Ředitel cirkusu Headliner, píše jenom občas v návalu emocí, z přetlaku nebo donucení. Píše rád, protože ušetří za honoráře. Zásadně se řídí podle hesla: jsi tak dobrý autor jak dobrý je tvůj editor! A náš editor: je ten nejlepší.
Její poslední „stand alone“ set jenom s kytarou jsem viděl v Malostranské besedě, kde dělala předskokanku Martinu Chobotovi. Bylo to na poslední chvíli, nikdo nevěděl, že tam bude hrát. Odpálila to s naprostou samozřejmostí a okamžitě si podmanila všechny, kdo přišli, a vůbec ne na ni. To byl přesně ten okamžik, kdy jsem se sám sebe ptal, „co bude dál?“. A to už jsem za sebou měl poslech jejího nově natočeného druhého alba.
„Cítil jsem, že tohle prostě musíme dodělat,“ říká producent Lukáš Chromek o nové skladbě, jejíž základy stihnul David Stypka nahrát ještě za svého života. Část skladby Nebreč se objevila v jiné verzi už v pohádce Největší dar.
Kuba Kaifosz zahodil kytaru?! Poslední „rock and rollovej hero“ téhle generace? Viděl jsem ho šílet a tančit s kytarou v Café V lese na baru a mělo to koule. Synťáky? Jdu se zabít, život ztratil smysl. Nebudu poslouchat disko‑synth-pop s italskou basovou linkou, to si můžu ublížit míň, když se budu řezat žiletkou. Ach jo.
Adam Jánošík nacpal na album svého projektu LABe tolik emocí a pocitů v hudbě i v textu, že pokud jste ještě ochotni něco přijmout a vnímat, může to vaše uvažování o tom, co je vlastně podstatné, docela změnit. Jemu osobně se to rozhodně povedlo.
Pražský koncert Jeffa Becka, na který slavný kytarista přizval hollywoodského herce Johnnyho Deppa, mohl na první pohled působit jako přeleštěný spektákl pro celebrity z karlovarského filmového festivalu na dojezdu. Jenže prim hrála naštěstí hudba.
Černá a bílá, plnohodnotné autorské album Tomáše Průši, je příjemná záležitost, která se v rámci žánru v poslední době u nás vidí, respektive slyší málokdy. Jsem rád, že to Tomáš dotáhl od prvního vydaného EP Rock Folk People přes Andband až sám k sobě. K Tomáši Průšovi, sebevědomému autorovi i interpretovi, který ví, kam chce jít.
