Festival MikuLOVE se bude konat v amfiteátru letního kina známého historického jihomoravského města 30. a 31. srpna. Znovu nese podtitul „festival nepopulární hudby“ a navazuje na dvacetiletou tradici festivalu Eurotrialog, za kterým stála „dobrá duše“ české alternativní scény Romek Hanzlík. V jeho stopách se Miroslaw Wanek a další přátelé rozhodli pokračovat.
Jak jste se dostal k dramaturgii festivalu MikuLOVE?
Já jsem byl u samého počátku toho festivalu, respektive toho, který mu předcházel – Eurotrialogu. Ten založil Romek Hanzlík a byli jsme v té době ve velmi úzkém kontaktu a mnoho věcí společně diskutovali. Také jsem mu poskytoval kontakty a tipy na hudebníky, především ty zahraniční, s nimiž jsme se setkávali na svých cestách. Když pak Romek ležel v nemocnici, slíbil jsem mu, že se o udržení festivalu a jeho zaměření na nekomerční hudbu postarám. Respektive že se budu snažit s tím pomoct. Celkem logicky to organizačně převzali kluci z Liver Music, kteří s Romkem už dříve spolupracovali, a s nimi jsem se dohodl, že převezmu dramaturgii, tedy výběr kapel a jejich uspořádání. Je to ovšem tak, že já navrhuji a definitivní slovo má Liver Music.
Jak jste přistoupil k letošnímu ročníku a co byste z programu vypíchl?
Je již čtvrtý v pořadí od chvíle, kdy skončil Eurotrialog. Vybíráme kapely celoročně, a co se nevejde do jednoho ročníku, si dáváme do „šuplíku“. Snažíme se také o to, aby tam nebyly stále stejné tváře. Tedy kromě Už jsme doma! Festival dává příležitost začínajícím kapelám a tu, která na jednom ročníku nejvíce zaujme a překvapí, dáváme další rok na hlavní stage. To byl třeba případ Iritující Pýchory. Také se během času vytvořila neplánovaná tradice, že vždy hraje japonská kapela. UJD do Japonska často jezdí a během let došlo k silnému provázání s místní avantgardní scénou, a tak je stále z čeho vybírat. Dá se říct, že českému publiku vozíme to nejkvalitnější, co se v Japonsku na téhle scéně odehrává. To je případ skupiny Plastic Dogs, kterou vede fenomenální saxofonistka Ono Ryoko, známá i z dua SaxRuins, v němž hraje s neméně fenomenálním bubeníkem Yoshidou Tatsuyou.
V dramaturgii se snažím o pestrost, bude tam Karel Plíhal, ale i elektronika, „klasická alternativa“ (Zuby nehty, OTK) i křehká hudba v podání Beaty Bocek nebo Zhilee nebo naopak až punkový nářez v podání První hoře. A samozřejmě i bohatý doprovodný program.
Sám budete vystupovat s Už jsme doma společně s Renaldo and the Loaf. Můžete nám říct něco víc o této spolupráci? Jak k ní došlo a jak to bude vypadat?
My jsme před lety dělali projekt nazvaný Moravian Meeting se zpěvákem ze skupiny The Residents a ten byl velmi úspěšný. Psali o něm doslova po celém světě a nazývali to „třetí kvalitou“, tedy nikoli pouze součtem dvou entit, ale vznikem něčeho nového. To zaujalo i skupinu Renaldo and the Loaf, kteří s Residents spolupracovali velmi úzce v sedmdesátých letech. Přes vydavatele Klanggaleri Waltera Robotku jsme se spojili a dáváme nyní vzniknout něčemu podobnému. Nakonec jsme se domluvili, že přijede zpěvák Renaldo M. a bude zpívat nejen mnou velmi radikálně upravené písně RatL, ale i některé naše písně, buď jako back vocal, nebo dokonce sólově, třeba v písni Vodník, která tak zazní poprvé anglicky.
Kromě toho, že je to pro mě další splněný sen – RatL poslouchám už od roku 1981 a patří mezi mé vůbec nejoblíbenější –, je to i svým způsobem unikátní událost. Renaldo and the Loaf je totiž po celou dobu existence výhradně studiová kapela a Renaldo M, kromě jednoho polosoukromého koncertu ve Vídni pro asi 50 lidí, nikdy nestál na pódiu. Bude to tedy příležitost velmi unikátní.
Sám jste za svou kariéru hrál na velkém množství festivalů. Co má podle vás správný festival mít? Co na nich máte vy sám nejradši? A jaký je váš největší festivalový zážitek?
Musím předeslat, že nejsme typicky festivalová kapela a více nám vyhovují kluby. Ale pokud bych měl jmenovat tři pro mě nejvýznamnější festivaly, tak to budou Pražské jazzové dny (tak trochu asi mimo soutěž), protože tam jsem v roce 1978 a 1979 viděl to nejlepší z domácí alternativní scény té doby a jednoznačně mě to tímto směrem posunulo. Dobrý festival a správné načasování může tedy člověku změnit život. Pak bych jmenoval festival RIO v Carmaux ve Francii. To je v podstatě Mekka alternativních kapel, a když jsme tam před pár lety konečně zahráli, říkal mi hlavní pořadatel Michal Besset, že jsme historicky první punková kapela na tomto prestižním festivalu, protože jsme punk povýšili na vysoce uměleckou úroveň, což se mu zdálo jako protimluv, ale nám se to prý podařilo. Toho jsem si moc vážil. Také organizace toho festivalu je úžasná, ale to musím vlastně konstatovat téměř o všech festivalech, kde jsme hráli, včetně těch českých. A pak mám takové trio v Čechách – Boskovice, MikuLOVE, Litoměřice. Tyhle festivaly spojuje podobná dramaturgie, ale hlavně silná lidská spřízněnost, má to pro mě vždy atmosféru něčeho přirozeného, bez póz a honění si trika, bez klišé a umělých citů. Cítím se s nimi až příbuzensky spojený.
A čím je podle vás výjimečný konkrétně MikuLOVE a proč vyrazit na letošní ročník?
MikuLOVE má v genech příbuznost s již zmíněnými Pražskými jazzovými dny. Je umístěn v nádherném prostředí, vládne tam pohoda a je tam vždy co slyšet. Člověk to nemusí (ani nemůže) všechno znát, ale zcela jistě nebude ani v jednom případě zklamán, pokud bude mít samozřejmě otevřené uši. Právě tahle tolerance a touha objevovat je pro MikuLOVE typická. Kromě těchto „obecných“ důvodů jsou to již zmíněné výjimečné události letošního ročníku – Plastic Dogs z Japonska nebo Renaldo M, ve svých téměř osmdesáti letech poprvé na stagi. Ale je tam toho spousta a je skvělé, že se objevují stále noví mladí hudebníci a zdá se tedy, že alternativa, nebo podle Romka „nepopulární“ hudba, jen tak nevymře. Mikulov jako město samozřejmě nabízí i svoji malebnost a kromě hudby může člověk vyrazit na výlety po okolí nebo se jen tak courat městem.