„Pojďme oslavit odlišnou hudbu, odlišné kultury a odlišné jazyky.“ Rosalía
S Camarónem vešel do dějin obrat „flamenco před albem La leyenda del tiempo a po něm“, přestože šlo o jeho největší prodejní propadák. S albem Omega zase Enrique Morente předpokládal, že mu zničí kariéru, natolik s ním ve flamenku těžce zariskoval. Nezničilo: stalo se historickým mezníkem. Za album El Mal Querer čelila Rosalía urážkám a nařčení z hanobení tradice, přesto se proměnilo v průlomovou událost. Dá se říct, že vlastně sledujeme ten samý příběh začínající zděšením a končící dodatečnou satisfakcí na věky věků, nicméně u Rosalíe s nevídanou přidanou hodnotou: pro flamenco získala masové publikum a španělsky zpívaný žánr se všemi parametry lokální hudby zanesla do globálního popkulturního dialogu, což se před ní v takové míře ještě nikomu nepodařilo. Ideolog novodobého flamenka Pedro G. Romero dokonce prohlásil, že to, co pro zviditelnění žánru ve světovém měřítku udělala Rosalía, nedokázalo ani UNESCO s jeho zařazením na seznam kulturního dědictví lidstva.
Odborníci sestavující na výzvu deníku El País seznam padesáti nejvlivnějších španělských alb od smrti generála Franka v roce 1975, kdy Španělsko vstoupilo do nové éry, o prvních třech místech také nezapochybovali: La leyenda del tiempo, El mal querer a Omega. Přesně v tomto pořadí.
Příběh Rosalíe byl ve Španělsku zpočátku vnímán úplně jinak než v zahraničí. Zatímco doma se nejprve víceméně točil okolo sporu přivlastnění flamenka vetřelcem, venku posluchači s napětím sledovali, jak se neznámá španělská zpěvačka rychlostí blesku mění v globální popovou hvězdu, která „donutila Kim Kardashian poslouchat flamenco“.
Ne že by se od dob Camaróna a Enriqua Morenteho mezitím ve flamenku nic mimořádného nedělo, nonkonformisté v něm nikdy nespali, mimo žánr to ani ve Španělsku ale ze židle nikoho nezvedlo. Flamenco zkrátka nepatřilo k hudebním favoritům. Okolo roku 2016, kdy se na scéně o slovo důrazně přihlásily zpěvačky Rosario La Tremendita, Rocío Márquez, Silvia Pérez Crúz, Soleá Morente, zpěvák Tomás de Perrate, věčný provokatér Niño de Elche nebo producent Raül Refree a modernizace flamenka nabrala na spádu, se začaly dít do té doby neuvěřitelné věci. Začalo být zřejmé, že se schyluje k něčemu dosud nepředstavitelnému: možnosti, že flamenco překročí hranice dosavadního působiště a začne být relevantní i pro jiné publikum než jeho posluchače.
Nástup hudební sopky
A pak to skutečně přišlo: na scénu vstoupila sotva dvacetiletá Rosalía Vila Tobella (nar. 1992). Technicky mimořádná zpěvačka a tanečnice s jedinečnou vizí a sopkou nápadů mluvící jazykem vrstevníků, která na způsob Davida Bowieho promyšleně použila cokoli, s čím před ní přišli flamenkoví inovátoři, a následně vše vytvarovala do vlastní podoby. Flamenco Rosalíe bezprecedentně definoval elektropop její generace, kterou bleskurychle stáhla na svou stranu. Proto jí navždy slouží ke cti, že zlomila prokletí nad hudbou určenou už prý jen starým, a mezi mladými tvůrci rozpoutala inspirační bouři sklízenou dodnes. Zároveň jim vnutila přesvědčení, že flamenco, andaluská lidová hudba a pop mohou být součástí stejného spektra.
O Rosalíi se začalo mluvit jako o novém flamenkovém zázraku. Což bylo divné i odvážné zároveň: nepochází z cikánské rodiny, natož z tradičního hudebního zázemí. Narodila se v městečku Sant Esteve Sesrovires kousek od Barcelony a flamenkový zpěv, klavír a klasiku od deseti let studovala na barcelonských hudebních školách. Dokonce na specializované konzervatoři ESMUC; sice pod vedením uznávaného zpěváka Josého Miguela „El Chiqui“ Vizcaya, přesto podle školních osnov, a ne u mistrů v tablaos, jak určují kánony, což ji v očích tradicionalistů diskvalifikovalo. Na druhou stranu nemusela naplňovat žádná očekávání: „Flamenco chápu jako tady a teď. Klasický základ je pro mě důležitý, dál chci být svobodná. Nezapadám do stereotypu, zpívám flamenco ze své perspektivy a je pro mě absolutně nutné dělat vše po svém. Vím, že tím riskuji, jinou možnost ale nemám. Tak to prostě cítím. A jestli to, co dělám, je flamenco, nebo ne, nechám na posouzení jiných.“
Uvědomovala si také, na jak nebezpečné minové pole vstupuje, a proto vždy tvrdila, že se nepovažuje za cantaoru, ale za zpěvačku flamenka, což je úplně jiná kategorie. „Kritika ze strany puritánů je naprosto zbytečná. Rosalía přece nepředstírá, že je někým jiným. Pokud by se rozhodla stát cantaorou, mohla by, ale patřila by do průměru, čehož si byla dobře vědoma. Přestože se její hudba přímo odkazuje na flamenco, je od začátku reinterpretovaná mimo základní pravidla žánru a v tom spočívá její úspěch,“ podpořil rodící se hvězdu vážený kritik Alberto García Reyes.
Od prvotního přesvědčení Rosalíe začít kariéru nahráváním s Chicuelem ji odradil samotný kytarista, spolutvůrce úspěchů slavných zpěváků Miguela Povedy a Duquendeho: „Na první klasickou ligu nemáš, tak dobře zase nezpíváš, a zbytečně bys u kritiků narazila, soustřeď se na to, jak flamenco cítíš sama.“
Za klíčový kariérní moment Rosalíe berme setkání s daleko starším katalánským producentem Raülem Refreem, který měl prsty snad v každém tehdy vydaném experimentálním flamenkovém albu. Nejprve si prý povídali o oblíbené hudbě a pak spolu jamovali. „Až do dne, kdy jsme začali hrát skladbu I See a Darkness od Bonnieho „Prince“ Billyho, a připadalo nám to, jako by se zastavil čas,“ vyprávěl Raül Refree o začátku spolupráce na albu Los Ángeles. „Když jsme dohráli, oba jsme mlčeli. Myslím, že jsme si v tu chvíli uvědomili, že se něco stalo,“ doplnila ho Rasalía.
V pravém slova smyslu nešlo o typické flamenkové album. Rosalía sice zpívala vášnivě, procítěně a s plným nasazením, jedním slovem skvěle, nikoli však úplně podle pravidel, a producent Raül Refree zase hrál na kytaru jako rocker; jak sám řekl, hlavně pocitově. „Nutilo mě to zpívat niternějším způsobem, než na jaký jsem byla zvyklá. Raül se drží svobody a to mi umožnilo dělat i věci, které byste si jako flamenkový zpěvák jinak nikdy nedovolili,“ řekla Rosalía v magazínu Rockdelux novináři Luisi Troquelovi, který je s Raülem seznámil a veřejně podporoval. Na obranu dvojice platí, že s intimním akustickým albem sledovala jediný cíl: osobním způsobem uctít flamenco jako věčně živý žánr. Ke klasickým skladbám točícím se okolo smrti adaptovaným do melodičtější podoby samozřejmě přidala i tu zmíněnou, mimochodem známou také v temné verzi Johnnyho Cashe.
Dojímavá mesiáška
Za album Los Ángeles vydaném v roce 2017 získala Rosalía nominaci na Latin Grammy, mimo španělsky mluvící svět to ale s nikým zvlášť nehnulo. Doma ovšem zbystřili i posluchači, kteří znali flamenco pouze z rychlíku, a výtečnému albu se ve Španělsku dostalo značné odezvy. Puritáni se samozřejmě předbíhali v tom, kdo Rosalíi odstřelí nejostřeji, jejich názor však oproti dřívějšku už neměl takovou váhu. Dokonce se proti nim postavily respektované flamenkové kapacity a hudebním publicistům jiných žánrů už byli konzervativci volní úplně: podle nich se na scéně objevila mladá skvělá zpěvačka, na kterou Španělsko čekalo jako na Mesiáše, a že se věnuje zrovna flamenku, bylo nepodstatné. A když Rosalía za doprovodu Raüla Refreeho před Picassovým obrazem Guernica zazpívala z alba skladbu Catalina, složenou z původních písní Manuela Valleja a Miguela de Moliny z 20. let, nezůstalo v zemi snad jediné oko suché.
Jen si to představte, neslo se navíc mezi lidmi: holka rappera C. Tangany zpívá flamenco! Nedivme se: Rosalíi dosud znali jen z hitových videoklipů Llámame más tarde a Antes de morirme, stvrzující lásku mezi neznámou zpěvačkou a hvězdou španělské urban music. Oba videoklipy pobláznily Španělsko a podtrhly budoucí strategii dvou vycházejících hvězd, které si byly až nápadně podobné v odhodlanosti dobýt svět vlastní hudební vizí. Oba milenci byli přesvědčení, že mládež už nechce hudbu jen poslouchat, touží ji především vidět a své hrdiny sledovat ve videopříbězích.
Chodili spolu od roku 2016 a málokdo věděl, že s elektroproducentem El Guinchem mezitím společně pracují na albu El mal querer (The Bad Loving), na němž se jako textař C. Tangana podepsal pod osmi skladbami a v některých si i zazpíval. Nicméně pod pravým jménem Antón Álvarez Alfaro. Jako by se ovšem držel názvu alba a po zveřejnění videoklipu Malamente, na kterém se významně podílel, s Rosalíí oznámili rozchod.
Do natáčení Rosalía vložila komplet sebe a riskantně všechny úspory. Když vyšlo, Španělsko vybuchlo a dobový tisk beroucí v úvahu všechny dopady na španělský avantgardní pop s příchutí flamenka a flamenco vůbec, ho neváhal nazvat paranormálním jevem.
Zpěvačka a nově také skladatelka a producentka sice podepsala smlouvu se Sony Music, udržela si ovšem naprostou nezávislost a rozhodovací právo na každý detail. V souladu s vkusem mileniálů dokonale využila média, distribuční digitální kanály a sociální sítě, měnící Rosalíi v jeden z největších fenoménů španělské hudební historie. K tomu vizionářsky nabídla koláž vizuálních, sociálních a generačních obrazů, v nichž městská estetika koexistovala s nejcharakterističtějšími obrazy španělské náboženské a tradiční kultury. Vše detailně doladěno spoluprací s módními stylisty a vyhledávanými choreografy.
Rosalía tak dokázala, že na flamenco lze nahlížet s novými impulsy. „Narodila jsem se do globalizovaného světa, ve kterém hudební žánry přestaly prakticky existovat, takže když míchám flamenco s elektronikou, ani si neuvědomuji, že spojuji dva různé světy, je to pro mě přirozené. Stejně jako perspektiva, s jakou vnímán flamenco, která je blízká lidem mého věku. Proto se jedná o jiné flamenco pro jiné publikum a jinou dobu.“
Důležitou rovinu nadšenému přijetí Rosalíe dodaly videoklipy, bez debat startéry její kariéry. Bavíme se o videoklipech světového formátu od kreativních barcelonských tvůrců ze společnosti Canadá, plných španělské ikonografie a vizuálních metafor usazených do předměstského života mládeže v teplákových soupravách se skateboardy a v kabinách tracků, v květnu 2018 zkoncentrovaných do dvou minut a čtyřiceti osmi sekund spektakulárního videoklipu Malamente natočeném ve stylu „fucking around with something sacred“.
Nevšední obal a sérii fotografií sledující narativní nit alba vytvořil chorvatsko-španělský umělec Filip Custic a na videoklipech, usazených do postmoderní radikální fúze, se podíleli mladí režiséři. Španělsky nemluvícím posluchačům objasnili, o čem Rosalía zpívá, a Španělům potvrdili, co si o její feministické reinterpretaci novely Flamenca ze 13. století myslí. Příběh krásné mladé dívky trpící v manželství se žárlivým a násilným mužem, takže podlehne jinému, v okcitánštině napsal neznámý provensálský trubadúr a do dějin středověké literatury vešel neobvyklým usazením ženy do středu dění. Dívka Flamenca se nejenže vyvlékla z toxického romantického vztahu, distancovala se od pasivně poslušné role určené ženám a nárokovala si vlastní svobodu. Novelu o násilí legitimizovaném romantickou láskou doporučil Rosalíi Pedro G. Romero: použila ji do závěrečné bakalářské práce na konzervatoři, postavila na ní koncepci alba El mal querer a strukturu vyprávění jednotlivých kapitol/skladeb.
Novela nemá konec, a tak si ho Rosalía dopsala do závěrečné skladby A ningún hombre (Cap. 11: Poder) zpochybňující přetrvávající kontrolu patriarchátu nad ženami: „Žádnému muži nedovolím, aby nade mnou vynášel rozsudek. Soudit mě náleží pouze Bohu, jen jemu dlužím svou poslušnost.“
Feministický leitmotiv alba Rosalía sama potvrdila: „Příběh jsem použila jako záminku říct, co si myslím o uvěznění v nebezpečném romantickém vztahu a nutnosti projevovat ženám víc lásky a respektu.“ Účinek Rosalíe na budoucí ženskou feministickou perspektivu flamenka byl obrovský a téma silné nezávislé ženy nebojící se tvrdě postavit machismu v něm nabralo na síle; stejně tak ve španělském avantgardním popu.
Stalingrad kulturní války
V hudbě Rosalía vsadila na nadžánrový urban pop s trapem, auto-tune a R&B, na hlavní hrdiny však pasovala rytmy, melodie a estetiku flamenka. Kytary propletla se samply, tleskání se syntezátorem Roland TR-808 a cikánské flamenkové písňové styly s vrčením motorek. S hlasem pracovala daleko víc jako její velký vzor Björk než jako flamenková zpěvačka, což se od ní s ohledem na debut moc neočekávalo. Proto snad každého svým totálním obratem a příklonem k elektronice tolik zaskočila a zároveň vyvolala vášnivé polemiky.
„Jak je ve Španělsku národním zvykem, když se někdo stane tak úspěšným, snaží se mu hodně lidí podrazit nohy. Ve snaze najít cestu, jak jí ublížit, Rosalíi několik cikánských aktivistů obvinilo z kulturního přivlastnění, protože zpívá flamenco. Ve Španělsku ale flamenco za exkluzivní vlastnictví cikánů nepovažujeme. Tak si představte, jaký vztek musela Rosalía mít, když na ni vytasili tak absurdní argumenty,“ odpověděla autorovi na dotaz ohledně nařčení zpěvačky z přivlastnění andaluské cikánské kultury španělská promotérka Araceli Tzigane.
K pravidlům showbyznysu patří zpochybňování úspěchu a podle novináře Juana Sanguiniho se Rosalía stala „Stalingradem kulturní války a večírkem nenávistných, na který může dorazit úplně každý“. Proč se ale cikánská feministická aktivistka Noelia Cortés tehdy zaměřila zrovna na Rosalíi? Byla pro ni snadným cílem. To samé, z čeho obvinila Rosalíi přitom mohla vztáhnout na další flamenkové zpěvačky necikánského původu nepocházející z Andalusie, jenomže to by nikoho tolik nezajímalo. Na španělském hudebním terči totiž představovaly tečky na okraji, kdežto Rosalía zářila v samém středu a byla každému na očích.
Tuhle debatu není vůbec snadné mimo Španělsko vysvětlit: obsahuje totiž několik rovin a sahá hluboko do historie. Zahrnuje pronásledování, stigmatizaci, marginalizaci andaluských Cikánů a jejich kultury, ale také setrvalé vnímání Andalusie coby zaostalé periferie, kde lidé mluví „směšným“ jazykem. Nešlo tedy pouze o flamenco, ale o součást daleko širšího a setrvale palčivého problému: neutěšeného sociálního statusu španělských Cikánů. V kauze podle všeho doznívala také historie: obrovský globální dopad španělské zpěvačky si mnozí spojovali s naplněním dávné romantické vize generála Franka snícího o flamenku coby kulturním symbolu Španělska. Jenomže, jak dobře víme, Franco při tom flamenco brutálně zneužil, znormalizoval a vygumoval z něho nejen andaluský, ale především cikánský původ. Tuhle důležitou připomínku, včetně zásadního vlivu cikánů na vznik flamenka sice UNESCO vzalo v potaz, jenomže andaluská vláda následně dlouhá léta navzdory protestům cikánů žánr prezentovala jako identickou hudební tradici Andalusie. A tím se dostáváme k jádru sporu: album El mal querer vyšlo v roce 2018, tedy pět let před vydáním Andaluza del Flamenco, prvního zákona o flamenku, hned v první větě zdůrazňujícího nezpochybnitelnou primární roli andaluských Cikánů v jeho historii. To se pak vyhrocené reakci na Rosalíi, nepocházející z cikánské komunity, nemůžeme vlastně divit.
Aby toho nebylo málo, spor se odehrával v době, kdy výrazně zesílilo hnutí za znovuzískání a uznání kulturní identity Andalusie, a její „zneužití“ ze strany Katalánky vnímali v regionu jako podraz.
Videoklip Malamente s celosvětovým dosahem a milionovou sledovaností zobrazil býčí zápasy, kajícné nazaretos v kápích a odkazy na katolické velikonoční oslavy Semana Santa. Dejme tomu, i když už tohle v Andalusii narazilo. Za nejhorší ovšem armáda kritiků považovala, že Rosalía použila cikánský jazyk calo, andaluský přízvuk, vzala si do úst cikánského boha a cikánsko-andaluskou symboliku použila pro čistě estetické účely.
Noelii Cortés citovala nejprve španělská a vzápětí i zahraniční média větřící skandál a názorům do té doby neznámé lékárnické laborantky se dostalo nebývalé pozornosti (mimochodem: dnes patří mezi vlivné spisovatelky, komentátorky a bojovnice za práva cikánů). Nařčení z anticikánismu a kulturní apropriace se pak stalo předmětem jedné z nejvášnivějších debat ohledně flamenka za poslední roky, do které se vedle odborníků, historiků a zatvrzelých puristů na sociálních sítích zapojila laická veřejnost. Publicista Victor Lenore tehdy napsal: „Kdy naposled se flamenco stalo předmětem takových diskuzí? V roce 1996, když vyšlo album Omega, a to už je sakra dlouhá doba, nemyslíte?“ Přidal se k němu kolega Alex Sellés: „Máme zastaralý hudební průmysl, který nemá světu co nabídnout a doma žije z lidí, co neposlouchají hudbu v angličtině, protože jí nerozumí.
A když se na scéně postrádající originalitu objeví zpěvačka, která může všechno změnit, namísto toho, abychom ji vnímali jako dar z nebes, ztrácíme čas zbytečnými hádkami.“
Úmysly měla jednadvacetiletá Noelia Cortés jistě dobré, na střetu dvou hudebních světů s totálně rozdílnou společenskou expozicí – okrajového flamenka a mainstreamového popu s obrovským dosahem – však docházela k naivním závěrům: „Kdyby tvou hudbu zpívala cikánská žena, ti samí posluchači by ji určitě neměli ve svých telefonech.“ Což neměla pravdu: spolužačce Rosalíe z konzervatoře, andaluské cikánské zpěvačce Maríi José Llergo, se to víc než podařilo a dnes je z ní velká hvězda.
Noelia Cortés přesto přidala ostře formulované otázky: „Když máš pocit, že flamenco je stejně tak tvoje jako naše, proč tolik předstíráš, abys vypadala jako jedna z nás? Proč ve svém drahém oblečení a s privilegovaným postavením bílé Katalánky vytváříš falešný dojem spojený s cikánskou kulturou, kterou ovšem odmítáš ocenit? Proč z nás děláš neviditelné?“
Ukázalo se, že kulturní apropriace byl vlastně zástupný problém, celá debata především připomněla, co nastane pokaždé, když se zpopularizuje a do mainstreamu zasadí lokální kultura, kdy často dojde k tomu, že se v něm zředí a ztratí původní nuance. Rosalía, mediálně navíc nešťastně prezentovaná jako zpěvačka Lola Flores 21. století, ovšem podle cikánské komunity spáchala daleko těžší hřích než přivlastnění: dostatečně prý neuvedla zdroje svého úspěchu a cikánský vklad tím vyeliminovala; nebo, jak napsal historik Rafael Buhigas, flamenco vyprázdnila od bolesti cikánské komunity.
Dnes už dobře víme, že okamžité reakce nejsou její silná stránka a do veřejných debat vstupuje svým tempem. Zaskočená Rosalía k názorovým excesům a obvinění z kulturní apropriace zprvu proto hrobově mlčela. Později se sice pustila do vysvětlování a zmiňovala třídní původ, život mezi andaluskou imigrací, kde se slangem, který použila, běžně mluví, a připomínala dlouholeté studium flamenka. Tvrdě také odmítla jakékoli anticikánství s poukazem, že flamenco není a nikdy nemůže být o rase a nepatří pouze cikánům. Chyběla jí ovšem empatická přesvědčivost a s prohlášením, že sice není cikánka, ale má v sobě cikánský rytmus, si také moc nepomohla. Ke své chybě se smířlivěji rozmluvila až daleko později, kdy nakonec upřímně uznala, jak důležité je pro cikány flamenco i nutnost zdaleka víc jejich vklad zviditelnit. Na albu Motomami v nejvíc flamenkové skladbě Bulerías přesto zpívala: „Flamenkovou zpěvačkou mohu být bez ohledu na to, zda mám na sobě teplákovou soupravu od Versaceho nebo kostým flamenkové tanečnice. Budu dál zpívat, jak chci, protože to vychází z mého nitra. Bože, požehnej mé rodině a svobodě.“
K absurdní situaci došlo také v roce 2019 během galavečera předávání filmových cen Goya. Rosalía uvedla svou verzi baladické písně Me quedo contigo od cikánské skupiny Los Chunguitos, legendy stylu rumba flamenca, jejíž dojatí členové seděli v hledišti. „Kdybych se musela rozhodnout mezi tebou, slávou, bohatstvím a luxusem, volím tebe, moje lásko,“ zpívala procítěně Rosalía, a přesto se na ni členky organizace Gitanas Feministas por la Diversidad vrhly s nařčením, že píseň zbavila cikánské podstaty a zneužila pro svou slávu. Na svou stranu ale nikoho nezískaly a vnímavější Španělé volbu skladby z kriminálního filmu Deprisa, deprisa o zamilované zločinecké dvojici z chudého předměstí natočeném v roce 1981 Carlosem Saurou okamžitě rozklíčovali. Dvě z hlavních cen Goya toho roku totiž získal film Carmen y Lola, ve kterém režisérka Arantxa Echevarría realisticky popsala život dvou cikánských dívek vzdorujících životu po generace jim předurčeném. Vedle vyzdvižení cikánství Rosalía navíc skladbou nově aranžovanou pro sbor dořekla, co ji z velké části inspirovalo k estetice videoklipu Malamente: zapomenutá filmová vlna quinqui z periférie „páchnoucí benzínem a výfukovými plyny z aut“. Režiséři po smrti diktátora Franka v roce 1975 a nástupu k demokracii v zemi totiž tehdy s quinqui odvážně otevřeli dosud zapovězená témata mládežnické subkultury na okraji společnosti spojené s drogami, kriminalitou, sexem a svobodou.
Vlastní vesmír mimo žánry
Brzy také vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje k pořádné jízdě, a také že byla. Dostala název Motomami. Experimentální popové album pro masy v roce 2022 nabídlo nekonečnou explozi odkazů a Rosalía na něm ukázala všechno, čím v současnosti je: silnou a nezávislou umělkyní, která si se svým životem a v hudbě dělá, co chce a kdy chce. Doslova zbořila stereotypní uvažování o žánrech a vytvořila si vlastní hudební vesmír, aniž by se hip hopu, urban popu, reggaetonu a dominikánskému tanečnímu stylu bachata přizpůsobila.
Rozbor alba necháme na povolanějších a vede nás k tomu i odklon od flamenka a proměna Rosalíe v největší španělskou popovou senzaci tohoto století zahrnutou následně Grammy, Latin Grammy a dalšími cenami, kterou sleduje celý svět, zatímco doma dosáhla takřka náboženského statusu, kdy chybělo jen málo, aby ji prohlásili za svatou.
Když v Headlineru 2025/7 vyšel článek Pod povrchem španělského popu, padla v něm zmínka o Rosalíi coby budovatelce „čtyřproudé dálnice“, po které se řítí následovníci po jejím vzoru nacházející odvahu nebrat na nikoho ohledy a sloužící hudbě ze své hlavy. Nikdo přitom nemohl vědět, že v listopadu téhož roku přijde Rosalía s albem Lux (lat. světlo) – s kurážným konceptuálním orchestrálním dílem o čtyřech kapitolách ve stylu opery namísto dosud převládající elektroniky s doprovodem Londýnského symfonického orchestru s aranžemi renomované Caroline Shaw, recitací Patti Smith a hostující Björk. Vrátila se také ke svému melismatickému stylu zpěvu a částečně k flamenku.
Během tří let toho prý hodně načetla, a co je důležité, ve vstřebaných vědomostech povrchně neplave. Albový koncept náboženských vizí dokáže nejen zdůvodnit, často vše do podrobných detailů rozvádí a ví, o čem mluví. Až vás tím přivádí do rozpaků, co všechno ještě neznáte.
Fiat lux, tedy budiž světlo, kdysi pronesl Bůh a stvořil svět, zatímco Rosalía v Kristových letech rozsvícení považovala za nový způsob, jak dělat pop. Když to před ní prý dokázala Kate Bush, proč by si na to nemohla troufnout ona. To je sice pravda, jenomže z jejích úvah o Bohu, smrtelnosti, mysticismu, zlomených srdcích a svatých ženách, plných dalších literárních, filozofických, historických, náboženských a popkulturních odkazů obestřených nespoutanou pompézností, vyrostla obří hudební katedrála na vrcholu s babylonskou věží (Rosalía na albu zpívá ve čtrnácti jazycích, včetně japonštiny a mandarínštiny). I obstojně vzdělaný posluchač má proto co dělat, aby album bez encyklopedií vstřebal, což je vlastně v rozporu s plánem zpěvačky poskytnout lidem hudbu, kterou si užijí. „Cítím v sobě touhu, kterou tento svět není schopen uspokojit, a protože jsem s tímto pocitem prázdnoty strávila celý život, napadlo mě, jestli nejde o Boží prostor,“ řekla Rosalía publicistce Mar Vallverdú.
Symfoňák na večírku
Otázku, jak pozvat symfonický orchestr na flamenkový večírek a zajistit, aby se s ním sešli v rytmu, si položilo už hodně zpěváků. Přestože Camarón v roce 1989 po návratu z londýnského studia Abbey Road, kde předstoupil před Královskou filharmonii, utrousil, že ničemu nerozuměl, album Soy Gitano zůstává klenotem. A Enrique Morente před natáčením Alegró soleá y fantasía de cante jondo spojujícím klasiku s flamenkem v roce 1995 dokonce předpokládal, že ho budou mít za blázna. I tohle album přepsalo dějiny a celkem logicky si na obě několik španělských recenzentů u poslechu Lux vzpomnělo. Konkrétně u čtvrté, nejvíc flamenkové kapitoly, otevřené skladbou La rumba del perdón s hlasy docela jiných světic: Silvie Pérez Cruz a Estrelly Morente. S Rosalíí trojjedině splývají v odpuštění muži, který okradl přítele o drogy, a navždy, i přes slib synovi, že se vrátí, zmizel. Pokud se přistihnete, že je s vytržením posloucháte už poněkolikáté, nic si z toho nedělejte. Potkalo to víc lidí.
Portugalské fado a flamenco mají tu samou schopnost proměnit bolest v chrámovou hudbu. K propojení obou žánrů už v minulosti došlo, ještě nikdy ale tak majestátně, jak se to ve skladbě Memória podařilo Rosalíi s portugalskou zpěvačkou, blízkou kamarádkou a spoluautorkou Carminho. Střídají se po slokách a během sdílené meditace o zlomeném srdci a tíze vzpomínek si navzájem pokládají otázky, zda zůstávají těmi, kým byly kdysi, a doufají, že po smrti nezapomenou na všechno prožité. Přidává se k nim orchestr se sborem a vše raší do relativizace dosud prožité krásy.
V závěrečné Magnolias najdeme Rosalíi na půl cesty mezi nebem a zemí a v očekávání, že narazí na Boha a představuje si vlastní pohřeb, kdy, než se promění v prach, ji přátelé zaházejí magnóliemi. A vás přepadá nutkání nakouknout do hlav jejích fanoušků, co se jim v nich za úderů bubnů při requiem jeptišky mířící do nebe asi tak odehrává. Pro ty, kteří během poslechu neprošli Rosalíí plánovanou transcendencí a nerozeznají rozdíl mezi božským a skutečným životem, pak měla radu: „Nejprve miluj svět a pak teprve Boha.“
Vrátí se Rosalía, nyní považovaná za popovou divu, někdy naplno k flamenku? Kdo ví, tuhle otázku si ve Španělsku nikdo neklade, protože na tom vlastně vůbec nezáleží: Rosalía všechny už totiž dávno přesvědčila, že flamenco má v sobě a záleží jen na ní, kdy a jakým způsobem ho ze sebe znovu vypustí. Každopádně do historie se mezitím už nesmazatelně zapsala jako ta, která mladé Španěly a nakonec celý svět naučila poslouchat flamenco z Andalusie.