Klavírní cyklus Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku patří mezi skvosty české klasické hudby 20. století. První řada, složená z deseti skladbiček v délce jedné až skoro čtyř minut, napsaná v letech 1902 až 1908, je zajímavá tím, že – na rozdíl od řady druhé – skladatel pojmenovává každou kompozici. Proč? Na to se pokusím odpovědět.

„Kde není hlava, tam jsou emoce,“ perlí právě na pódiu Ester Kočičková. Pod tímhle jménem se skrývá Renata Kozáková, kterou známe jako jednu z nejoblíbenějších českých stand‑up komiček, pověstnou svým břitkým, často nekorektním humorem, s nímž – věrna svému pseudonymu – dokáže pořádně zatnout drápky. Někdy i do sebe.

Saint‑Simon je pseudonym nebo možná název projektu, za nímž stojí Šimon Kalousek, mladší bratr písničkáře Honzy Kalouska. Ve světě popu není úplně neznámou osobou, nikoli však jako zpěvák, ale jako skladatel. To se teď mění.

V novinách se objevila zpráva o smrti jistého hudebního skladatele a politika. Informovala mě o tom moje kamarádka se slovy: „Tak už to má ten prasák za sebou.“ Vylezlo z ní, že před mnoha lety jako absolutně nezkušená nezletilá dívčina vyrazila na koncert jeho skupiny Maximum, ve které zpíval její dvoumetrový dětský idol.

No, tak „nová Lucie“ má konečně venku první singl z připravovaného alba, které má vyjít někdy na podzim. Nečekejme žádný zázrak, staré psy novým kouskům nenaučíš. Hlavní skladba navíc zní trochu povadle. Rádiový hit to ale bude.

Rozálie mně tuhle s úsměvem upozornila, že v recenzi na její desku mám droboučkou chybičku. V citaci jednoho jejího textu cituji místo verše „žezlem srdce probodlý ví, kdo je jeho král“ slova „že zlem srdce probodlý ví, kdo je jeho král“. Jen jedna skoro neslyšitelná pauzička ve větě a smysl textu je najednou jiný! Bez bookletu v ruce na to nepřijdeš.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v březnu roku 1995?

Vždycky, když Headliner slaví narozeniny, najdu si chvilku, abych popřemýšlel, jak a kam dál v příštím roce se svým psaním. Je to něco jako odrazový můstek k úvahám o práci hudebního žurnalisty. Tentokrát jsem došel k názoru, že je čas na zamyšlení o roli recenzí. Píšu je už od začátku osmdesátých let a dost jsem s nimi zažil. Počínaje jedním osmdesátkovým popovým klanem, který mi ze msty volal v noci a vyhrožoval, že mě zničí, a konče umělci, kteří měli pocit, že jsem je málo pochválil.

„Dnes vám chci povědět něco o prvním drogovém songu v historii české pop music. Nebyl ani od Hudby Praha, ba ani od pověstných aktivistů z devadesátek Ser Un Pejalero,“ píše Josef Vlček ve své glose.

Michal Horák si při vystoupení v Lucerna Music Baru užil možná největší sbor ve svém životě. Osm set diváků ve vyprodaném sále se prozpívalo dvouhodinovým koncertem durch od první písničky do posledního přídavku. Něco takového dokázal snad jen Ivan Mládek.