Nejběžnějším způsobem, jak se člověk za komunistů dozvěděl o tom, že někde proběhne koncert nějakého nepříliš podporovaného nebo dokonce nežádaného hudebního tělesa, bylo zajít do některé z malostranských hospod, kde se takové zprávy rozbíhaly jako bubnování na tamtam někde v Africe. Jazz Q v Šárce? ETC v Miškovicích? Tuhle neděli v sokolovně u Mělníka? Vždycky bylo plno.

„To jsem ráda, že jste se neptal na Boky jako skříň,“ říká Patricie Kaňok, když končíme rozhovor. „Všichni se mě na tu písničku, kterou zpívala Ewa Farna, ptají.“ Patriciin textařský záběr je ale mnohem širší. Píše pro svou vlastní skupinu Vesna, ale zároveň tvoří i pro jiné interprety – od Karla Gotta a Václava Neckáře až k těm nejsoučasnějším, jako je Tereza Mašková nebo Eva Burešová. Jak se tedy píše český pop?

Takové desky se nedají hodnotit procenty. Jsou jednoduše stoprocentní ve své dokonalosti i nedokonalosti. Nelze v nich vypíchnout jen to dobré nebo vyjmenovat pouze to špatné. Buď vás osloví, nebo do jejich světa prostě nedokážete vstoupit. Anebo vstoupíte až jednou v budoucnosti, když vám bude tolik jako Vladimíru Mertovi. A možná pak zjistíte, že svět je ještě horší, než jak se králi českých písničkářů dnes zdá.

Mám smutek. V sobotu ve věku 72 let zemřel Pavel Klikar, bývalý šéf Originálního pražského synkopického orchestru a barokního souboru Musica Antiqua Praha. Česká hudební scéna v něm přišla o skvělého muzikanta a věrozvěsta co největší autenticity uměleckého díla.

Před padesáti lety došlo k akci komunistického režimu proti nepohodlným uměleckým živlům. Dnes je označovaná jako „konečné řešení otázky českého undergroundu“ a 14. března 2026 ji připomene koncertní pásmo v pražské MeetFactory.

Bývaly časy, kdy se kdejaká tisková zpráva ze světa populární hudby hemžila pojmy jako zlatá nebo platinová deska, ale v poslední době takových informací ubylo. Že by se přestaly zlaté desky udělovat? Ale ne, jen jejich význam prudce klesl.

Koncert na svatého Valentýna v O2 universu? Kdo jiný na něj má nárok než skupina O5 a Radeček, která zavedla tradici valentýnských turné, která se (alespoň v Praze) pozvolna rozrůstá. Letos kromě většího sálu ještě o doprovázející symfonický orchestr a předkapelu.

Plus minus šestičlenná legenda českého bigbítu, tedy vlastně hard rocku, Vítkovo kvarteto vydalo album Per to do mě, ať je po mně. Druhé v dvaačtyřicetileté historii souboru! Pět stovek vinylů zmizelo už před Vánoci. Anti‑zpěvák Jirka Růžek, který sám sebe pasoval na „ředitele kapely“, vymyslel neobvyklý způsob prezentace alba – každý měsíc poslal do rádií jednu skladbu. „Ono to jinak ani nešlo, my jsme to nahrávali rok,“ říká.

Den svatého Valentýna už dávno není jen anglosaským svátkem lásky, ale komerční událostí, ze které nejvíc těží květináři, cukráři nebo shopy s lehtivým sortimentem. Je v něm spousta marketingu a kalkulací. Jen tu a tam se objeví něco upřímného jako píseň Blue Valentines od Toma Waitse nebo moje oblíbená kompozice Valentyne Suite, kterou v roce 1969 natočili angličtí jazz‑rockoví věrozvěsti Colosseum.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v únoru roku 1996?