Kerndlová, ještě skoro nezletilá, byla spolu s Terezou Černochovou a Helenou Zeťovou členkou tria Black Milk, jež se opíralo o slávu svých rodičů a o mohutnou podporu TV Nova. Dnes už je z ní zpěvačka střední generace, ale podle hlasu bychom skoro čtyřicítku nečekali. Je v něm něco mladistvého, co dobře koresponduje s texty devíti jejích původních písní. Něco z moderní třicítky, v níž se dívčí romantika stále ještě snoubí s už zralým smyslem pro životní realitu.
Skladby, které album Diamanty nabízí, nejsou po aranžérské stránce příliš složité. Rytmický track, tu a tam nad ním piano nebo něco syntetického, žádná sóla nebo živé nástroje. Trochu nudné, příliš ploužákovité, ale lze tomu rozumět tak, že veškerá pozornost je zaměřena na zpěvačku. Ta je – až na jeden nebo dva momenty zbytečných kudrlinek – přímočará a hlavně pokorná služebnice obsahu svých písní. Neopájí se tím, že umí zpívat, nepředvádí se, sděluje to, za čím si stojí. Má velkou výhodu nejen ve svém pěveckém talentu, ale i v tom, že René Mayer, výlučný autor všech skladeb, vsadil na chytlavé melodie.
René Mayer je také autor všech textů, a protože jsou si jejich témata ve velké většině sobě blízká, můžeme říci, že je i tvůrcem koncepce alba. Ta je v podstatě velmi jednoduchá – jsou to monology o různých podobách milostného (milostných) vztahu (vztahů). Ne vždycky jsou úplně jednoduché. Vezměme si například úvodní Trip se slovy „My oba dva jsme vztahy měli, / ale byl to zrezlý drát, / a i když jsem ho měla ráda / vím, že i tys měl ji rád.“ Vysloužilci lásky, to není úplně běžné téma, ale při poslechu dalších písní je jasné, že jde o jednu z variant téhož tématu – začít znovu. Ať už s jiným, nebo doma s tím, co se nejspíš válí na kanapi: „Buďme pro sebe hudbou, co pro nás dva bude hrát.“ (Lístek)
Ale co když už to nejde opravit? Někdy se vztah vyčerpá jako v Diamantu („Tak to pojďme vrátit, / kdy neměli jsme nic. / My oba dobře víme, / že málo je víc.“), jindy je to definitivní konečná stanice jako v Už nejsme spolu. Tereza Kerndlová ale není tragédka. Z jejího projevu je cítit, že ani konečná milostného vztahu pro ni není životní konečnou. I v těch smutných okamžicích krizí a rozchodů je v pozadí jejího projevu znát vzdálená duha. I když verš „Jak jsi mi čmáral po těle vrásky a já byla jen tvou wrinkled and dead“ trčí svou podbízivou snahou být anglofonně „in“ z celkové přirozenosti.
Nejvíc probíranou skladbou bude pochopitelně autobiografický song Black mlíko. Nic proti němu, ale je mimo kontext desky. Možná jde o jakési poděkování oběma bývalým kolegyním („Teď už vím, že svou pílí bez vás vzhůru nepoletím výš“), ale spíš je to snůška různých emocí, kterým rozumí nejspíš jen interpretka sama.
Verdikt:
Nakonec vlastně slušná popová deska.