Málokdy se člověku dostane do ruky deska, u které si není jist, zda se mu líbí, nebo ne. U alba Bistro snů od Fastfood Orchestra se bavím, ale zároveň mám pocit, že mi na ní něco nesedí. Zdá se mi hudebně starobylá, ale přitom vnímám, že na ní jsou posuny, které dělají album současným. Živelná kapela ji pokřtí 27.3. v pražském Lucerna Music Baru.

Říkalo se jí až klišovitě „první dáma českého textu“, nicméně je fakt, že Jiřina Fikejzová i po své smrti už řadu let zůstává podle statistiky Ochranného svazu autorského nejúspěšnější ženou mezi autory českých textů. „Svět populární hudby je takový proměnlivý a některé písničky si zaslouží, že nepřežily jednu sezónu, ale některých je škoda,“ povzdychla si v roce 2003. Věděla, co říká.

A Dubenko, ten večer jsem byl v Brčálce, v Zelené laboratoři, kde jste se mnou taky byla, a přišel tam Pepča Čečil a řekl, že mu vedoucí dal povolení, aby mi zahrál na svoji heligonku… jen jednu maličkou písničku, kterou zpíval Hašek a tehdejší rakouská společnost, a já, jako vždycky, jsem naslouchal… a Pepča zpíval tu písničku, kterou mám rád, ale které se lekám… Padla puma na Rusy… a hosté potom tleskali a bohužel, pan vedoucí povolil jen jednu písničku, a ta stačila… Padla puma na Rusy…

Nano je pražská čtveřice, která se někdy označuje za alternativní rock nebo za elektro pop. Druhá ze škatulek je výstižnější. Night In A Fever je jejich třetí album a vzniklo po velmi dlouhé pauze. Produkčně je to dobrá práce. Nahrávky jsou přijatelné pro relativně široký okruh posluchačů, a kdyby Markéta Broumová zpívala česky, asi by mohly mít slušný ohlas i mezi nezaujatým publikem.

„Šedesát let hraju rock“, volá pětasedmdesátník Olda Říha a přivádí na scénu svůj Katapult. Z toho původního, nejslavnějšího, zbyl už jen on sám. Druhá kdysi fanoušky milovaná osobnost, baskytarista Dědek Šindelář má ale letos také výročí. Umřel před patnácti roky a z rockového nebe se určitě díval, jak jeho parťák bojuje se stářím svým i své hudby.

Irská zpěvačka Róisín Murphy vystoupila v Praze v den irského národního svátku svatého Patrika, ale z typické irské hudby na jejím koncertě nezaznělo nic. Róisín se specializuje na úplně jiný, nesmírně eklektický a tudíž těžko popsatelný žánr, který by se s trochou nepřesnosti dal označit za alternativní nebo avantgardní disko.

Nový seriál Josefa Vlčka popisuje konec éry, kdy hudba ještě v životě a společnosti znamenala „něco víc“. Druhý díl začíná historkou Jiřího Smetany, která dobře ilustruje, jak v hudebním byznysu nadšenectví postupně nahradily excelové tabulky.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v březnu roku 1994?

„Nic jsem se nenaučil, vracím se opakovaně do stejný řeky,“ pronáší svou nezaměnitelnou dikcí Pavel Zajíček na albu Uměle ochuceno/ Artificially Flavoured, které je přehlíženým milníkem české rockové hudby. Právě tu se svými DG 307 zdola formoval i provokoval. V následujícím textu připomínáme nahrávky, které za sebou od sedmdesátých let zanechal.

Zprávu o odchodu Pavla Zajíčka (72) potvrdil na sociálních sítích jeho vydavatel Vladimír Lábus Drápal z Guerilla Records. Zajíček podlehl dlouhodobé nemoci, k níž se v posledních dnech přidružil zápal plic. Patřil k signatářům Charty 77 a mezi umělce perzekuované komunistickým režimem, který jej v roce 1976 ve vykonstruovaném proces poslal za výtržnictví do vězení.