Dnes si připomínáme nedožité osmdesátiny Karla Kryla. Jeden z největších českých písničkářů, autor (nejen) etalonu československého protestsongu Bratříčku, zavírej vrátka, zemřel 3. března 1994, měsíc před svými padesátinami. Během posledních třiceti let jeho hudba nezestárla ani o kousek. Ovšem Krylův odkaz si začali mnozí překrucovat k obrazu svému.
Kryl byl i po revoluci věčně proti něčemu. Krásně to jde vyčíst z knihy jeho rozhovorů, kterou vydalo před pár lety nakladatelství Torst. Prakticky neexistovalo interview, kde by si Kryl do něčeho nekopl a nezanadával si. Tuto jeho věčnou opozici na hranici kverulantství si ovšem řada lidí vykládá jako „boj proti establishmentu“, abychom doslova citovali spolek Lidé lidem, který bez svolení Krylových pozůstalých ukradl jeho jméno a založil bizarní Zlatou cenu odkazu Karla Kryla. Hádejte, komu spolek cenu předal? Ano, Tomášovi Ortelovi.
Sám Ortel před koncertem v písničkářově rodišti Kroměříži položil kytičku před prostor s expozicí Karla Kryla. Tamní organizátor koncertu se rozčiloval, že je „dovnitř pravověrní vykladači jediné správné demokratické cesty nepustili“, ve skutečnosti se ti troubové přišli na expozici podívat před koncertem, a tedy po zavíracích hodinách výstavních prostor. Aby nevypadali jako úplní pitomci, co šli poprvé v životě na výstavu a zjistili, že i ty mívají otevírací hodiny, přešli rovnou do útoku. To nevymyslíte…
O snaze naroubovat jakkoliv Krylův odkaz na Tomáše Ortela bychom mohli pokračovat ještě dlouho, komentáře fanoušků bývalého frontmana neonacistické kapely Conflict 88 jsou plné zvolání, že je to nový Kryl. Svého času se dokonce šířil hromadný email připisující autorství písně Mešita Karlu Krylovi. A tak dále, a tak dále. Takové aktivity svědčí o dvou věcech: dotyční buď vůbec nechápou písničkářovo dílo, nebo je naopak chápou, ale snaží se je překroutit a zneužít pro vlastní účely. Oboje je samozřejmě špatně a Lidé lidem skončili za zneužití Krylova jména zcela po právu u soudu.
Ve znásilnění písničkářova odkazu ovšem stále vede Daniel Landa, jehož předělání písně Morituri te salutant do humpoláckého stadionového rocku v duchu typické Landovy tvorby i po těch letech tahá za uši. Záběry z koncertu, kde zpěvák s rozpřaženýma rukama, jak při nějakém kázání, Krylovu intimní píseň přezpívává davu jako novodobý kazatel dodnes působí děsivě i směšně zároveň. A to pak Landa udělal rovnou živák Večer s písní Karla Kryla pro český národ, byly z toho DVD i deska. Byznys zabalený do vlajky, to by Kryl okomentoval hezky od plic.
O něco lépe a citlivěji přezpíval Kryla Tomáš Klus, který o písničkáři v rozhovorech vždycky mluvil s úctou. Že by ovšem něco z hloubky a významu Krylovy tvorby přenesl do té své, to se říct nedá. Mnohem blíž k sobě oba mají v odlehčenějších skladbách, které Kryl zvěčnil na desce Jedůfky. Jakmile začne být Klus vážnější, je citelně znát, proč Kryl byl a zůstává jako autor protestsongů pro současné populární zpěváky nedostižný.
Je v pořádku, že Kryl inspiruje další generace. Jen to potvrzuje výjimečnost díla a jeho roli v československé společnosti té doby. Nicméně cokoliv dalšího, snaha navázat na odkaz, dodat své tvorbě falešnou hloubku přihlášením ke Krylovi nebo dokonce jeho jménem přikrášlovat populistické, ba dokonce extremistické myšlenky, dokazuje, jak cynicky s Krylem dnes někteří nakládají. Bezpochyby se dočkáme dalších úletů, protože jak Krylův odkaz, tak populismus a extremismus tu s námi budou dál.