Od slibně rozjeté kariéry country zpěvačky v Nashvillu zběhla k žánru, který miluje a má v krvi. Loni v září vydala osmipísňové EP Certified Depressant, o němž říká, že až tato nahrávka je její opravdový samostatný debut. Je o lásce, ztrátě, duševním zdraví i pochybnostech o sobě samé. Tedy do puntíku o ní a jejích zkušenostech, jak ostatně potvrzuje i náš rozhovor.
Před vystoupením na festivalu Rock for People jste byla strašně nervózní. Proč to?
Ano, to jsem tedy byla. Supernervózní a supernadšená. Byl to totiž můj vůbec první festival a zároveň úplně první koncert v Evropě, takže hned dvě takové zásadní premiéry najednou. Doufala a věřila jsem, že všechno dopadne dobře, vystoupení se povede… a to se naštěstí taky stalo.
Než se dostaneme k vašim nejnovějším věcem, povězte, jaké byly vaše začátky.
Takové nic moc, dá se říct. Dělala jsem muziku pro zábavu. Čas od času jsem vystoupila v některém z barů v mém rodném městě Wellsboro v Pennsylvánii. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych si z toho chtěla udělat kariéru. Bavilo mě to moc, milovala jsem to, ale zkrátka jsem se v tom neviděla, nedokázala jsem si ani představit, že by to bylo reálné. Po pár letech mi však došlo, že není nic, co bych měla v životě raději. Zamilovala jsem se do vystupování i možnosti sdílet s lidmi své příběhy. Jsem také člověk, který má obecně rád lidi a společnost.
Kudy vedla vaše cesta z malých barů?
V době, kdy jsem začínala nahrávat covery a zveřejňovat je na YouTube, jsem se setkala s člověkem, který se pohyboval v muzice a podpořil mě. Řekl mi, že bych se určitě měla přesunout za ním do Nashvillu. Prakticky jsem ho neznala, takže jsem dost váhala. Co kdyby to byl třeba masový vrah, že? Nejprve jsem si nebyla jistá, jestli chci takhle riskovat. Nicméně nakonec mě přesvědčil, odletěla jsem a společně jsme natočili několik písniček, které jsem jen tak sama složila u sebe v ložnici. Tak se zrodilo moje vůbec první EP, odtud to tak nějak postupně gradovalo.
Jak se vaše muzika dostávala k publiku?
To bylo neuvěřitelné, krátce po tom, co jsem přicestovala do Nashvillu, jsem dostala od vydavatelství smlouvu a začala pronikat do světa country.
Ale váš srdcový svět to nebyl.
Byla to krásná a obohacující zkušenost, ale mé srdce vždycky bilo spíš pro rockovou hudbu, pop punk a rock ze začátku 90. let. Přála jsem si dělat právě takovou muziku. Zcela upřímně, kdybych si musela vybrat mezi děláním coverů a country, raději bych zvolila právě předělávky než country.
Kdy jste z country světa utekla?
Pomohl mi k tomu paradoxně covid. V té době jsem se totiž opět vrátila ke coverům, a jak jsem je tak zveřejňovala na YouTube, začala jsem mezi ně infiltrovat i své vlastní písničky právě v rockovějším a poppunkovém stylu. No a reakce byly takové, že teď jsem tady a dělám, co mě těší a je mi nejbližší. Poslední tři roky byly v tom nejlepším a nejpozitivnějším slova smyslu opravdu šílené a já jsem za to nepopsatelně vděčná. Každý den můžu dělat, co miluji, setkávat se s novými úžasnými lidmi a život mi dává smysl.
Kdo je ten muž, který vás objevil? Nějaký producent, manažer?
Myslím, že studoval hudební management a v hudebním průmyslu se už nějakou dobu pohyboval. Pracuje ve vydavatelské společnosti, je to člověk, který mě přesvědčil, že se mám na tuhle cestu vydat. A jsem opravdu ráda, že se mu to podařilo. Dopadlo to tak, že jsme spolu pracovali řadu let. Bez něj bych tady nebyla. Taky jsme si vybudovali skvělý přátelský vztah a dotáhli to až sem.
Pokud vím, vaším úplným začátkem ale nebyly bary. Začínala jste už jako malá, po tatínkově smrti.
Je to tak. Táta mě brával na fotbal. Na zápasy jsme spolu jezdili autem a přitom poslouchali muziku, kapely jako Staind, Puddle of Mudd a podobné. On je tím, kdo mě naučil poslouchat hudbu. Sám byl taky opravdu dobrý skladatel. Ne profesionál, ale miloval to a dělal to s ohromnou vášní. Občas se něco použilo třeba jako podkres nebo hudba v reklamě v rádiu. Bylo mi osm, když zemřel. Teta mi později věnovala takovou pamětní krabici, kde byly dopisy od něj. Postupně jsem je začala přetvářet v písničky.
Tajně?
Zavřela jsem se u sebe v pokoji, pročítala si je… a pak jsem jednou sáhla po kytaře a ty písničky jako by vznikaly úplně samy. Dlouho jsem si je nechávala jen sama pro sebe a nikdo o tom nevěděl.
Jak jste je dostala mezi lidi?
Doteď nechápu, jak se to stalo, protože jsem vždycky byla extrémně stydlivé dítě. Hudba pro mě byla soukromou záležitostí, kterou jsem si nechávala pro sebe. Nejspíš jsem měla strach z toho, co by lidé říkali, kdyby mou tvorbu slyšeli, takže jsem ji raději nesdílela. Doteď jsem „people pleaser“ a chci, aby byl každý spokojený, měl mě rád a líbilo se mu, co dělám. Nakonec jsem se přece jen osmělila a začala jsem své písničky zpívat a hrát mojí sestře. Její reakce byla krásná. Sestra byla nadšená a moje písně podle ní byly úžasné. Dodala mi ohromnou kuráž.
Co bylo dál?
Začala jsem se postupně hlásit do soutěží u nás ve škole, pak různě ve městě, následně i do meziměstských. Nejlepší službu mi ale poskytl YouTube, díky kterému jsem se postupně začala cítit pohodlně a sebevědoměji. Bylo to pro mě mnohem jednodušší, protože jsem zkrátka jen sama sebe nahrávala a pak jsem zveřejnila video, s klidem a pocitem, že mě při tom vlastně nikdo nevidí, takže se nemůže nic stát. Najednou jsem viděla, že lidé opravdu poslouchají, komentují, a dokonce i chválí.
Chodila jste někdy na zpěv nebo lekce hraní na kytaru?
Jako úplně malá. Bylo mi asi sedm nebo osm let. Hodiny zpěvu byly sranda. Učil mě takový hodně konzervativní pán. Měla jsem mu donést písničku, kterou se chci naučit, tak jsem přišla s Going Under od Evanescence. Trochu se vyděsil a řekl něco jako: „Víš, nemyslím, že tohle je zrovna písnička pro tebe.“ Byla jsem u něj jen párkrát a pak už jsem se učila sama. Kromě Amy Lee třeba taky se skladbami od Alanis Morissette. Učila jsem se zkrátka sama poslechem svých nejoblíbenějších zpěvaček.
Které to jsou?
Jsem obrovská fanynka Evanescence, miluji Paramore, Avril Lavigne, Kelly Clarkson na začátku kariéry, kapely jako Matchbox Twenty.
Některé vaše idoly jsou tedy jen tak o dekádu a něco starší než vy.
Zhruba tak. Teď mi je dvacet osm, takže… ano.
V tom případě to není zase tak dávno, co jste kvůli muzice opustila univerzitu.
Začala jsem studovat díky sportovnímu stipendiu. Další aktivita, ke které mě táta přivedl, byla atletika, moderní pětiboj. Absolvovala jsem spoustu závodů a byla jsem v tom nejspíš docela dobrá. Škola mě ale vůbec nebavila, jenže jsem nevěděla, co dělat. Neměla jsem finanční zázemí na to, abych šla studovat někam jinam, kde by mi stipendium nedali, takže jsem začala pracovat v restauraci, abych si něco vydělala. Když pak přišel už zmíněný nápad s Nashvillem, vlastně mě to docela zachránilo. Jsem nicméně ráda, že jsem na té univerzitě pobyla aspoň chvíli, protože jsem tam našla opravdu skvělé přátele. Myslím, že to dopadlo přesně tak, jak mělo, a že jsem tam, kde mám být, aspoň pro tuto chvíli.
Kdy vás hudba začala živit?
Není to tak dlouho. Mám za sebou dobu, kdy jsem měla tři práce, abych se uživila. Uklízela jsem v domácnostech a zároveň pracovala ve dvou restauracích. Tak to bylo pár let. Teď už se můžu věnovat muzice naplno a mám to ohromné štěstí, že mě také uživí. Ačkoli někdy je to pořád ještě tak tak a stojí to ohromnou spoustu energie a času, bývá to i vyčerpávající. Já ale věřím, že čím víc do toho dám, tím víc dostanu, a tím se také řídím a startuji, když mi je nejhůř.
Na rozdíl od country, když teď děláte pop rock, jste bez vydavatelství?
Záleží mi na tom být nezávislá. Tvořím s jedním blízkým spolupracovníkem a možná jednou naši tvorbu nějakému labelu nabídneme, v současnosti je pro nás ale autorská svoboda zásadní. Pod hlavičkou velké firmy bychom to jistě měli jednodušší, jenže takhle je to jen naše a my si o všem rozhodujeme tak, jak cítíme, že je to nejlepší.
Jaké jsou vaše hudební sny?
To je opravdu těžká otázka. Věcí, které bych si přála zažít a realizovat, je ohromná spousta. Raději o nich nemluvím, protože vím, že ke každému cíli vedou tisíce malých krůčků, proto je lepší se soustředit na každý zvlášť, a když se podaří, radovat se z něj. Pak postupně přichází všechny ty velké úžasné zkušenosti.
A nejbližší hudební plány?
Určitě chci nabízet průběžně nové písničky a po mém prvním samostatném americkém turné bych se rozhodně chtěla vrátit a koncertovat v Evropě a Británii.
Nějaké spolupráce?
Plánujeme něco se Simple Plan, taky s I Prevail o něčem uvažujeme. Jsem otevřená úplně všemu.
Seznamte se
Taylor Acorn je poppunková, dříve country, zpěvačka, skladatelka a kytaristka. Vyrostla na rockové a poppunkové muzice devadesátých let a dvoutisícovek. Po přesídlení do Nashvillu před šesti lety začínala s kariérou country zpěvačky. Záhy vyšel její první singl Put It in a Song, následovaný EPčkem, které má v současnosti na Spotify zhruba 30 milionů přehrání. V době pandemie se zviditelnila díky coverům na YouTube a TikToku a od té doby už je čistokrevná pop punkerka. V září vydala EP Certified Depressant.