V Praze odjakživa porůznu vznikaly lokální hudební scény. Nejslavnější byla samozřejmě ta bluesově orientovaná hanspaulská kolem hospody Houtyš, která dala české scéně Ivana Hlase, Ondřeje Hejmu, Bluesberry, Krausberry a řadu dalších.
Nic naplat, není nad to, když hiphopera doprovází živá kapela. Všechno je najednou víc autentické, víc kontaktní, víc barevné, víc energické. Kato a jeho Prago Union patří už nějakou dobu mezi průkopníky trendu, v němž umělé beaty nahrazuje funkující parta, ve které se kromě základní čtveřice muzikantů najde místo i pro DJe a saxofon.
„Jéžíš, ta má prdu,“ zahýkala nadšeně asi padesátiletá sousedka, když se písničkářka a šansoniérka Rozálie dostavila na pódium ve svých typických samodomo šatech ze záclonoviny. „A hele, von ten jeden s ní hraje na pilu!“ Pak už mlčela a bylo znát, že ji Rozáliiny písně berou.
Okofest, který jako každý rok probíhal pár kroků od hlučící Husitské ulice, se konal na oslavu 32. výročí založení pověstné hippiesovsko‑punkové žižkovské hospody U vystřelenýho oka. Minifestiválek existuje už řadu let a má pověst přehlídky „opravdovýho bizáru“, ale tentokráte se co do bizarnosti účinkujících opravdu překonal.
Teď v červenci slavím výročí. Šedesát let od chvíle, kdy jsem si koupil první desku. Už týden se dívám na stěnu svých cédéček, pouštím si Spotify a před sebou vidím ten svůj první sedmipalcový singl. Jednou prolezu hudební bazary, a jestli ho najdu, znovu si ho koupím. Ne proto, abych ho hrál, ale ze sentimentu.
Precedens existuje už hodně přes čtyřicet let, ale s produkcí nových desek to nikdy nepřeháněl. Za tu dlouhou dobu natočil jen deset studiových kolekcí pozoruhodné kontinuity. Ač se v kapele vystřídalo pět zpěvaček a zpíval s ní i Petr Kolář, klíčové téma, existenční pocit „kdo jsem, kde to jsem, proč tu jsem, co tu dělám, jak to cítím“ zůstává v různé intenzitě všudypřítomný. Platí to i o nové desce Odstíny černé. První, kterou leader kapely Martin Němec vydal vlastním nákladem.
Nové album Xaviera Baumaxy dostalo název Slibotechno a překračuje hranice všeho, co bylo kdy v Česku natočeno. Je to jeho nejbizarnější kus, a to už to předchozí jménem F!asco bylo dost šílené. Co se to na něm vlastně, sakra, děje?
Nepatří mezi interprety, kteří si zarytě píší texty. U něj je to spíš nárazové. Richard Müller má dlouhá období, kdy užívá služeb textařů, kteří mu vymýšlejí písně na tělo. A pak přijde vlna, kdy skládá jeden text za druhým. K tomu došlo právě v těchto měsících, kdy začal pracovat na albu Slovenská strela, které natočil se znovuoživeným Banketem.
