Bear McCreary teď zavítá do Prahy, kde v rámci svého turné Themes & Variations zahraje 22. dubna v Roxy. Fanoušci se mohou těšit na skladby z alba The Singularity i na výběr z McCrearyho soundtracků. „Nedávno jsem na YouTube dal starou demo verzi skladby Escape from the Machines, kterou jsem nahrál už na střední doma v pokoji na čtyřstopý magneťák,“ rekapituluje hned na úvod rozhovoru svou kariéru. „Ta písnička pak vyšla o třicet let později na albu The Singularity, jen teď je na té nahrávce živý orchestr a na kytaru nehraje můj kamarád Ryan, ale Slash a Joe Satriani. Tak to je moje hudební cesta v kostce.“
Povězte mi víc o vašich začátcích.
Vždy jsem miloval soundtracky. Nevyrostl jsem na popu nebo rocku, ale na filmové hudbě. Až někdy ve čtrnácti nebo patnácti jsem objevil další žánry. Právě z toho vychází Escape from the Machines, tou dobou jsem začal poslouchat Pink Floyd, Queen, Guns N‘ Roses, Oingo Boingo nebo Nine Inch Nails a myslím, že to všechno je tam slyšet. Ale pořád to má kořeny ve filmové hudbě, představoval jsem si k tomu svět postapokalyptické budoucnosti jako v Terminátorovi. A nakonec ta skladba je na koncepčním albu, ke kterému je i doprovodný sci-fi komiks. Dostat se k tomu mi sice trvalo dalších třicet let, ale zárodky těch nápadů tam byly už tehdy v mých patnácti.
Skladba, kterou McCreary napsal už jako kluk. Na nahrávce mu hostují jeho idoly.
Na albu máte neuvěřitelné množství hostů. Jak se vám podařilo je získat?
Moje kariéra byla u filmu, a sice jsem miloval rockovou hudbu, ale nebyl jsem součástí té scény. Postupně jsem si začal dělat přátele v metalu a někdy tou dobou jsem se setkal i se Serjem Tankianem ze System of a Down. Já mám arménské kořeny a prostě nejde být arménský hudebník v Los Angeles a dříve nebo později nenarazit na Serje. Taky jsem potkal Brendona Smalla, tvůrce seriálu Metalocalypse, a ten mě seznámil se spoustou dalších muzikantů, mimo jiné i se Scottem Ianem z kapely Anthrax. Začal jsem se s nimi přátelit a chodit na jejich koncerty. Jednou u večeře, asi před patnácti lety, mi Scott Ian řekl, že určitě musím být metalista. Že když slyší můj soundtrack k seriálu Battlestar Galactica, zvlášť ty bubny, tak že tohle musel složit někdo, kdo poslouchá metal, kdo má rád Sepulturu. Nevěděl jsem, o čem mluví, ale bylo mi to trapné, tak jsem mu to odkýval. Doma jsem si pak pustil desku Roots a zjistil jsem, že Scott má pravdu: já miluju Sepulturu! Jen jsem to do té doby nevěděl. A skutečně jsem tam slyšel podobné rytmy, jaké jsem já použil v hudbě pro Galacticu. Pak jsem začal metal poslouchat víc, taky jsem se Serjem a Brendonem spolupracoval. Pro soundtrack k filmu Godzilla II Král monster jsme spolu udělali cover písničky Godzilla od Blue Öyster Cult. Tehdy jsem si řekl, že takové věci musím dělat častěji a že chci nahrát vlastní rockové album.
Překvapilo mě, že jste se naučil hrát na kytaru až kvůli tomuto albu.
Ve skutečnosti to bylo až potom. Když jsem na něj skládal hudbu, tak jsem na kytaru ještě nehrál. Až když jsem dokončil soundtrack k první řadě Prstenů moci, začal jsem přemýšlet o koncertním provedení The Singularity. Bavil jsem se s několika přáteli, kteří na desce hostují, a všichni do toho chtěli jít. A v tu chvíli jsem dostal malou existenciální krizi. Já jsem totiž primárně klávesák. Hraju na klavír, akordeon, niněru… A říkal jsem si, vážně chci na živé premiéře mého metalového alba hrát na klávesy?! Odpověď je „ne“, takže jsem začal chodit na lekce kytary. Teď jsem obstojný kytarista, ale je vtipné, že umím hrát jen mé vlastní písně, nic jiného jsem se neučil. A zjišťuji, proč jsou některé ty kytarové party trochu zvláštní, protože já je skládal na piano.
Cover písničky od Blue Öyster Cult pro film Godzilla II Král monster (2019).
Neměli kvůli tomu dřív kytaristé námitky, když jste jim takové party dával k nahrání?
Komentovali to, ale nestěžovali si. Je to stejné jako s Genem Hoglanem a bicími. Já pro svoje dema nepoužívám bicí smyčky, ale pečlivě si to naklikávám, včetně všech přechodů, protože chci mít představu, jak to bude znít. Ty skladby jsem poslal Geneovi, on na nich nějakou dobu pracoval a pak mi jednou řekl, že už se naučil všechny mé party a přechody tak, jak jsem je napsal. Já jsem přitom chtěl, aby to zahrál podle sebe! Ale on mi řekl, že některé ty party jsou zvláštní, že bubeník by to takhle nikdy neudělal, ale že se mu to líbí a že díky tomu teď o svém nástroji přemýšlí jinak. A kytaristi mi říkali podobné věci. Třeba úvodní riff skladby Incinerator – na kytaru je to hratelné, ale na klaviatuře je to mnohem jednodušší.
Mimochodem, když jsme nahrávali se Slashem Escape from the Machines, tak se mě u některých částí ptal, jestli to má hrát tak nebo jinak a já to připomínkoval… a v tu chvíli jsem si uvědomil, že já tady sedím se Slashem a říkám mu, jak má hrát kytarový part, který jsem složil v patnácti, když mě inspirovala jeho muzika! Že je to splněný sen. V té stejné skladbě má ještě sólo Joe Satriani a to jsem naopak nerozepisoval vůbec, jen jsem Joea nechal improvizovat, a hned první verze se mi líbila natolik, že jsem ji použil.
Jaké to bylo, když jste začínal jako skladatel a pracoval na seriálu Battlestar Galactica?
Nejdřív jsem pracoval jako asistent skladatele Richarda Gibbse na té úvodní dvojdílné minisérii. Složil jsem tam hudbu k pár akčním scénám, rozváděl jsem variace a tak. Když to pak o rok později pokračovalo regulérní první řadou seriálu, měl jsem původně udělat jednu epizodu. Od producentů to vlastně bylo nezodpovědné, že soundtrack ke svému ambicióznímu seriálu svěřili třiadvacetiletému klukovi. Upřímně řečeno, jsem si celkem jistý, že mě tehdy nechtěli nechat dělat celý seriál a že hledali někoho jiného. Jenže já jsem chtěl být skladatelem už od svých šesti let. Od třinácti jsem psal hudbu každý den, v patnácti jsem složil Escape from the Machines, na vysoké jsem nahrával orchestry poslepované z muzikantů, kterým jsem platil jenom pizzou, skládal jsem hudbu pro studentské filmy… Tím chci říct, že jsem sice byl třiadvacetiletý kluk, ale extrémně dobře připravený třiadvacetiletý kluk. Takže jsem odvedl dobrou práci a producenti mi přidělili ještě jednu epizodu. A pak dvě. Pak celou řadu. Nakonec jsem během šesti let složil asi 80 hodin materiálu. Galactica nastartovala moji kariéru a otevřela mi spoustu dveří.
Jak se vám pracovalo se studiem Santa Monica na hře God of War? Taky by mě zajímalo, jak jste přistupovali k hudbě s texty ve staroseverštině.
S tvůrcem hry Corym Barlogem jsem se seznámil v roce 2013, tehdy to vypadalo, že je ta série uzavřená. A on mi vyprávěl příběh toho nového dílu, vyprávěl mi o truchlícím otci a jeho odcizeném synovi, kteří plní poslední přání zesnulé manželky a matky, a jak se vyvíjí jejich napjatý vztah. Dostalo mě to. Hned jsem začal skládat. Co se týče textů a zpívaných partů, tak mi Santa Monica hodně pomohla. Dát text do partů sborů není vůbec jednoduché, tím spíš v cizím jazyce a pak si ještě hlídat výslovnost. Sbory jsme proto nahrávali na Islandu. Kdybychom to dělali kdekoli jinde, museli bychom k textům přistupovat foneticky, jako kdyby to byl vymyšlený jazyk. Ale islandština má tak blízko ke staroseverštině, že Islanďané ty texty umějí číst a zvládnou je vyslovovat tak, aby to znělo autenticky.
God of War je výjimečný tím, že nepoužívá střihy, hra simuluje nepřerušovaný záběr kamery. Co to znamenalo pro vás z pohledu hudby?
Když mi Corey při našem prvním setkání popsal tento záměr, říkal jsem si, že si s tím vůbec nemusím lámat hlavu, protože tohle se prostě nestane, je to nemožné. Takže všechna čest Santa Monice, že se jim to podařilo. U filmu dostávám hodně informací z rytmu střihu, střihač je svým způsobem spoluautorem hudby. Často sleduji filmový materiál a začnu si poklepávat, zmapuji si tempo. Ne že by to střihači dělali vědomě podle metronomu, oni se řídí dramatickým rytmem. U God of War nic z toho není. V jádru to moji práci nemění, ale je to výzva navíc. Musím o rytmu vyprávění přemýšlet jinak. Trochu jako u divadla, tam taky nemůžete načasovat hudbu dokonale přesně. Pořád ale využívám stejné principy jako u střihového filmu, takže když se třeba na scéně objeví nová postava, uslyšíme její hudební motiv. Taky se hodně opírám o dialogy, o jejich obsah nebo třeba jména dalších postav, o kterých se zrovna mluví.
Hlavní hudební motiv videohry God of War (2018), kde se hrdina přesunul z Řecka do prostředí severské mytologie.
Jak byste srovnal skládání hudby pro filmy, seriály a hry? Co je stejné a v čem jsou rozdíly?
Přidal bych k tomu klidně i pár dalších médií. Udělal jsem rockové album a aktuálně dokončuji muzikál pro Broadway. To je pět médií. Ale to, na čem opravdu záleží, je vždycky stejné – snažíte se, aby posluchač něco cítil, a chcete mu něco sdělit. Rozdíly tam jsou, třeba ve videohře musíte počítat s tím, že časování ovlivňuje hráč. Seriál je maraton, film je sprint. U Broadwaye musíte být trochu flexibilní kvůli hercům. A rockové album musí dobře plynout, aby jeden song navazoval na druhý. Ale to jsou všechno jen detaily. Když se vrátím ke God of War, tam mnou zarezonoval ten příběh a věděl jsem, že to zvládnu. Jakmile najdete ty první noty, ten základní motiv vyjadřující to, co chcete sdělit… ten zbytek už je jednodušší.
Seznamte se
Bear McCreary skládá soundtracky především pro sci-fi a fantasy, prorazil u seriálu Battlestar Galactica, dále má na kontě hudbu k titulům jako Živí mrtví, Cizinka, Pod černou vlajkou, Pán prstenů: Prsteny moci nebo videoherní God of War. V roce 2024 vydal koncepční album The Singularity, na němž se objevuje řada hvězdných hostů z rockové a metalové scény. 22. dubna zahraje v pražském Roxy.