Přiznám se, že jsem měl trochu obavy – předchozí album Noční obraz na mě tvořily moc velké a vážné plochy, protkané šesti básněmi Skácela, Hrubína, Hraběte a Ortena. Naštěstí byly zbytečné. Na novince Vteřiny, měsíce a roky se Vladimír Mišík za pomoci producenta Petra Ostrouchova vrátil ke svým klasickým písním plným poetiky, malých piv a žízni po životě. Ano, i tady potkáme Skácela s Gellnerem a Hrubínem, ale spíš jako kumpány.

Bylo jasné, že do toho půjdu znovu. Bylo víc než jasné, že je potřeba zúročit loni nabyté zkušenosti. Bylo jasné, že jsem chycenej. Nikdo nepochyboval, že tohle dobrodružství dobrovolně zase podstoupím, a myslím, že se očekávalo, s čím přijdu.

Příšerný vzduch a srpnová neděle nenadělily tomuhle koncertu úplně vyprodané Ledárny, ale tvrdé jádro fanoušků TroubleGangu umí vytvořit atmosféru fotbalového stadiónu. Pyro ani chorály nejsou zločin. Nakonec Vás překvapí, kolik jejich songů znáte. A umíte zpívat.

V line‑upu posledního dne festivalu pro mě toho tolik nebylo. Proto jsem chtěl jít po menších kapelách a po zážitku. Nakonec jsem asi z toho důležitého viděl všechno. Na velké hvězdy byla neděle podle mého názoru slabý den. Legendární Shania Twain zklamala, na SZA nepřišli lidi. Ale na zážitky a objevy to byl den velmi silný.

Britská kapela na festivalu Glastonbury odehrála pompézní koncert hodný headlinera. Mezi řadou hostů se na pódiu v dojemném cameu s kytarou objevil i herec Michael J. Fox. Chrisu Martinovi se hudbou podařilo překlenout bariéry.

Největší plakátovou hvězdou pátečního programu festivalu Glastonbury byla britská zpěvačka s albánskými kořeny Dua Lipa. Její disko show byla ve všem dokonalá, ale wow efekt se nedostavil.

Na tohle album jsem se vážně moc těšil. Plejáda hostů nejenom z bluesového světa, na první pohled dobře vybrané bluesové standardy, které jsme už mockrát slyšeli v různých interpretacích a k tomu Slash, jenž pro mě byl vždycky oblíbeným kytaristou a muzikantem. Album vyšlo v pátek 17. května a já od té doby přemýšlím, jestli k němu vůbec něco říkat. Protože někdy je nejlepší mlčet.

Touhle krátkou větou mě vždycky častoval Jan Vegy Táborský, když jsem se nad něčím rozčiloval, chtěl jsem, aby se něco povedlo, po něčem jsem šel, někomu jsem něco vyčítal. Má hodně významů a je v ní jednoduchá pravda.

Dymytry společně s Václavem Noidem Bártou přichází s videoklipem Zítřek nám nikdo neslíbí. A je to vcelku slušný nářez.

Bože, jak já nenávidím tu neambiciózní moravsko‑ostravskou talentovanost! Potkávám se s ní už několik let, no potkávám, musíte hledat, rubat jako horník na Karvinsku, ale nakonec najdete. Najdete antracit, co se dá slisovat v diamant. Pod tímhle jsou podepsaní Radovan Šťastný a Michal Žáček.