Ve svém biu na sociálních sítích má napsáno, že následuje, kam ji vede hudba. A ta ji zatím přirozeně dovedla přesně tam, kde si přála, byť občas nevědomky, být. Ať už to bylo zákulisí Roxy, moderátorské křeslo Radia 1, londýnská scéna, či vydavatelství Sony Music Entertainment. Coby manažerka propagace mezinárodního repertoáru byla několik let jednou ze dvou zaměstnanců gigantu hudebního průmyslu u nás, nyní se situace změnila, když Sony koupilo Supraphon. Ale o tom až někdy příště. Tento rozhovor je o bouřlivém dospívání v kreativní branži i nalézání klidu v korporátu. A o holce, kterou i po letech v oboru pořád nejvíc potěší, když si může díky své práci poslechnout novou hudbu o něco dřív než zbytek světa.
Sama jste svého času dělala rozhovory s muzikanty. Jak jste prolamovala ledy?
Nevím, jestli jsem měla nějaké icebreakery. Byla jsem osmnáctileté dítě a byla jsem neohrabaná. Dostala jsem se k tomu srandovně. Do hudebního průmyslu jsem vstoupila jako hodně mladá díky focení hudby. Trávila jsem totiž spoustu času v klubu Roxy, a i když jsem se tam cítila jako doma, bylo mi to málo. Vždycky říkám, že jsem chtěla sedět v backstagi. Fascinovali mě nejen umělci a možnost vidět je zblízka, ale všichni lidi, co se na celé hudební scéně podíleli. Novináři, promotéři a podobně. Chtěla jsem být s nimi za scénou, ale nejen jako pecka na gauči, která někdy něco vyfotí. Přidala jsem proto záhy ještě rozhovory. Šlo o zahraniční DJs, což bylo vtipné, protože jsem v té době ani pořádně neuměla anglicky, jen jsem si přála být nablízku dění. A i když jsem v sobě měla zábrany, jakmile jsem byla na místě, opřela jsem se do toho a bylo mi všechno jedno.
Mám správný dojem, že jste se nikdy ničeho nebála a do jakékoli výzvy jste šla po hlavě?
Bývala jsem naopak hodně ustrašená a nevěřila si. Chybělo mi sebevědomí, získávala jsem ho tím, že jsem něco dělala. Láska k hudbě mě nutila to dělat, i když jsem se styděla a měla imposter syndrom. Nepřipadala jsem si dobrá, dlouho mě to brzdilo. Je třeba si taky přiznat, že nějaký čas jsem dobrá doopravdy nebyla. Po čase jsem dostávala nabídky například na focení press fotek pro různé interprety a roky a roky jsem je odmítala. Měla jsem pocit, že to nezvládnu. Zároveň na mě asi nedostatek sebevědomí nikdy nebyl moc vidět. Zcela otevřeně říkám, že taneční scéna s sebou nese konzumaci alkoholu a různých látek, kterými jsem roky pochybnosti otupovala.
Nenasměrovaly vás tyto pochybnosti za oponu? Nebyla byste s větším sebevědomím třeba DJ?
Ne, mě to pozadí jednoduše bavilo. Jako dítě jsem se učila hrát na klavír, hrála jsem na flétnu a jako samouk se učila na další nástroje. Zpívala jsem v dobrém sboru. Neměla jsem ale v sobě potřebné puzení. Možná, že jsem si někdy představovala, že budu umělec, ale táhlo mě to jinam. Umělecké ambice jsem si splnila focením, když jsem v sobě překonala všechny překážky a začala fotit kreativně a kreativně fotky upravovat.
Jasně, vy jste totiž zdaleka nefotila „jen“ koncerty. Část vaší tvorby je opravdu umělecká.
Hodně jsem se věnovala autoportrétům. Vycházely z mých velmi živých snů, které jsem si dobře pamatovala. Velkou část života jsem se hledala. Teď když jsem starší a v klidu, nejsou moje sny už tak divoké, líp spím a nevím, jestli někdy znovu přijde tak šílená inspirace. Radši se ale dobře vyspím, než aby se mi zdály takové sny jako dřív.
Jedna z mnoha „disturbing“ věcí od milovaného Chrise Cunninghama.
Souvisí s tím váš posun k hudebnímu PR?
Hudbu jsem začala fotit ještě na gymnáziu. Neměla jsem vedle toho nikdy žádnou regulérní práci kromě studentských brigád. Focení pak přirozeně přešlo do práce na plný úvazek, mimo hudby jsem fotila různé brandové akce. Pokračovala jsem s tím i při vysoké a úplně nejvíc pak ve Velké Británii, kde jsem čtyři roky žila. Tehdy DJs lítali po světě a brali si s sebou nově i fotografy, aby jim nafotili obsah na sociální sítě. Byl to hodně intenzivní život. Přes den jsem fotila normální joby a asistovala zajímavým fotografům, například Matthew Donaldsonovi, který nafotil v devadesátkách obaly zajímavých alb. Vyprávěl mi, jaké to v té době v Londýně na kreativní scéně bylo. Chci se nicméně dostat k tomu, že fotografický život je takový, že když práci máte, je jí opravdu moc. Když ji nemáte, jste zdeptaní a nevíte, jak zvládnete další měsíc. Bylo to nahoru a dolů.
Byla jsem unavená fyzicky i psychicky, a navíc měla pocit, že fotka mi už není dost a potřebuji se naučit něco jiného. Často říkám, že v životě uzavírám kruhy. V dětství jsem k něčemu vzhlížela, ať už to bylo Radio 1, taneční hudba, či specifická média a na mnoha místech jsem uzavřela kruh a plynutím života se dostala k tomu, co jsem chtěla dělat. Fotila jsem, moderovala v Radiu 1 a přirozeně jsem také po návratu do Čech, kdy už jsem se cítila unavená fotkou, najednou objevila, že Roxy hledá někoho do marketingu. Přihlásila jsem se s minimálními zkušenostmi – občas jsem někomu sepisovala tiskové zprávy nebo se starala o sociální sítě. Vzali mě a nastala další část mého života na pozadí hudby.
Máte i v marketingu a PR prostor pro kreativitu?
Ano, je jen na vás, co si vymyslíte a s určitým budgetem dáte do kampaně. Samozřejmě čím větší budget, tím větší možnosti. Jsem ale hlavně ráda, že mám poprvé v životě pravidelnost a práci od pondělí do pátku, samozřejmě s výjimkami, kdy je koncert.
Odhaduji ovšem, že pravidelnost přišla především až s prací v Sony, nikoli v Roxy.
Částečně. V Roxy to byl punk, ale zároveň to také muselo být organizované, protože akcí bylo a je strašně moc.
A klub Roxy jste opustila kvůli Sony?
Byla jsem „head-hunted“. Dokonce na třikrát. Napoprvé i napodruhé jsem nabídku odmítla. Poprvé vůbec neexistovalo, abych opouštěla Roxy. Cítila jsem se tam šťastná a všechno bylo, jak má být. Napodruhé to zkoušeli během covidu, kdy už mě to zajímalo, ale nechtěla jsem opustit loď v problémech. Pak to zkusili napotřetí a já si řekla, že to je do třetice všeho dobrého a zlého a už by se mě asi znovu nezeptali. Roxy se stabilizovalo a já chtěla zkusit něco nového.
Čím v současnosti pracovně nejvíc žijete?
Chystají se věci, o kterých nemůžu mluvit. Nějaký čas bylo ticho po pěšině a nevycházelo nic moc nového, ale už není tajemstvím, že na novém albu pracuje Miley Cyrus. Na to se z těch větších událostí těším. Baví mě ale také pozorovat růst začínající umělce. Nedávno u nás byl například znovu německý hudebník Kamrad, kterého už nějakou dobu spravujeme. Začal být populární i v našich rádiích. A i doma v Německu začíná být celebrita. To je vždy radost.
Spolupracujete s největšími umělci světa, ale i se jmény, která je třeba na zdejším trhu pomoci prosadit. Asi ani se Sony v zádech není vždy lehké dostat je do médií…
Ne, skvělým případem je kanadská zpěvačka Tate McRae, když měla první koncert v Roxy. Promo mi trochu drhlo, ale už druhý koncert měla ve vyprodaném Foru Karlín. A teď ji čeká v červnu O2 arena a prodává se skvěle.
Dá nám rozhovor?
Uvidíme, její boom je obrovský, je už celebrita světového formátu, kterou můžete vidět na party k Oscarům a podobně. Zároveň mi připadá jako typ člověka, co si pamatuje svoje fanoušky a pořád se drží nohama na zemi.
Klip od mojí oblíbené umělkyně Florie Sigismondi mě v dětství utvrdil, že Bowie je (divno)láska na celý život.
Co vás v práci nejvíc baví?
Jak už jsem zmínila, vždy jsem chtěla být v pozadí a tím pádem jsem vždycky naprosto nadšená, když vím, že se bude dít něco zajímavého, a svět to ještě netuší. Těší mě, když se dostanu k materiálům, ke kterým se normálně člověk nedostane. A samozřejmě samotné objevování hudby je velká radost. Pocházím z alternativní scény a je překvapivé, že když se dostanete k mainstreamu, spoustu věcí neznáte. Média jsou roztříštěná a nedostanou se k vám tak snadno. Pořád proto objevuju něco nového a je to moc hezké.
Je vaše srdce pořád v drum’n‘bassové scéně?
To zakořenění nikdo nesmaže. Dodnes z nostalgie poslouchám staré věci a s manželem většinou v autě pouštíme, co vychází nového. Neodřízla jsem se, ale odmala mám široký záběr, jen jsem se během dospívání potřebovala definovat. Vždy jsem se ale pohybovala od vážné hudby po moderní jazz a všechny subžánry elektronické hudby, rock… Cestou sem jsem v taxi s pánem řešila norský black metal.
Jaká pracovní změna vás čeká v souvislosti s tím, že Sony koupilo Supraphon?
Procesy jsou ve fázi nastavování a víc se o tom teď bavit nelze. Z pohledu patriota nám to může připadat pro Českou republiku trochu líto, ale věřím, že tahle akvizice přinese pro umělce rosteru Supraphonu spoustu nových možností. Je to jen dobře, že se dostanou dál a budeme moci pracovat na tom, aby se víc našich umělců dostalo do zahraničí.
Napadlo mě, jak dlouho ještě na své pozici setrváte. Zdá se, že vás vždy po čase láká změna.
Zatím mě moc baví a mám s ní poprvé v životě takový klid, že by se mi těžko opouštěla. Zároveň jsem člověk, který baží po růstu, takže těžko říct – sama si nedokážu určit, kde bych chtěla být třeba za dva roky, věci ke mně vždy přicházely v pravý čas. Jestli nastane nějaká změna, tak určitě zase v pravý čas.
Jak vlastně Sony v České republice funguje z praktického hlediska?
Kromě mě je zde zaměstnán kolega Tomáš, který se stará o finance. Ještě nyní máme jednoho stážistu a to je všechno. Moje vedení sedí v Polsku, Tomášovo v Maďarsku. S polskou pobočkou mám blízký vztah. Často tam létám a tamní pracovníky považuju za kamarády, mám radost, když je potkám na akcích Sony v Londýně nebo v Berlíně na playbacku. Poláci mají nadřízené v Berlíně a ti už reportují Robu Stringerovi, šéfovi Sony. To je aktuální stav a uvidíme, jak to bude dál, co se vytříbí se Supraphonem. I když je Sony mezinárodní, je nutné mít člověka, který rozumí lokální scéně. Mimochodem je vtipné, že jak jsem žila v Londýně, jeden rok jsem studovala magistra na stejné univerzitě a oboru jako právě Rob Stringer.
To je nepochybně součást dalšího kruhu.
Ano, člověk z toho má pocit, že to tak mělo být. Ta škola – Goldsmiths, University of London, kde například Vivienne Westwood s Malcolmem McLarenem dali dohromady punkové hnutí nebo tam studoval Brian Molko z Placebo a dali se tam dohromady Blur – mě vůbec hodně ovlivnila. Už jako dítě jsem vyrůstala na britské popkultuře a tohle byl sen.
Jako velká fanynka No Doubt jsem měla osm a půl minuty dlouhý director‘s cut od Francise Lawrence ještě před érou YouTube stažený v počítači a koukala na něj dokolečka.
Vybrala jste si ji kvůli slavným absolventům?
Ne, měli tam zaměření, kterému jsem se věnovala během bakalářského studia a v bakalářské práci – vizuální sociologii. To je kvalitativní sociologický výzkum za pomoci fotek, videa a dalších kreativních nástrojů. Ale samozřejmě, když jsem viděla, kdo všechno tam studoval, těšila jsem se, že tam na mě dýchne slavná kulturní historie. Měla jsem jasno, že se tam musím dostat a ani jsem neměla plán B.
Překvapilo mě, že jste v podcastu Všechno napůl říkala, že v Londýně je sice daleko bohatší kulturní život, ale do Prahy jste se vrátila za celkovou kvalitou života.
Moc mi chybí jít si zadarmo do muzea a koukat na velikány světového malířství nebo jít do malé galerie a potkat celosvětově známé umělce. V době, kdy jsem se stěhovala zpátky do Čech, bylo to tu daleko jednodušší, co se týká například poměru příjmů a cen bydlení. V té době byl jednoznačně dobrý krok vrátit se sem. Doteď si myslím, že to je tu lepší. Je zde bezpečněji, hezčí počasí, a hlavně všichni kamarádi a rodina, která je pro mě velmi důležitá. Jsem moc ráda, že ji mám za rohem. A za kulturou není problém občas odjet do zahraničí, ať už soukromě, nebo v rámci možností, které mi nabízí práce.
Už jste zmínila, že nyní oceňujete větší stabilitu. Nechybí vám ale ten život v backstagi, který jste nejintenzivněji asi zažívala ve své fotografické éře?
Jo, dříve téměř každodenní interakce s umělci a přáteli aktivními na hudební scéně mi chybí hodně, ale nechybí mi, že se hodně odehrává v období, kdy jsem už opravdu unavená. Mám teď malé dítě, čímž jsem víc upoutaná k domovu, a energie někdy chybí. Do toho se mi rozjela fibromyalgie a chronický únavový syndrom, což je něco, čím trpí například Lady Gaga. Na koncerty pořád ale ještě chodím. I když teď máme spíš období, kdy jsme sběrateli lístků na koncerty, na které nakonec nejdu, ale to se urovná, až bude dítě větší. Radost z hudby nikdy neodejde.
Jaké jste si díky muzice splnila největší sny?
Vtipné je, že jsem takové sny nikdy moc neměla, kromě již zmíněného – že budu za scénou. Představovala jsem si, že stojím na koncertu za pódiem a sleduji umělce. A to se mi splnilo. Ale jasně, staly se takové věci jako setkání s mými modlami. Musím zmínit Depeche Mode. To bylo naprosto fantastické. Je to kapela, která mě provází životem od dětství. Intenzivně ji poslouchám a nikdy by mě nenapadlo, že bych se s ní díky práci mohla setkat. Když jsem se s nimi setkala a byli na mě milí, řekla jsem si „dokázala jsem to“. Tohle je všechno, co jsem kdy chtěla, a mám to díky své práci, díky tomu, že jsem vydržela a roky třeba neměla moc peněz, protože v hudbě moc nejsou. Bylo to úžasné.
Jaké další snové momenty související s prací si vybavíte?
Pak jsou tu momenty, kdy se dostanete k zakázce, třeba v rámci focení, a říkáte si, ty jo tohle? To jsem si ani nikdy přát nemohla! Například, když jsem nafotila titulku DJ Magu, nejpopulárnějšího časopisu o elektronické hudbě na světě. Byla tam moje fotka DJe Stingraye. Pochází z detroitské techno scény a je vtipné, že se to stalo v době, kdy jsem už žila v Čechách a gros mé práce bylo v hudebním marketingu. S lidmi z DJ Magu jsme se setkali na konferenci. Znali jsme se už déle a oni mě oslovili, že by na něj potřebovali můj vizuální koncept. Celý týden jsem dělala v Roxy, v sobotu ráno jsem sedla na letadlo, odfotila ho, šla se podívat do Tate Modern, koupila nějaké knížky a letěla domů do Prahy, kde jsem večer usnula ve své posteli. Je to jedna z věcí, které musím zmínit, protože jsem za ni vděčná. Byla jsem první fotografka z Česka a Slovenska, která toho dosáhla.
Měla jste na takové focení asistenta?
Ne, neměla jsem ho nikdy. Pokud nefotíte ta největší jména EDM, jsou rozpočty malé, ale stálo to za to. Zatímco moji vrstevníci si pořizovali hypotéky, doufala jsem, že si nerozbiju objektiv.
Kam až vás fotografie, kromě titulky DJ Magu, dostala?
Na spoustu míst, cením si toho, že jsem díky ní mohla navštívit různá studia, například jsem byla u Basement Jaxx, kde se jako by nic povalovaly jejich Brit Awards. Navštívila jsem pracovně taky studio BBC nebo redakce všech možných proslulých hudebních časopisů. Moje oblíbená vzpomínka na focení je, když jsem fotila Iwana Rheona, představitele Ramsaye Boltona ve Hře o trůny. Tuhle nenáviděnou postavu jsem fotila den poté, co v seriálu zemřel a celý svět oslavoval jeho smrt. Já ho měla vyfotit při dobrovolničení na podporu nějaké charity související s Alzheimerovou chorobou. Je i skvělý hudebník, písničkář a moc milý člověk. Porovnání jeho samotného s tím, co představoval v seriálu, bylo jako nebe a dudy.
Zmínila jste playbacky – v tomhle případě jistě nemluvíte o koncertech s předtočenými vokály, že?
To znamená, že jezdíme poslouchat nevydanou hudbu, což je jedna z největších pracovních výhod. Můžete si jet poslechnout něco, co ještě nikdo neslyšel. V některých případech se nové nahrávky ani dnes nesmí nikam posílat elektronicky z obavy, že deska leakne. Dělá se to většinou u největších jmen. Menších se elektronicky posílají, ale také s předstihem. I tak se tetelím blahem, že slyším něco, co ještě nikdo neslyšel. Je to největší radost.
Překvapilo mě, že vybraní novináři dostali s předstihem dokonce novou nahrávku The Rolling Stones. U té bych čekala maximální bezpečnostní opatření.
Občas se to stane, větší strach z leaknutí většinou panuje u mladších umělců v největším hypu. Byla jsem takhle poslouchat například poslední nahrávku Harryho Stylese, ale zrovna u něj už v ten den říkali, že mají obavu, že jim před hodinou leakla.
Co mimořádného vám ta práce ještě přináší?
Spoustu nových mezinárodních přátel a moc fajn výlety do zahraničí. Je to ale také velký, skvěle organizovaný korporát, prostoru pro velké fuck-upy nebo třeba bláznivé zážitky není tolik. Čím jsem byla mladší, byl všechno větší punk a šílenost. Občas si říkám, jak jsem mohla přežít víkendy. Roky v Sony jsou proti tomu opravdu klidné. Největší fuck-up může být, když špatně zadáte budget. To se nestalo naštěstí nám, ale polským kolegům. Přidali omylem jednomu umělci asi dva řády na digitální reklamu. Zajímavé bylo, že následkem toho skladba vystřelila a stala se nesmírně populární. Ve výsledku se to tedy považovalo za dobrý tah.
Prostě Warp, čistá práce a videoklip režírovaný mým oblíbeným fotografem Neilem Krugem.
Když je řeč o fuck-upech, vy máte jeden moc hezký příběh z rozhovoru!
No, ten na mě teď vytáhli a přišel na přetřes také, když jsem byla v show u Honzy Dědka, kde to publiku nemohlo nic moc říkat. Ten rozhovor se konal před osmnácti lety a dělala jsem ho s Goldiem. Ani jeden jsme nebyli příliš profesionální a on jen sháněl drogy, což jsem všechno napsala.
Co byste dnes jako zástupce Sony udělala člověku, který by publikoval podobný rozhovor s vámi zastupovaným umělcem?
Tóčo samozřejmě! Ale je hezké, že jsme mohli zažít roky, kdy bylo všechno ještě méně organizované, organické a opravdové. Ještě se nemuselo hrát na falešnou tvář sociálních sítí a takový výstřelek vlastně nebyl vůbec špatný. Dnes by se to buď zachránilo v začátku, nebo by se z toho udělala strašná kauza.
Co vy a česká hudební scéna?
Snažím se ji v současné době dost sledovat, protože v letech, kdy jsem nežila v Čechách, jsem se úplně odřízla a pak jsem zjistila, že se rapidně proměnila. Najednou tu byla spousta nových skvělých projektů. Sleduju pop, co vychází u našich kolegů, například u Warnerů a Universalu. Poslouchám český rap a zajímá mě samozřejmě i elektronická scéna. Vrátím se k uzavírání kruhů: Jako dítě jsem nadšeně sledovala přenosy Andělů a obdivovala všechny lidi, co mohou být v porotě. Dnes mám možnost být členkou poroty pro elektronickou hudbu a alternativu a mám z toho radost.
Jaké kruhy se v blízké době chystáte uzavřít?
To se nedá takhle dopředu říct.
Co byste dnes pouštěla v rádiu, kdybyste měla možnost vysílat šest hodin v kuse jako kdysi na Radiu 1?
To samé, ale nové. Takže hodně experimentální elektronické hudby, určitě taky nějaké kytarovky.
A nakonec – na co se letos v hudebním světě nejvíc těšíte?
Na ty koncerty, na které budu schopná se dostavit. Určitě na nějaké věci do Roxy a taky na festival Transforma v Táboře – ptala jste se na českou scénu a tady člověk nalezne esenci kvality napříč žánry a je tam spousta zajímavých lidí i mezi návštěvníky. Vzniká tam město ve městě.
Album Ray of Light, zvuk producenta Williama Orbita a tahle estetika Johana Rencka symbolizují můj vstup do teenage let.
Seznamte se
Hana Strakatá Makovcová je zástupkyní vydavatelství Sony Music Entertainment v České republice. Stará se o propagaci mezinárodních titulů. Předtím působila jako PR manažerka v klubu Roxy. V hudební branži začínala jako fotografka, v této profesi dosáhla mezinárodních úspěchů zejména v rámci EDM scény. Mimo jiné fotila i titulní stranu prestižního DJ Magu.