Vinylový formát 30 x 30 cm patří k těm, které výtvarníci milují. Ani velký, ani malý. Díky tomu vznikaly v letech 1967 až 1990 kreace, které určovaly vkus doby. Podílely se na nich světové špičky výtvarného umění, ať už to byl Peter Blake, který vytvořil obal Seržanta Peppera, nebo Andy Warhol, jehož banán z obalu desky Velvet Underground zná skoro každý. Úžasné obaly vymýšlela také anglická agentura Hipgnosis, slavná nejen kvůli Dark Side Of The Moon. Pár skvostných coverů vytvořil také slavný tvůrce Vetřelce H.R. Giger. Některé obaly jsou tak krásné, že jsem si je zarámoval, pověsil na stěnu a rád se na ně dívám.
Foto: Verve
Nutno říct, že i čeští výtvarníci dokázali v tomto oboru vytvořit zajímavé věci. Měli smůlu, že česká hudební produkce v té době nepřekračovala naše hranice. Teprve čas pomohl objevit díla dvou našich vynikajících designérů gramofonových desek. Ceněn je například obal alba Elegie od Jazz Q, který vytvořil Joska Skalník. Přitom málokdo ví, že to byla jen náhražka za původní návrh obalu, jenž se v roce 1976 zdál umělecko-ideologické komisi Supraphonu „příliš elegický“!
Druhou hvězdou mezi gramovýtvarníky je Karel Haloun. Na jeho kontě najdeme několik desítek obalů. Mezi nimi je i ten, který tady v Čechách bývá považován za nejbizarnější. Vznikl pro desku K smrti vylekán od freak-outové kapely Ženy z roku 1992. Možná jste ji někde viděli – i když asi těžko, neboť vinylový originál se na burzách prodává za dva a půl až tři tisíce a i tam se vyskytuje jen vzácně. Je na něm vyfocena pětice nahých muzikantů jen v ponožkách s přirozeními zataženými mezi nohy. Kolem jakoby padaly ústřižky nějakých fotografií. Při pečlivém pohledu člověku dojde, že jsou to kusy fotek nahých žen. A právě k nim se vztahuje historka, kterou Haloun jednou vyprávěl v dnes už neexistující vinárně U Čáchy.
Foto: Karel Haloun
Karel přišel s nápadem, že kolem šesti pánských jakoby ženských aktů se budou vznášet útržky z nějakých pornočasopisů. Porno, které bylo za bolševika nedostupné, v té době letělo a byly ho plné prodejny novin a tabáku. I vydal se tedy do jedné trafiky a požádal paní, která tam prodávala, aby mu nějaké časopisy ukázala, že si vybere.
Paní mu podala pár časopisů a Haloun si je začal pečlivě prohlížet. Když to trvalo delší dobu, trafikantka znervózněla a povídá: „Ale pane, vždyť je to všechno stejný!“
„To se mýlíte, paní, já si z toho budu vystřihovat!“ odpověděl výtvarník.
Vyděšená žena za pultem pod dojmem, že má v trafice úchyla, rychle zmizela v zadní místnosti a Halouna raději přišel zinkasovat její kolega.
Tak to chodilo ve zlatých neboli šílených devadesátkách. A je to důkaz, že člověk musí pro umění občas i něco obětovat. Karlovi kamarádi totiž prozradili, že už se nikdy potom neodvážil do téhle trafiky zajít.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.