Reklama
Obrázek k článku „Pojďme to vohulit.“ Strastiplný příběh alba, na kterém Deep Purple konečně přitvrdili
| Jarda Konáš | foto: Profimedia

„Pojďme to vohulit.“ Strastiplný příběh alba, na kterém Deep Purple konečně přitvrdili

Deep Purple se vrací do Česka, už dnes vystoupí v pražské O2 areně. Pojďme si připomenout příběh desky, která po několika slabších pokusech konečně nastartovala kapelu k hvězdné slávě a rockové nesmrtelnosti.

Reklama
Reklama

Bez nadsázky můžeme říct, že Deep Purple byli před vydáním alba In Rock (často uváděného pod plným názvem Deep Purple In Rock) tak trochu jiná kapela. Na prvních třech deskách v jejich tvorbě silně rezonoval typický 60’s psychedelický rock a prog rock. „To víte, žili jsme v éře Jethro Tull a Procol Harum,“ zhodnotil začátky lakonicky kytarista Ritchie Blackmore v rozhovoru pro Guitar.com.

Dnes jsou Deep Purple spolu s Black Sabbath a Led Zeppelin považovaní za „nesvatou trojici“, která kdysi formovala hard rock. Jenže tento tvrdý zvuk na prvních nahrávkách spíš jen probublával. Jejich největší hity byly covery. Hush si vzali od Billyho Joe Royala, Kentucky Woman složil Neil Diamond a River Deep – Mountain High byla populární píseň Ika a Tiny Turnerových. Všechno američtí hudebníci, což pro Deep Purple sice znamenalo úspěch u amerického publika, ale v domovské Británii po nich neštěkl pes. Dokonce i v Austrálii měli větší úspěch. Tři desky venku a ani jeden singl se v Británii nechytil. Kytarista Ritchie Blackmore, klávesák Jon Lord a bubeník Ian Paice s tím chtěli něco udělat. Chtěli přiostřit, posunout se víc k tvrdšímu zvuku, který tehdy v Británii začal nabírat na popularitě. Jenže zpěvák Rod Evans a basák Nick Simper byli se směřováním kapely a úspěchem v zámoří plně spokojení.

Musíme doma zabodovat

Blackmore, Lord a Paice se v roce 1969 uprostřed amerického turné rozhodli dát zbývajícím spoluhráčům padáka. „Rod chtěl zkrátka do Ameriky a žít v Americe,“ pravil Blackmore v rozhovoru se Stevem Rosenem. A měl pravdu, po vyhazovu z Deep Purple Evans skutečně v USA zůstal. Založil tam celkem úspěšnou skupinu Captain Beyond a později cizopasil na Deep Purple, když se snažil v 80. letech jezdit po USA pod stejným jménem s kapelou doprovodných muzikantů, ale to už je příběh na jiné vyprávění. 

Důležité je, že se z turné Blackmore, Lord a Paice vrátili jako sice nekompletní kapela, ale s jasnou autorskou vizí. Chtěli začít hrát jinak, tvrdě a začali dávat do kupy nový repertoár. Stačilo sehnat zpěváka a basáka, kteří k nim sednou. 

Shodou okolností tehdy v britské kapele Episode Six podobnou frustraci zažívali Ian Gillan a Roger Glover, kteří si začali skládat bokem vlastní tvrdší skladby. „V podstatě jsme v Episode Six trpěli tím samým, co prožívali v Deep Purple,“ vzpomínal Gillan v rozhovoru pro časopis Classic Rock. „Ačkoli jsme samozřejmě ani zdaleka neměli takový úspěch jako oni a ve studiu jsme nahrávali samé covery. I když jsme zabíhali do více žánrů, v jádru byla Episode Six jenom obyčejná staromódní popová kapela.“ 

Blackmore, Lord a Paice se začali po známých ptát na dobré zpěváky a basáky a už pár dní po návratu z USA se zašli podívat na koncert Episode Six. A hned věděli, že si s Gillanem a Gloverem sednou. 

Můžou za to Led Zeppelin

„V samotných začátcích jsem se trápil s hledáním vlastního zvuku,“ vzpomínal Blackmore v rozhovoru pro Guitar.com. „Všechno do sebe zapadlo ve chvíli, kdy jsme začali pracovat na In Rock. Přišli Ian Gillan a Roger Glover, což nám dodalo novou energii. Začal jsem si ulítávat na tvrdé muzice, pořádných zesilovačích a těchhle věcech. Jakmile jsme se sehráli a naladili se na sebe, řekli jsme si: pojďme to vohulit. Podle mě za to mohla první deska Led Zeppelin, která tou dobou vyšla.“ 

Nové angažmá si pochvaloval i Ian Gillan, citujme znovu z jeho rozhovoru pro Classic Rock: „Byla to radost, doteď na tu dobu vzpomínám s láskou. V předchozí kapele jsme se na zkouškách pořád učili něčí písničky, ale když jsme začali pracovat na In Rock, tak jsme konečně ve zkušebně skládali. Úplně jsme se do nových skladeb ponořili a jamovali. To je kouzlo hraní v kapele, vytvářeli jsme něco v pěti lidech místo jednoho. Když se konečně v takové situaci ocitnete, když zpíváte nějakou chytlavou melodii, kterou jste vymysleli, tak vám hraní takové hudby přijde najednou přirozené. Vychází totiž z nějakého rytmu, který se vyloupne, vy na něj jen naskočíte, doplňujete vlastní nápady a pak už se vezete s muzikou.“ 

Nadšení neskrýval ani Jon Lord, když už v roce 1970 v rozhovoru pro časopis Beat Instrumental pravil: „Když se přidali Ian a Roger, v kapele se stalo něco krásného. Předtím jsme se snažili posouvat nepřirozeně, upínali jsme se k řadě různých nápadů najednou, jako dítě, co přijde do zahrady plné kytiček – bude si je chtít natrhat úplně všechny. Teď naopak věříme v experimentování a nadšení, tyto dva výrazy vystihují stav, v jakém se naše kapela nachází.“

Zrození hard rocku

In Rock vznikalo v sestavě Gillan, Blackmore, Lord, Glover, Paice, nejslavnější formaci přezdívané jako Mark II., volně přeložitelné jako sestava číslo II. Právě tento tým natočil následně desky Fireball a Machine Head, čímž vznikla trojice nahrávek zcela formativních pro hard rock (pro úplnost dodejme, že krátce před rozpadem sestavy v roce 1973 natočila tahle parta ještě poněkud unavené album Who Do We Think We Are). Zatímco Led Zeppelin se žánrově rozkročovali až do epických sfér a Black Sabbath sklouzávali do temnot, z nichž se zrodil metal, Deep Purple se stali etalonem hard rocku. A odstartovali to s In Rock, albem, na němž najdeme takové skvosty jako Black Night, Speed King nebo epos Child in Time. 

Malá osobní odbočka, kdysi jsem v jednom indickém bistru na Výtoni slyšel, jak si obsluha pouštěla Indy coverovanou Child in Time. Nejdřív mě to rozesmálo, protože to zkrátka v hindštině znělo absurdně, až komicky, ale záhy mi došlo, jak velký dopad nejen Deep Purple, ale samotná skladba Child in Time v rockové historii měla. Pro úplnost dodám, že indický cover vznikl v roce 1995 pro bollywoodský film Akele Hum Akele Tum. 

Ale zpátky k In Rock. Věčné neshody, hádky a v lepším případě špičkování mezi zpěvákem a kytaristou už patří do kánonu kapely. Začalo to už při práci na této desce. Gillan byl pohodář a je známý jako výborný frontman, ale v začátcích byl trochu upjatý. Blackmoreovi to vadilo, a jak v roce 1996 prozradil v rozhovoru pro Guitar Player, eskalaci jejich vztahu rozjel on sám náhodou. Nebo spíš nehodou. 

Myslel jsem, že je po všem

„Pořád si to vyčítám. V roce 1970 jsme byli ve francii v klubu Rock ‚n‘ Roll Circus. Nevím proč, ale mám v sobě celý život nutkání dělat dětinské fórky. Miluju je. V jednu chvíli přišel Ian, aby si k nám přisedl. Byl už trochu opilý, tak mě nenapadlo nic lepšího než mu odsunout židli, aby se svalil. Jenže jsem si nevšiml, že za námi nic nebylo. Pět metrů pádu rovnou na hlavu. Slyšel jsem, jak mu hlava bouchla o kamennou podlahu. Pro mě v tu chvíli bylo po všem, myslel jsem si, že je mrtvý. Ale najednou vylezl zpátky nahoru a ptám se ho: Jsi v pohodě? On na to: Jo, jen jsem si trochu natloukl hlavu. Ale od té doby už nebyl nikdy jako předtím. Jeho chování se změnilo.“ Kdo by se divil, když Ian Gillan ten den zjistil, že ho Blackmore málem zabil kvůli blbému vtípku? 

In Rock se natáčelo půl roku, od října 1969 do března 1970. Nejen že se na něm kapela změnila zvukově, začala přistupovat jinak i k praktickým věcem. Jde o první album, které si produkovala sama, první album, na němž je autorství skladeb rovnoměrně připsáno všem pěti hudebníkům. 

„Byla to souhra,“ vysvětloval Gillan ve výše zmíněném rozhovoru. „Jon Lord měl v sobě hodně z klasické hudby, Ian byl personifikace Buddyho Riche. Já miloval Elvise Presleyho, Little Richarda, Chucka Berryho, Ellu Fitzgerald, Fatse Domina a Jerryho Lee Lewise. V Rogerovi začal sílit vliv Boba Dylana. Když tohle všechno dáte dohromady, výsledkem bude něco jedinečného. Kdybyste kohokoli z nás tehdy dali pryč, ta deska by zněla jinak. Ale ono se to rozebírá takhle zpětně dost těžce. Nic z toho jsme si tehdy neuvědomovali, a tak to sice můžu takhle objektivně říct až po letech, jenže to už jsem půlku z toho, co se dělo ve studiu, stejně zapomněl.“ 

Konečně úspěch

Deep Purple si na In Rock potvrdili, že změna stylu má správný směr. Album i pilotní singl Black Night vyšly ve stejný den 7. června 1970 a píseň se dostala až na druhé místo v singlové hitparádě, což po třech studiovkách bez jediného hitu v domácích žebřících byla vytoužená satisfakce. Uspěli i u kritiků. Kromě toho, že In Rock sbírala v recenzích nadšená, až absolutní hodnocení, si novináři taky začali všímat, že se s následujícím turné po Británii, Evropě a USA rozbujela tzv. fialová mánie. Deep Purple měli najednou všude narváno a jejich tvrdý zvuk předznamenal rozkvět hardrocku na angloamerické kytarové scéně. 

Na desku, na rozdíl od jiných, nedá dopustit ani Ritchie Blackmore, jak potvrdil v roce 2023 v rozhovoru pro web Metal Zone: „Ještě pár let předtím jsme neměli co do huby a najednou jsme frčeli a všichni měli doma In Rock. Byli jsme s tou deskou číslo jedna celý rok, dokud ji nevystřídalo naše další album Fireball, to stojí za vypíchnutí. Je hezké získat si takovou pozici, obzvlášť díky nahrávce, jako je Deep Purple In Rock. Říkal jsem si, že to máme zaslouženě. Byla tam Child in Time a pár dalších skladeb, které se oproti následující desce slušně chytly. Na můj vkus jsme Fireball natočili moc rychle a neměli jsme nápady. Pro mě je Fireball umělé nepřirozené album, i když vím, že Ian Gillan to vnímá jinak. Nikdy bych si Fireball sám od sebe nepustil.“ 

Ian Gillan to možná vnímá jinak, nicméně je pravda, že z Fireball ani In Rock na aktuálním turné Deep Purple bohužel nic nehrají. Setlist, s nímž přijedou 7. října do pražské O2 areny, stojí logicky hlavně na písních z legendárního alba Machine Head a aktuální novince Splat!, ale kdo ví, třeba do setlistu ještě hrábnou a připraví si nějaké překvápko?

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama