Půjdem spolu do Betléma, spustí robotický hlas jednu z nejklasičtějších koled. Na třpytivém záběru se točí okřídlená vánoční ozdoba s nápisem 40 let, Robert Kodym ozářen svitem svíček naznačuje, že je čert a pouští se do zpěvu jako první. Vystřídá ho Viktor Dyk a je třeba uznat, že jeho zpěv zde člověk nemá tendenci hodnotit tak přísně, jako když ho nedávno srovnal s Davidem Kollerem ve skladbě Nejlepší, kterou znám.
Na chvíli mi probleskne hlavo, že poslouchat album koled v tomhle stylu by bylo pro mě snesitelnější, než když bude Lucie s novým zpěvákem dokola točit starý materiál kapely.
Ale pobavení nad tím, jak se na obrazovce místo Kuby na dudy, Janka na píšťalku a dalších střídají Michal Dvořák, P.B.CH. a Kodym či maskovaný akordeonista, vydrželo jen chvíli. Představa, čeho všeho se od jedné z nejslavnějších českých kapel v době oslav jejího čtyřicátého výročí ještě dočkáme, zmrazila úsměv na rtech efektivněji, než by to dokázal sám Mrazík. Obzvlášť když se skupina pod tímto „dárečkem“ pro fanoušky k naladění vánoční atmosféry ptá, co má zahrát příště. Stát se tedy může cokoliv. Jestli to má ale mít nějaký smysl, zkusila bych novou vlastní píseň. Tahle předvánoční legrácka nicméně jednu přednost má. Odsýpá to a na konci jste dřív než doprská krátká prskavka.
Poslechněte si speciál podcastu NOTY VOLE o českých vánočních písních.