Bylo vcelku rozčarováním, když v loňském roce vydali The Beatles nový singl Now and Then. Za pomoci umělé inteligence a s přispěním Paula McCartneyho s Ringo Starrem byla demo nahrávka ze 70. let dotažena a fanouškům kapely tak byl odtajněn zapomenutý střípek z jejich tvorby.
Z pohledu cen Grammy se ovšem nabízí otázka, zda se jedná o taktní vzdání holdu této legendě, či zda nahrávka skutečně obstojí mezi nominacemi čítajícími například The Black Keys, Pearl Jam, nebo IDLES. Now and Then není úplně typickou písní The Beatles, je poněkud posmutnělá, zamyšlená a osobně u ní vnímám nádech nostalgie. Už jen tím se z užšího výběru vymyká – ostatní nominované písně se zdají být poněkud přímočařejší. Nicméně si osobně myslím, že poctivý songwriting The Beatles si i dnes zaslouží svou pozornost.
V kategorii nejlepší rockové album už tolik prostoru pro zamýšlení není. The Rolling Stones přišli s deskou, ze které jde tolik energie a nadšení, jako kdyby byla jejich debutová. Hackney Diamonds má vyvážený tracklist a naprosto parádní zvuk, který byl několik měsíců tématem i ve světě muzikantů a producentů. Deska byla první vydanou po smrti bubeníka Charlieho Wattse, který je i tak na dvou písních slyšet a na těch ostatních jeho herní styl respektoval nástupce Steve Jordan.
Rolling Stones byli v nominacích například s Fontaines D.C., Jackem Whitem, nebo Pearl Jam. Přišli s výjimečnou nahrávkou a myslím, že jim pozlacený gramofon připadl po zásluze. Nicméně bych rád dodal, že jakékoliv soutěžení na hudebním poli je ovlivněno subjektivitou a z Hackney Diamonds cítím, že má primárně za úkol šířit poctivou rockovou hudbu, nikoli sbírat ocenění. Je s potěšením sledovat, že jak The Beatles, tak Rolling Stones mají současnému posluchači stále co nabídnout.