zlaté Praze. Ty vyšly tuším v roce 1969 a je o ně zájem dodnes.

„Nedávno jsem četl vzpomínku jednoho z prvních bedňáků, kteří jezdili v roce 1962 s Beatles po zapadlých anglických štacích. Cestovalo se vlakem a stravování probíhalo v nádražních kioscích nebo restauracích...“ Čtěte pravidelnou pondělní glosu Josefa Vlčka

Tohle je jedna z nejpodivnějších, ale také nejoriginálnějších českých desek letošního roku. Album tak výjimečné, že se dá označit přímo za stylotvorné. Kdyby to byl debut, dalo by se dokonce říct, že je to jev, ke kterému může v české kotlině dojít jen jednou za pár let. Je to ale po albu Supr, jednom EP a dvou živácích teprve druhá Bertova velká studiová deska.

„Právě jsem v rádiu slyšel, jak chicagská metalová parta Disturbed hraje písničku The Sounds Of Silence,“ zahajuje svou pravidelnou pondělní glosu Josef Vlček.

Takové album tu hodně dlouho nebylo! Česká šansoniérka pro 21. století? Něco jako Hegerová 2.0, ale s tím rozdílem, že Rozálie si navíc píše písně sama. A i když ráda zpívá o tom, jak s chlapama trpí, není to žádná mučednice, ale svérázná baba, která i při bolesti dokáže být na sebe jako břitva.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v prosinci roku 1994?