Obrázek k článku GLOSA: Jaromír Nohavica „rabem v říši srabů“. V klipu ukazuje i Cibulkovy seznamy
| Josef Vlček | Foto: Radek Vebr / MAFRA / Profimedia

GLOSA: Jaromír Nohavica „rabem v říši srabů“. V klipu ukazuje i Cibulkovy seznamy

Jaromír Nohavica má nový singl Já už jsem tu byl. Je další z řady autobiografických písní, jimž dodnes dominuje Mám jizvu na rtu. Tentokrát se pokusil o rap. Mnohem zajímavější je ale samotný text.

Člověk chápe, že se stařík pokouší znít moderně, ale z Nohavici pravověrný rapper přes všechnu snahu už asi nebude. Mluvme proto raději o recitaci do hudebního podkladu, jenž svou atmosférou výtečně podtrhuje text o znejistění vlastní existence.

Člověk se dívá do své minulosti, na svůj uběhlý život, na toho lidského tvora, který je mu najednou cizí. Byl jsem to vůbec já? Proč jsem dělal tohle nebo tamto? A stalo to vůbec? Není to jen produkt mé fantazie? Sen? Vždyť celé to „minulo“ je nehmatatelné. A jestli se takhle cítím ve vztahu k tomu, co se stalo před pár roky, nebylo ještě nějaké já předtím, které si už nepamatuji? Přesně to říká ústřední slogan písně:

„Já už jsem tu byl kdysi dřív/
Ale kým to jsem zapomněl…“

Doprovodný klip ten pocit déja vu ještě podtrhuje, když je z větší částí koláží rodinných fotografií, koncertních snímků a dokumentů (včetně záběru na Cibulkovy seznamy spolupracovníků s jistou předlistopadovou organizací). Co z toho všeho zůstalo ve vzpomínkách, co člověk zapomněl, kam se ten život poděl? A vidím to dnes tak, jak to opravdu bylo?

„Jako když se obtočí kolotoč okolo mě
A ze všech tváří kolem jedna rozmazaná tvář…“

Kdysi jsme ve škole probírali Máchův Máj a naše profesorka tehdy pozvala nějakého herce, profesionálního recitátora, aby nám přednesl onu slavnou pasáž:

„Dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
 zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
 zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
 zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
 zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
 vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
 mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
 to dětinský můj věk.“

Zůstali jsme v úžasu nad tím vodopádem obrazů, nad jejich asociacemi, nad fascinujícími barvami, melodií slov i jejich rytmem. Nová Nohavicova píseň mi připomněla onu dávnou slast z krásy češtiny a kouzla veršů. Zní to jinak, než by to asi Mácha napsal před nějakými skoro sto devadesáti roky, ale ten ohňostroj obrazů je zakladateli moderní české poezie až povážlivě blízko.   

„Možná jsem byl perem Ikarovy perutě
Co krouží v Redutě
Když starý trumpetista nehnutě
Se dívá zda-li najdu tě
Možná že ne že ne
Že jsem byl pouhým stvolem kořene
Velkého baobabu
Možná střechou SAABU možná miloval jsem ABBU
Možná jsem byl chodník na Stodolní u Irského pubu
Možná jsem byl otrokářem rabů
Možná rabem v říši srabů
Já to dlabu je to tabu velké tabu“

„Ach, jak jsi krásná, poezie!“ řekl by Jaroslav Seifert.