Otevřenost, s jakou Peter Hook mluví o všem, co se jeho hudby i života týká, si zadá snad jenom s jeho ohromnou energií. Když vypnu Zoom, poznamenám si, že na koncert 23. 3. v pražské Lucerně nebo 24. 3. na brněnské Flédě musím určitě vyrazit. Peter Hook na nich se svou kapelou The Light zahraje celé album Get Ready od New Order a výběr největších hitů včetně těch od Joy Division.
Před pár dny jste oslavil sedmdesátiny. Jaké to je v tomhle věku jezdit po klubech?
Hm. Jaké to je? No úžasné! Pořád můžu dělat to, co miluju už padesát let. Těžko se mi věří, že už je to tak dlouho. Ale jo. Vychází to. Bylo mi dvacet, koupil jsem si lístek na koncert Sex Pistols, vyšel jsem ven a v tu chvíli jsme založili kapelu. A teď je mi sedmdesát. Lidi to berou pořád vážně a váží si toho, co jsme za ty roky udělali… víte, někteří lidé musí pracovat, aby se uživili.
To mi povídejte!
Ale já můžu dělat tohle. Jo. Takže je to neuvěřitelné. Musím se o sebe trochu víc starat a být opatrnější. Ale opravdu si na každém koncertě užívám, že můžu hrát. Je to taky skvělé cvičení. Loni jsem byl v Dublinu na koncertě Bruce Springsteena. A byl… plný energie, vůbec byste nepoznal, že je mu pětasedmdesát nebo kolik…
Jo, tak nějak…
Nezastavil se ani na vteřinu. A byl do toho zapálený! Tak jsem říkal ženě: Sakra, já se snad nikdy nedočkám důchodu…
Haha! Ani nevypadáte, že by se vám chtělo do papučí.
Upřímně řečeno jsem dosáhl věku, kdy jsem doma šťastný. Ale naštěstí jsem pořád stejně šťastný i na cestách. Ale to je moje povaha. Já jsem ani v New Order nikdy nevnímal cestování jako práci. Byla to pro mě nutnost. Ostatní to tak neměli. Koncerty pro ně nebyly nutnost, měli úplně jiný přístup ke hraní. A upřímně řečeno se divím, že jsme spolu vydrželi tak dlouho.
S Joy Division ani New Order jste nikdy nebyli klasická stadionová kapela, jak…
Moment! To není pravda. To není pravda. Hráli jsme stadiony v Americe. Byli jsme v Americe větší než Oasis, Spice Girls, jmenujte si, koho chcete. Byli jsme obrovská stadionová kapela. Ale New Order si stejně jako Factory Records vypěstovali závislost na začínání znovu. Takže pokaždé, když jsme se dostali opravdu vysoko a byli úspěšní, řekli jsme si, že chceme pracovat s někým jiným. A pak jsme zase spadli z žebříčků dolů a museli šplhat nahoru. Byla to otrava. Nedokázali jsme si užít úspěch. A zajímavé je, že značka New Order je pořád velmi, velmi silná. Ti tamti, co se dnes vydávají za New Order, hrají obrovské koncerty. A to znám minimálně dvacet jiných kapel, které znějí víc jako New Order než oni. Považuju to za výsměch spravedlnosti, upřímně řečeno. Alespoň mi to ale dává prostor. Oni se tak jmenují, ale já zase můžu znít jako New Order. A to zbožňuju, i když si tak nesmím říkat.
Když už narážíte na zvuk. Jak si vysvětlujete, že sound Joy Division byl tak specifický a dodnes je relevantní pro spoustu mladých umělců. Proč se to stalo?
To nikdy nevíte předem. Ian Curtis nám pokaždé, když někdo přišel s nějakým nápadem, opakoval to samé. Říkal: měli bychom dotáhnout každý nápad, bez ohledu na to, jak dopadne, protože někdo ho bude milovat. A je to pravda. Lidé za vámi chodí a říkají: pamatuješ tu písničku, co jste udělali pro toho a toho? Miluju ji. Takové ty malé, skoro zapomenuté věci. Ian si vždycky myslel, že byste měli dokončit dobré i špatné nápady, protože co kdyby náhodou…
Ano, nikdy nevíte předem…
Jako muzikant můžete jen psát a hrát. Protože jsem zjistil, že když se snažíte plánovat, čeká na vás příliš mnoho proměnných. Můžete napsat píseň, myslíte si, že je skvělá, a nestane se nic. Já osobně jsem si myslel, že Thieves Like Us je mnohem lepší píseň než Blue Monday. A ona je lepší! Jenže Blue Monday je jako zvukové mistrovské dílo. Není to Mona Lisa, je to spíš expresionistický obraz. A lidé milují obojí, že? Milují portréty i výstřední umění.
Jde o to dělat to, čemu věříte, a dělat to srdcem a duší. Je to, jako když DJuju. Prostě hraju určitý žánr. Když přijdu do klubu, jede tam speed garage a já se tomu snažím přizpůsobit svůj set, nikdy to nefunguje. Radši dělám jen to, v čem jsem dobrý.
Jak se to týkalo hudby Joy Division?
Snažit se napsat nějaký slaďák, víte, pop… to jsme neuměli. Možná i píseň jako Love Will Tear Us Apart, která zní jako pop, není pop. Je to velmi, velmi hořká milostná píseň převlečená za pop. Je v tom něco zákeřného. Ale ne, neměli jsme ponětí, co děláme. Neměli jsme ponětí, co se stane. A bylo nám to jedno, dokud jsme to mohli dělat. To je všechno.
Součástí zvuku obou kapel byl váš specifický způsob hraní na basu. Prý jste ty vysoko položené melodie začal hrát, protože jste měl tak mizerný aparát, že vám dole nebylo nic slyšet…
Jo. To je naprostá pravda. Neslyšel jsem se. Barney měl větší štěstí, sehnal na kytaru velmi vzácný aparát Vox UL730. Byl strašně hlasitý a zněl skvěle. Bohužel nám ho ukradli v Americe, což bylo srdcervoucí. No ale můj basový aparát… myslím, že reproduktor mě tehdy stál deset liber…
Dobře…
… takže zněl jako za deset liber. Ale když jsem hrál nahoře, slyšel jsem se. Ian Curtis to slyšel a říká: dobře, dobře, to zní skvěle, dělej to, dělej to. Při každé zkoušce mě ponoukal: hraj. A já z toho postupně přestal být zdrchaný. Nevím, jestli to byla náhoda nebo dovednost. Prostě se to stalo. Moje dva největší baskytarové vlivy byli Jean-Jacques Burnel kvůli zvuku a Paul Simonon kvůli délce popruhu. Dal jsem dohromady délku popruhu s tím zvukem a celé to hrál po svém. A tak asi vzniklo něco docela unikátního. Moje máma vždycky říkala: potřebuješ trik, Petere. Aspoň nějaký máš.
Jaká panovala v tom období hledání v kapele atmosféra? Nebo možná obecně, jak byste popsal tu dobu?
My měli v Joy Division obrovské štěstí, že každý člen přinesl něco dost unikátního a hodně silného. Steveovo bubnování fungovalo perfektně s mým hraním na basu. Bernard pak mohl dělat jinou kytaru, protože už tam byla hodně pevná melodická linka a skoro až melodie bicích spolu s basou. Mohl na to dát něco dost odlišného navrch. A pak samozřejmě Ian byl tak jedinečný a tak dobrý v textech a melodiích. A používal to opakování, které bylo docela nové… Upřímně si myslím, že i dnes většina kapel, které nezní jako Joy Division, zní jako New Order. To, že jsem byl v obou, je pro mě úžasné. V New Order jsme spojili rock a elektroniku. V Joy Division jsme hráli tak neobvykle… Měli jsme dva pokusy a dokázali je využít velmi efektivně. Že jsme v New Order dali Joy Division stranou a na všechno předtím zapomněli, nám umožnilo vytvořit zase něco nového. A nešlo to vůbec hladce. Mnohokrát ti tři ostatní chtěli jít úplně do elektroniky. Dokonce chtěli, abych já přestal hrát!
Až tak?
Asi si dokážete představit, že to pro mě byla, mírně řečeno, zrada. Jo. Dobře si pamatuju, jak jsme dostali remix Bizarre Love Triangle a ti tři se smáli, protože Shep Pettibone dal basu úplně pryč. Tak jsem ho chtěl zabít. A všichni se mi smáli jako blázni, protože ta basa tam nebyla. Tehdy jsem jim řekl, že jsou banda kreténů. Opravdu se divím, že jsme vydrželi tak dlouho...
Asi to nebyl jen chvilkový výbuch nervů.
Kámo, já si o nich doopravdy myslel, že jsou banda kreténů. A myslím si to dodnes. Věc se měla tak. Byli jsme to Bernard, Stephen a já, kdo psal většinu hudby a většinu textů. A my tři jsme byli víceméně pořád takoví, jací jsme byli už v Joy Division. Jenže po nich přišla průmyslová revoluce syntezátorů a bicích automatů, což znamenalo, že zpěvák nemusel mluvit s bubeníkem, mohl si jít dělat vlastní bicí. A pak zpěvák zjistil, že si může dělat vlastní basové linky. A nejen že si je mohl dělat. Navíc si myslel, že jsou stejně dobré. A vy tam sedíte a říkáte: nezní to tak dobře, kámo. Je to jiné, ale nezní to tak dobře.
Takže jste celou dobu bojoval, abyste byl vůbec na nahrávce…
Zvlášť když přišel producent, protože první věc, kterou producent udělal, byla, že naprogramoval basovou linku a bicí. A nás se Stephenem Morrisem ignoroval. Ale jo, někdy jsem to i chápal, ale většinou ne. Je to jako sundat dvě kola z auta. Říkáte si: ta kola jsou skvělá, že? Tak je sundejme a uvidíme, co to s autem udělá… Bylo to divné. Když máte kapelu, vždycky se kolem najde někdo, kdo si myslí, že vás může zlepšit. A někdy vás zlepší, ale změní žánr a změní pole působnosti. John Robie byl producent, který chtěl New Order změnit. Což udělal, ale podle mě ne k lepšímu. Ale nakonec jde jen o vkus…
Vy teď hrajete s vlastní kapelou The Light a na koncertech se vracíte k jednotlivým deskám vaší kariéry. Teď přijedete s Get Ready od New Order…
To album bylo jiné, protože jsme se na něm s Bernardem vrátili úplně k základům. Dělali jsme to jako Joy Division, psali jsme spolu z pohledu kytary a basy stejným způsobem. Steve tam nebyl, takže bicí dělal hlavně producent Steve Osborne. Pracovali jsme na té desce hodně úzce a myslím, že jí to prospělo.
Ale skoro jste ji nehráli
Když se Steve vrátil do kapely, cítili jsme se blbě, že v těch písních není, takže jsme je vyškrtli. Prostě jsme se vrátili k hraní starých věcí. Myslím, že jsme z Get Ready nakonec živě hráli jen tři skladby: Crystal, 60 Miles an Hour a myslím, že jednou i Rock the Shack. Takže většina písní z Get Ready dosud nikdy živě nezazněla.
Jaké to bylo se ty písničky znovu učit?
Musím přiznat, že jsem nečekal, že si to tolik užiju. Užívám si to víc než Republic, víc než Technique, které jsme hráli celé, víc než Brotherhood, Low-Life, dokonce víc než Power, Corruption & Lies. Co se živého provedení týče, dávám tu desku na úroveň Movement. To taky získalo úplně novou sílu až na pódiu. Martin Hannett tehdy to album nezprodukoval moc dobře, protože on tolik truchlil nad Ianem, že ten smutek zničil koncept. Ale tentokrát zahrajeme Get Ready a pak pojedeme dál retrospektivu Joy Division a pak retrospektivu New Order. Je to velmi silný koncertní koncept.
Je něco, co jste se o těch písních naučil teď, když je hrajete živě, něco specifického, co jste předtím nevěděl?
Ano. Naživo jsou mnohem úspornější a taky mnohem přímočařejší. Steve Osborne byl vlastně fantastický producent, protože se spoléhal na nás. Jak jsem vám říkal předtím o Johnu Robiem, tak ten se na nás nespoléhal vůbec. On měl pocit, že vy se spoléháte na něj. Ale Steve Osborne pracoval opačně, protože jsme mu hráli píseň a on říkal: tohle nezní jako New Order, musíte to udělat víc jako New Order. Zatímco John Robie vzal píseň New Order a udělal ji… kdo ví jakou, změnil ji, protože zněla moc jako New Order. Ta píseň zní moc jako New Order, musíme ji změnit. No chápete to? Říkám mu: sakra, neměňte to. My jsme New Order. O čem to mluvíte?
Ale ostatní vás nepodrželi…
John Robie zničil zvuk New Order. Ale Steve Osborne? Ten ho jen vyleštil a dal do správného tvaru. Byla radost s ním na té desce pracovat. A pro mě a Barneyho to bylo jako druhé líbánky. Sešli jsme se znovu po rozchodu, což jsem nečekal. Byl jsem překvapený, když chtěl New Order obnovit, protože jsem si myslel, že je to mrtvé. Byl jsem šťastný, všechno jsme udělali, jak chtěl, protože jsme vždycky dělali, co chtěl on. Ale pak když došlo na koncerty, vrátil se k tomu, jaký byl předtím. Takže jsme byli dva a půl roku ve studiu, udělali jsme skvělou desku a on ji nechtěl hrát. A já říkám: ty hajzle, slíbil jsi mi, že ji budeme hrát…
Vidím, že vztahy v kapele New Order nikdy nebyly dobré, ale…
Haha! Opravdu? Co vás k tomu tvrzení vede?
… ale moje otázka zní, jestli je taky těžké být v kapele s vámi.
Jo! Ale já jsem jenom chtěl hrát rock a oni mi na to říkali: vytáhneme sekvencery. A já nechtěl, vždyť jsme to dělali roky! Říkám jim: Pojďte hrát! Napsali jsme spolu celý katalog takových písní a vy chcete jenom vytáhnout sekvencery? Neviděl jsem na pódiu žádné sekvencery v roce 1977. Neviděl jsem sekvencery v roce 1980. Pojďte prostě hrát! Upřímně, cítil jsem se najednou jako dinosaurus.
A tak jste kapelu opustil a teď…
Ne, ne, ne, já jsem neodešel! My jsme kapelu rozpustili! Chápete? Je to velký rozdíl, hlavně v tom, že když kapelu rozpustíte, obvykle rozdělíte majetek. Jenže oni tři se za mými zády rozhodli, že majetek dělit nechtějí a chtějí si nechat jméno. Takže našli právní cestu, jak jméno převzít. Já měl pocit, že ho podhodnotili, když mi ho brali. Vzali 99 procent jména New Order a nechali mi 1,25 procenta. A já mám pocit, že je to špatně.
To chápu. Pro fanoušky je vždycky těžké vidět, že členové jejich oblíbených kapel mají mezi sebou takové problémy. Jaké to pro vás bylo stát se frontmanem? Být tím, jehož jméno je na plakátu největší?
Upřímně? Nechtěl jsem být frontman. Chtěl jsem v The Light jenom hrát na basu. Jenže co se nestalo. Žádný ze tří zpěváků, se kterými jsem byl dohodnutý, že budou zpívat Joy Division, to neustál. Utekli, když se spustila internetová kritika a začaly jim chodit zprávy jako: Co se to opovažuješ, ty hajzle? Zabijeme tě! A pak jsem potkal Beze z Happy Mondays a ten mi řekl: Smiř se s tím, že nikdo nebude zpívat Iana Curtise. Musíš to dělat ty.
A tak jste se stal zpěvákem.
A do toho se stala zvláštní věc. Mému synovi bylo zrovna dvacet… takže když přišel do kapely a začal se mnou hrát na basu Unknown Pleasures, bylo mu přesně tolik, kolik bylo mně, když jsem to hrál poprvé. A když jsme začali jezdit šňůru s Closer, bylo mu přesně tolik, kolik bylo tehdy mně, jednadvacet. Bylo to celé opravdu zvláštní a já zažíval spoustu okamžiků déjà vu.
Která z desek byla nejzvláštnější?
Musím říct, že celé mi to začalo dávat smysl hlavně kvůli Closer. To album jsme ztratili, protože tehdy zemřel Ian. Nikdy jsme nic z Closer nehráli tak, jak jsme to napsali. Vrátit se k tomu materiálu po letech a hrát ho bylo nádherné. Opravdu nádherné. Opravdu mi to pomohlo znovu se cítit být součástí té hudby. Všechny ty staré písně, které jsme léta nehráli, protože pro Barneyho byly „moc rockové“, můžu teď hrát, kdykoli chci. No chápete to? Moc rockové? My si to naopak užíváme. Každý večer hrajeme šest nových písní. Vždycky obměníme set, takže během tří koncertů zahrajete osmnáct různých písní vedle těch čtyřiadvaceti, které hrajeme vždycky. A to nás drží ve střehu a drží to mozek v chodu. A ti co si dnes říkají New Order? Pořád hrají stejný set jako kdysi. Je to opravdu nudné. Ale fanoušci na ně pořád chodí, tak co já vím...
Dostával jste i vy ošklivé e-maily, když jste začal zpívat Iana Curtise?
Ano. Ano, dostával.
A jak jste se s tím vyrovnával?
Vstupoval jsem do boje. Nakonec mi syn zakázal chodit do diskusí na internetu. Nemůžete bojovat s každým a říkat: jdi do prdele. To prostě nejde. Internet dává každému názor. Nemusíte to číst. A to jsem se naučil. Nečíst to. Takže to čte syn a nic mi neříká.
To je dobré řešení.
Jo, díkybohu. Občas na něco narazím a nebojím se odpovědět, protože za hodně online šikany můžou zbabělci. Je snadné říct: nečti to. Ale lidská přirozenost je taková, že když víte, kde je strup, chcete si ho škrábat. Nemůžete se zavděčit všem, ale myslím, že po šestnácti letech existence The Light každý, kdo nás viděl, ví, že to děláme srdcem, duší a s respektem. A zní to skvěle!
Ale asi jste sám měl na začátku pochybnosti. Na jakém koncertě jste si uvědomil, že to půjde?
Jasně že jsem měl pochybnosti. Byl jsem dokonce vyděšený! První koncert, který jsme udělali, byl v mém klubu v Manchesteru, FAC 251. Nakukoval jsem shora do sálu a říkal si: přijde někdo? Bože můj! Doslova jsem takhle vykukoval a měl jsem děsný strach. Ale lidi přišli. A pak chodili dál. A bylo to nádherné. Já hraní v klubech miluju. Ten vztah mezi publikem a hudebníkem je mnohem vášnivější. Nejste takhle prťavý nebo naopak obří na obrazovce. Myslím si, že největší chybu, kterou Oasis udělali, když teď měli comeback, byly obrazovky. Obrazovky převálcovaly kapelu. Mělo to být naopak. Ale podlehli tlaku, protože Oasis nikdy nebyli velmi dynamická kapela. Neběhali po pódiu, neskákali do publika. Prostě hráli. A někdo si řekl: je to trochu nudné, děti potřebují blikající obrázky každé dvě vteřiny. A oni na to kývli. Myslím, že to byla chyba. Ale nemůžete se hádat, když to hned vyprodali, co?
Ještě jedna osobní otázka. Ale možná je to jen můj dojem z filmu 24 Hour Party People. Proč jste nenáviděli ska?
Ska?
Ska hudbu…
Já ska miluju! Bože, nevěřte tomu zatracenému filmu! Zajímavé na tom filmu bylo, že když jsme potkali scenáristu, Franka Cottrella Boyce, řekl nám: vyprávějte mi historky, vyprávějte mi historky. A my jsme mu vyprávěli všechny ty historky. A on je poskládal dohromady do jedné superhistorky. Takže hodně z toho, co vidíte, je spousta věcí natlačených dohromady, aby vznikla jedna superhistorka.
Režisér Michael Winterbottom měl pocit, že celý náš příběh od začátku do konce je absolutní fraška. Říkal: nemůžu uvěřit, vy idioti, čeho jste dosáhli. Takže ten film opravdu pojal jako frašku. Což byl úplně jiný přístup, než když Anton Corbijn dělal film Control, protože ten byl naopak velmi vážný a zaměřil se na temnotu kolem Joy Division.
Takže ty dva filmy jsou úplně odlišné, a přitom jsou o stejném období i lidech. A třetí věc, na kterou byste se měl podívat, je náš dokument Joy Division / New Order. Až když zkouknete všechny tři – 24 Hour Party People, Control a náš dokument – dostanete celý příběh. Jen to radši nedělejte najednou.
Na jakou píseň se v Praze a Brně máme těšit nejvíc?
Já se těším na každou píseň. Bezpochyby. Hrát Get Ready je pro mě jako muzikanta skvělý pocit. Je radost to hrát. A koukám, že o Get Ready je větší zájem, než kdy byl o jiná alba. Schválně se přijďte podívat.
Seznamte se
Britský baskytarista a spoluzakladatel Joy Division a New Order. Na basu začal hrát v roce 1976 poté, co viděl koncert Sex Pistols v Manchesteru. To byl večer, který přímo vedl ke vzniku Joy Division. Jeho vysoko vedené melodické linky se staly jedním z poznávacích znaků kapely. Po sebevraždě Iana Curtise v roce 1980 stáli členové Joy Division u zrodu New Order, kteří zásadně propojili kytarový rock s elektronikou a klubovou kulturou 80. let. Hook v kapele působil do roku 2007. Po definitivním rozpadu vztahů s bývalými spoluhráči začal se skupinou The Light koncertně přehrávat alba Joy Division i New Order v celku. Je také autorem několika memoárů mapujících historii obou kapel i manchesterské scény. Zahraje 23. 3. v pražském Lucerna Music Baru a o den později v brněnské Flédě.