„Když se o tebe pokouší ďábel, vyluxuj si pokojík,“ zpívá Roman na svém druhém sólovém albu mile přibuznělým hlasem. Jenže tady není po ruce vysavač, pribinák ani rohlík, situace se nehodlá sama od sebe uklidnit, tak si k většímu zenu pomáháme půllitrem Plzně. „Dnešek je pro mě dost napínavej den..., v hlavě mi jedou vzpomínky, byli jsme tenkrát revolucionáři, velmi naivní a nadšený. Cinkači klíčema plni očekávání, oddaní Havlisti,“ vysvětluje mi svoje rozpoložení z trochu nečekaného úhlu. „Nějak jsem si uvědomil, jak je dneska situace jiná. A že mi není vůbec milá, a tak mi to nedává úplně dobrou náladu,“ odfrkne si. „A taky je ten koncert docela náročnej, protože tu celej den zkoušíme, do toho po mně furt někdo chce lístky, který už dávno nemám!“
To se nediv, když je to možná naposledy…
To zní hrozivě. Řekli jsme, že se uvidíme v lepších časech. Věř mi, že tahle kapela udělá všechno pro to, aby to naposledy nebylo.
Ale pojďme nejdřív k té desce. Vychází čtyři roky po první sólovce. Tehdy jsi mi říkal, že dvojku Strážce klidu budeš mít do roka a bude hiphopová. Nestalo se…
Jsem rád, že jsem se k tomu vůbec odhodlal. Nikdy jsem neměl žádný zpěvácký ambice. Tehdy byl covid, nasyslil jsem si pár písniček v takovým smutným období, ale sebevědomí jsem neměl žádný, fakt nula. Vůbec jsem nevěděl, jestli tu desku vůbec vydávat. Nakonec se to mým známým líbilo natolik, že mi dodali kuráž a první Strážce klidu sklidil k mýmu překvapení krásnej ohlas. Původně jsem si myslel, že dvojka bude nějaká alternativní elektronika, nebo hip hop, prostě všelijaký píčoviny – člověk zkrátka plácá kraviny, že jo. Proto je nejlepší o hudbě moc nemluvit a radši ji dělat. Jakmile o svý muzice začneš teoretizovat, už se řítíš do propasti nenaplnění. Vzpomínám si, že jednou jsem plácl, že deska Neruda bude hrozně tvrdá. Z pohledu mojí produkce taky byla, jenže pak se nám Jindřich Göth vysmál v Reflexu a napsal, že spíš než tvrďárna jsou to Písně komické. A proto člověk nemá o vlastní hudbě kecat. Necháš si to lidi poslechnout a oni řeknou: líbí, nelíbí, hotovo.
Tak díky za rozhovor!
Tak se měj, ahoj!
Nebo mi řekni, jak tedy dvojka vznikla.
Byla to čirá radost. Hodně lidí se mě ptalo, kdy udělám Vol. 2, tedy pokračování. Když cejtíš takovej zájem, nakopne tě to – to je jedna věc. A druhá: natáčení s J.A.R. nebo Monkey Business jsou dost náročný, ale sólovka je úplně jinej svět. Já si opravdu užíval, že se nemusím nikomu zodpovídat, nikoho přesvědčovat. Bylo to pohodlný domácí nahrávání – vyspím se, ani si nevyčistím zuby a už nahrávám basu. Nádhera! Rozkošnej proces. Ve výsledku asi nejlepší natáčení mýho života, fakt. Nemusel jsem nic vysvětlovat nebo obhajovat před kapelou, dělal jsem si to celý sám. Boží.
Album otevírá fakt dojemná píseň Jdu si Šumavou, která je opět tvým vyznáním
rodnému kraji…
Jan Čarek! Jan Čarek! Mně by se tu líbilo! Znáš to?
Ne.
To je báseň, kterou jsem miloval od dětství. Jako malej kluk jsem byl prý výbornej recitátor – fakt, vyhrál jsem několik Puškinových památníků. A právě báseň Jana Čarka je jedna z mejch iniciačních. Tu jsem ve třetí třídě poprvé recitoval před spolužákama: Kdyby tu nic nebylo, jenom rorýs pod oblaky, mně by se tu líbilo… Teď jsem si to po letech trochu upravil po svým. Čechy se mi opravdu velmi líběj, miluju tuhle zemi. Šumavu úplně nejvíc, ale fakt se mi líbí skoro všude, kamkoli přijedu, tedy kromě Moravy, tam bydlí samí zlí lidé!
Chacha!
My tady opravdu žijeme v ráji, přesto pořád na něco nadáváme.
Velká nostalgie je i tvůj klip ke skladbě Když se o tebe pokouší ďábel. Dostal mě záběr na všechny tvoje hračky a pak záběr na podpis Jaroslava Foglara…
I o něm tam zpívám – s Jestřábem jsem kamarád. To je takový výkřik k hodnotám, který my, Foglarovi kluci, máme pořád. Já je vlastně ctím do dneška. Ctím Vinnetoua. Ctím dobro. Hochy od Bobří řeky. Rychlý šípy, byť je to vše velmi naivní. Ale ten dobrej základ tam je. Dneska je 17. listopadu a sám vidíš, že to rozhodně nejsou žádní Foglarovi kluci, co se nám tu chystají vládnout.
Spíš Bratrstvo kočičí pracky. A to jsem chtěl navázat tím, jak mi to album připadá vnitřně dost pozivitní…
Tak to úplně nevím. Pozitivní? A slyšel jsi ho?
Jo, ty vole. A přijde mi, že pořád hledáš hezký věci. V další písni opěvuješ lenost, že „napíchneš maso na špejli a nemusíš nic řešit“.
Hezký věci hledám opravdu každý den. V týhle písni jde o něco trochu jinýho. Já se tím snažím říct, že kdybych měl možnost – a párkrát v životě jsem měl – dělat s těma nejlepšíma světovejma hudebníkama, tak nevydržím ten tlak a tempo ani čtrnáct dní. Jsem zhroucenej, když mám přejet ze Sušice na koncert do Ostravy. A tohle jsou všechno lidi, který jsou celej rok na šňůře, mají jetlagy, nemají rodiny. Toho bych nebyl schopen. Můj kamarád Ondra Brousek mi k té desce napsal SMS: Tvá deska je vtipná i hloubavá, máslová i drsná, houpavá i skočná, intimní i extravagantní, pozitiv i negativ, tak jako je život sám.
To je ovšem správně divadelně patetický!
To je přímo vinohradský!
Tak teď pojďme ale k poťouchlostem, které na albu jsou. Pytlík musí být prázdný, bříško pěkně plné…
Pro někoho něžná blbina, pro někoho šovinistická hymna. Mám rád takový druh potrhlosti, a přišlo mi důležitý tam takovou chlapskou legraci mít, samozřejmě v nadsázce. Refrén je sice můj, ale ty nejzlejší sloky napsala Nikola Mucha! Některý byly ještě drsnější než to, co tam nakonec zůstalo. To už bylo moc i na mě. Tuhle písničku měl původně se mnou zpívat Jiří Korn. Známe se opravdu dlouho a mám ho moc rád. A představ si, že mi odepsal, že to okamžitě bere, že je to překrásná písnička a kdy ji může přijet nazpívat. Já byl úplně nadšenej, psal jsem mu: „Výborně, Jirko, těším se, až přijedeš a dáme to spolu!“ On fakt moc chtěl. Jenže asi za týden mi napsal SMS: „Romane, já to nemůžu zpívat. To je strašný porno! To je tak sprostý – na to už nemám věk.“ Já na to: „Co se stalo? Vždyť je to krásná věc, nadsázka…“ A on: „Je, ale já to prostě nemůžu, vyber mi radši nějakou jinou, prosím tě.“ Normálně se lekl. Já myslím, že mu to jeho manažer rozmluvil, nebo vlastně nevim... Takže nakonec nazpíval písničku Štrúdl.
Tam je společně s Orionem…
Textovej nápad Štrúdlu vzešel od jednoho mýho dlouholetýho fanouška, jmenuje se Petr Soukup. Píše vtipný básničky a říkal jsem si, že ho zkusím oslovit, jestli by nenapsal text – a on mě totálně dostal. Vymyslel příběh Adama a Evy v ráji, kteří místo hříchu s hadem utrhnou jablko a udělají si z něj mošt a štrúdl. Jirka Korn je tu nakonec v roli samotnýho Pána Boha, který je sice z toho ráje vyžene, ale před tím si neodpustí ten štrúdl sežrat, protože na něj dostal chuť. A Vorlovi je tady úplně fantasticky rozumět. Skvělý natáčení.
Téma mužskýho a ženskýho světa tě pronásleduje…
Tebe ne? I přes ten drsnější humor se ale snad pořád dere ven určitá jemnost. Původně jsem měl třeba v hlavě, že píseň Jedubaba bude skutečně žena Jedubaba, to se nabízelo. Ale Tereza Černochová, která téhle desce dělala producentku, má skvělý cit. Řekla mi: „Nedávej to tam, je to monotematický, holky to nebudou mít rády, vymysli něco jinýho.“ Já jsem se nejdřív trochu zapekl – říkal jsem si, je to chlapskej svět a dám si tam, co chci. Jenže pak mi to nedalo a začal jsem o tom přemýšlet jinak. Protože já si fakt myslím, že ženský svět by se měl oslavovat. Ne že je tam všechno ideální, ale my chlapi jsme skoro všichni debilové. Ženy jsou báječný, dokážou porodit a vychovat dítě, dělají zázemí a drží věci pohromadě. Bez nich jsme podle mě úplně ztracený, marný alkoholici… teda mluvím ze svý zkušenosti. I proto je tam písnička Lilie.
Největší doják na desce, v němž ve svých dvaadevadesáti hostuje Libuše Švormová…
To je pro mě velmi srdeční záležitost. Už nějakých sedm let mám v hlavě nápad udělat album melodramů – namluvený texty doprovázený hudbou. Chtěl jsem oslovit svoje nejoblíbenější žijící herce a herečky s nezaměnitelným hlasem. Všechny, na kterých jsem vyrostl. Měl jsem to tehdy fakt rozplánovaný s neuvěřitelnýma jménama, jenže půlka z nich mezitím bohužel zemřela, protože jsem se k realizaci nerozhoupal dost rychle. Mezi prvníma, na který jsem si myslel, byla právě Libuše Švormová, pro mě naprosto zásadní hlas.
A ten výsledek je parádní. Jak jste natáčeli?
Ona vůbec nevěděla, kdo jsem. Teda asi tušila, jméno jí možná něco říkalo, ale moji hudbu vůbec neznala. Prostě přišla do studia a já jí neukázal ani notu předem. Ona stála za sklem, já pustil nahrávku a jenom jsem jí mával, kdy má začít číst ten svůj text. A pak už jsme všichni jenom zírali.
Jeden tejk?
Přesně. Její manžel, kterej byl u toho, se normálně rozbrečel dojetím a říkal: „Tohle jsem v životě nezažil…“ On ji velmi miluje, jsou spolu snad přes čtyřicet let, a najednou ji slyšel říkat tahle slova… no nádhera! Byl to silnej okamžik, já bulel taky. Je mi jedno, že pro někoho ta píseň bude možná až moc sladká. Moje kamarádka Linda Rybová mi napsala, že prej je to hezký, že se moc zasmála. Už nedostane žádnej lístek na koncert!!! Ale třeba Matěj Ruppert nebo Bady Zbořil se u toho dojali. Já k nim patřím taky. Já chci bejt dojatej hudbou. Potřebuju, aby mě hudba emocionálně zasáhla. Když mě písnička rozbrečí nebo mi běhá mráz po zádech, tak vím, že je to ono.
Chystáš se teď s druhou sólovkou konečně i na pódia?
Zatím jsem se k tomu nedokopal. Po první desce jsem to nehrál nikde. Kdysi jsme zkusili hrát živě s projektem Neruda, ale měli jsme sotva hodinu materiálu, museli jsme plácat voloviny a hrát covery, což nestálo za nic. U Strážce klidu to zatím bylo podobný – jedna deska, to je pár songů, neměl jsem na celý koncert. Teď už se ale nemám na co vymlouvat. A taky mám nachystanou kapelu snů, fakt! Jediný, z čeho mám velkej strach, je pamatovat si ty texty. Chápeš, to je pro mě neprobádaný území – já v životě nestál na pódiu jako frontman, kterej odzpívá celej koncert. Vždycky jsem byl schovanej za klávesama a nechci to číst z papíru – to bych nedal, to by vypadalo příšerně. Potřebuju si bejt jistej, že to dám z hlavy. A pak vylezu.
Sedíme teď v šatně Lucerny a za chvíli tě čeká možná poslední koncert s J.A.R. Je tvoje druhá sólovka lékem na ty dvě fraktury, co se vám letos přihodily?
Ta deska byla hotová ještě před tím, než se to všechno semlelo. Ode mě se teď krve nedočkáš.
No to já ani nechci.
Hned jak to prasklo, strhla se šílená smršť pro nás dost nepříjemný pozornosti. My na takový věci vůbec nejsme stavění. Byli jsme slavný jenom dvakrát za tři dekády a pokaždý z úplně blbejch důvodů. Poprvé někdy před sto lety, když jsme s projektem Neruda na hotelu vyhodili z okna starou televizi a bulvár z toho udělal megaaféru. A teď tohle... Že by se o nás psalo kvůli hudbě, to fakt ne. Volají mi z Českého rozhlasu, ať jim dám exkluzivní rozhovor. A já se ptám, kolikrát jste nás za těch posledních 36 let zahráli, že teď se mnou chcete najednou mluvit!
Ještě Bulháři, o těch se dost mluvilo.
Dobře, ještě Bulháři, ale jinak jsme úplně marný, ty vole. Takže být probíranej v bulváru ne kvůli hudbě, ale kvůli politice – to fakt bolí. Pro mě to bylo jedno z nejhorších období v posledních letech, tohle nechceš. Ale stalo se. Teď si musíme dát trochu oraz, trochu vopočnout, jak se u nás říká.
Co bude dál?
To se uvidí. Bude hodně záležet na lidech, jestli o nás vůbec ještě budou stát. Já doufám, že jo. Teď jsem mluvil vedle v šatně s Danem Bártou a řekli jsme si důležitý věci. Fakt nevím, jak to dopadne. A osobně naprosto chápu každýho, kdo řekne: „J.A.R. bez Klempy už nejsou J.A.R., jděte do prdele.“ Taky mě vždycky nasere, když se v mojí oblíbený kapele vymění člen, na kterýho jsem byl zvyklej od první desky. Taky si říkám: „Co tam dělá tenhle vůl? Už mě to nezajímá.“ Úplně tomu rozumím, fakt. Na druhou stranu, představa, že zahodíme všechno, co jsme za ty roky vybudovali, a necháme J.A.R. chcípnout, mi trhá srdce. Myslím, že ideální by bylo přijít s nějakou novou písničkou, s novou deskou... Možná se to taky už znova nenakopne, netuším. Ale moc bych si to přál. Nerad bych nechal J.A.R. umřít.
Co po tom šíleném roce a vydání alba plánuješ?
Je to hrozný, ale poprvé v životě, já, ctitel ledový vody a Šumavy, toužím odjet na chvilku někam do tepla, k moři. Fakt poprvý v životě! Těch událostí je na mě v poslední době nějak moc, já mám rád klid. A tohle se mi vůbec nelíbilo.
Já ale nechci končit krví ani smutkem. Romane, řekni mi, co ti dělá radost.
Docela dost věcí. Když máslo není v lednici a já si ho vláčně namažu na čerstvý teplý chléb. Je to sice velký klišé, ale největší radost mi dělaj moje čtyři děti, moje dívka a moje vitální maminka. Taky mi dělá radost, že mám docela dost opravdu dobrých kamarádů, a když jdu s některým na pivo, tak se dvě hodiny chechtáme kravinám. Taky mám hodně koníčků, koupil jsem nový kolejiště, který je v klipu, tak přehnaný, strašná píčovina. A pak jsou tu ještě Mankáči. Ta kapela je naštěstí zatím ve formě, zadařil se nám přechod do češtiny, lidi si to daleko víc užívají a jsme s nima víc propojení, po čemž jsem toužil hodně dlouho.
Tak vidíš, toho je dost!
No jo..., já vlastně prožívám skoro samý pozitivní věci.
Druhý Strážce klidu
Roman Holý se na druhém sólovém albu znovu vrací do svého „sušického pokojíčku“, odkud bere do svého světa nostalgie, nadsázky a něžně surových muzikantských nápadů. Navazuje jím na prvního Strážce klidu, kde se poprvé představil jako frontman a který mu vynesl nominaci na Anděla. Tentokrát je znovu autorem veškeré hudby a hlavním zpěvákem. Texty dodali Lou Fanánek Hagen, Mucha, Petr Soukup i Holý sám. Na desce nechybí široká sestava hostů: David Dorůžka, Prago Union, Jiří Korn, Orion, Pan Lynx nebo Libuše Švormová. Vizuál vytvořila Lela Geislerová, zvuk má na svědomí Miroslav Chyška.