Můžeme předpokládat – a autor to v předmluvě také naznačuje – že budou následovat další díly. Své zpracování si zaslouží například scéna oficiální, kde na rockovém poli vznikla řada významných děl, stejně jako svět mimopražských kapel se zvláštním důrazem na Brno a možná i metalová a hardcorová scéna konce osmdesátých let. Při Riedelově pečlivosti je to práce ne na jeden, ale nejméně na dva životy.
Riedel není historik v tom slova smyslu, aby analyzoval jevy, stavěl je do určitých souvislostí nebo je interpretoval jako umělecká díla. Je hlavně výjimečně pečlivým sběratelem faktů a informací. Pokud to bylo v pamětníkových možnostech a v zachovaných vzpomínkách, musí smeknout před jejich přesností. V době, kdy už mnozí z představitelů těchto scén odcházejí, postavil základní kámen pro všechny budoucí odborné práce. Je to a bude to studijní pomůcka číslo jedna. Nelze si ani představit, jak velký objem rozhovorů a studia různých materiálů za Riedelovým dílem je.
Kniha má ještě jeden význam. To, co zatím o tomto období vycházelo, mělo většinou charakter pamětí. Z většinou vzpomínkové literatury autor knihy pracoval, ale všem subjektivismům, které každou pamětnickou literaturu provázejí a pro historika jsou největším úskalím, dal určitý kontext v časové linii nebo u kontroverzních momentů nabídl i jiný popis či výklad dalších účastníků. I to prospívá přesnosti díla.
Dělení knihy je zajímavé, i když trochu diskutabilní. Spíše z hlediska nepoměru. Zatímco DG 307 měla být věnována jedna celá samostatná kapitola (teď jsou informace o jejich deskách rozptýleny po dvou sumarizujících kapitolách o undergroundu), různým kombinacím souborů kolem Pavla Richtera jsou naopak věnovány kapitoly dvě. Chápu, že sedmdesátková a osmdesátková hudba jsou dva odlišné světy, ale takhle ten bod zlomu, který se snažím najít i já, není úplně přesně zachycen. Taky je možná málo vypíchnuta role Classic Rock´n ´Roll Bandu, který byl v určitém období spojnicí mezi undergroundovou a alternativní scénou.
Trochu zbytečné se mohou zdát závěrečné kapitoly s dlouhým seznamem cizích i zahraničních desek, které Riedl považuje pro sebe a pro tyto scény za signifikantní. Ale je možné, že i to nějakému budoucímu badateli pomůže při orientaci v jeho práci, že mu to vysvětlí určité souvislosti nebo přidá inspiraci.
To jsou ovšem prkotiny. To nejdůležitější je, že kapitoly, většinou pojmenované podle kolekcí nahrávek, které v daném období kapely vydávaly, jsou vlastně biografiemi souborů a jejich leaderů. Jsou dokumentem tvůrčího kvasu, který se přeléval spolu s muzikanty z jednoho souboru do druhého. A jsou také dokumentem toho, že tvůrčí svobodu nemůže žádný režim v lidech úplně ubít a zničit. Třeba někdy v budoucnosti (doufejme, že v daleké nebo žádné) budou osudy jednotlivých tvůrců příkladem, jak se rvát s nepřízní nebo jak hledat inspirující cesty ven ze společenského marasmu.
Práce jako je tahle, by si zasloužila paralelní publikování když už ne celých alb, tak alespoň ukázek. Většina nahrávek z té doby je zvláště pro mladého čtenáře nedostupná, i když se tu a tam něco dá sesbírat ze Spotify nebo Apple Music. Ale třeba se toho vydavatel časem ujme…
Nezbývá než říci „Bravo, Jaroslave! Bravo Galéne!“ a pustit se do čtení. Jen zvláště ti, kdo tuto éru nezažili, si díky velkému objemu nasbíraných fakt nesmějí myslet, že tady byl rockový ráj. Naopak, byla to blbá doba a stála hodně a hodně za houby. A jestli přesto vznikala v omezených podmínkách zajímavá díla, je třeba si připomenout známé židovské přísloví „Jsme jako olivy; teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší?“