Pro Janu Kratochvílovou například vytvořil V stínu kapradiny, pro Olympic Jasnou zprávu a pro Pavla Bobka přebásnil Springsteenovu Dálniční hlídku.
Vrba byl poněkud nepraktický, byť velmi společenský člověk, podle některých spíše bohém, ale měl velkou oporu ve své partnerce Marii, která dala jeho životu a tvorbě takový řád, že za život dokázal vytvořit přes dva tisíce písňových textů, vydal deset knih a podílel se na devíti muzikálech. Paní Marie se dvěma kamarádkami pak dala v roce 2014 dohromady knihu vzpomínek a Pavlových citátů Básník na pěti linkách, ze kterých jsem sestavil tento rozhovorový portrét. Své a Pavlovy výroky navíc aktuálně doplnila několika novými detailními informacemi.
Jak to bylo s Pavlovou nechutí vůči počítačům? Byl prý původně konstruktérem číslicově řízených počítacích strojů, ale počítač prý ani v devadesátkách nepoužíval.
Marie: Všechno vlastně psal vždycky rukou. Na psacím stroji si to dřív přepisoval, to si pamatuji, ale na počítači už ne. Jak mi to vysvětloval? Že počítač je dobrý sluha, ale zlý pán. Když prý už tak dlouho vydržel díky vlastní paměti bez sluhy, tak si přece na
pozdní sklerotickou dospělost nebude pořizovat pána. A u toho zůstal.
Básník nebo textař, toť otázka!
Marie: O tom, zda může být písňový text poezií, se vedly a možná stále vedou spory. Pavla se novináři ptali, jaký je vztah poezie a písňového textu, jestli nemá básnický mindrák, zdali se cítí víc textařem nebo básníkem, jestli jednou nepřesedlá na poezii... Ale také o něm psali jako o jediném skutečném básníkovi, který se v populární hudbě pohybuje, a velmi oceňovali jeho rockové texty. Nazvali ho průkopníkem rockové poezie. Pravda také je, že někteří kolegové mu vytýkali jeho literární přístup, že prý textařina je obyčejné řemeslo a on z toho dělá bůhvíco a že jeho texty jsou zbytečně složité, protože si v nich řeší nějaké svoje soukromé pseudofilozofické pocity. Jiní zase kritizovali jeho expresivní lyriku...
Pavel: Text v posledních letech často poezii supluje. Pro některé mladé lidi je mnohem jednodušší poslechnout si CD skupiny nebo zpěváka, kterému věří, než si otevřít knížku a hledat odpovědi na své otázky tam. Zda se k té knížce dostanou, záleží nejen na nich samých, ale také na básnících, jaké básničky budou psát: a v neposlední řadě na textařích, jak je na poezii připraví. Uvědomuji si, že pro spoustu mladých lidí je písnička eventuálně prvním a posledním setkáním se „slovním poetičnem“ v životě.
Vzpomínám si, jak jsme jednou s Pavlem seděli v baru nedaleko ředitelství Supraphonu a Vojta Lindaur zapochyboval o nějakém obratu v Lampě, kterou napsal pro Martu Kubišovou. „Ty troubo, to je přece jasnej holanovskej verš,“ rozdurdil se Vrba. Existuje nějaká teorie o tom, jaký je rozdíl mezi básní a písňovým textem?
Pavel: Protože jsem psal a píšu básničky, bylo by divné, kdybych byl jiný v nich a jiný v textech. To by potom byla schizofrenie, a ne psaní jednoho člověka. Samozřejmě se musí zachovávat písničkové specifikum. Texty jsou přece jen na rozdíl od básní tónicky omezeny a jsou přímo závislé na notách. A to já dělám a umím. Myslím si, že jsme snad jediní na světě, kde existuje taková striktní umělá hranice mezi čistou poezií a básnickým písňovým textem… Spory o to, jsou-li texty poezie, nebo ne, nejsou k ničemu. Obojí vychází ze stejných principů. Jsou to dvojčata, v některých případech jednobuněčná. Nevím, jestli to platí u jiných, ale u sebe jsem o tom přesvědčen. Ať už je text poezií, nebo ne, je podle mě vždycky rozhodující, aby měl sugesci, aby mu interpret uvěřil a zasáhl jím posluchače, kteří původně ani poslouchat nechtěli.
Pavel Vrba jako textař byl považován za poměrně komplikovaného a často až nesrozumitelného...
Marie: Ano, občas byla Pavlovi vytýkána složitost textů a nesrozumitelnost jeho metafor, ale on na to nedbal, psal si tak, jak to cítil on sám. Nejvíc se uvolňoval právě v rockovém žánru, kde se „písnička“ hrála třeba deset až patnáct minut. Říkal o tom: „Když někdo něčemu nerozumí, tak mu to rozanalyzuju a vysvětlím. A nejen zpěvákům, i muzikantům. Když všichni pochopí, že v textu o něco jde, dodá jim to jistotu, mají se o co opřít a inspiruje je to k lepšímu výkonu. Oni si podobné věci, o kterých píšu, myslí, ale neumějí je zformulovat, takže ty texty vítají.“
Může být autorovou inspirací i alkohol?
Pavel: Alkohol, to je živý subjekt, který je milován, stejně tak je nenáviděn. Valím ten sisyfovský balvan už po mnoho let před sebou, a kdybych to měl vyhodnotit, tak platí, že s alkoholem by nebylo nic, ale bez pití by nebylo ani to. Alkohol sytí emocionální inteligenci, zvyšuje viditelnost, kapka rosy je průhlednější, smutek je hlubší… a jsou to stavy opravdové i neopravdové. Alkohol se proměňuje jako každá ženská, začne jako dáma s šarmem k zulíbání, až se z ní stane polednice. Všechno, co jsem napsal, je uděláno natvrdo za střízliva. Ale kdyby se mezitím neodehrály ty eskapády, tak by nic nevzniklo. Obojí má souvislost a oba stavy k sobě nutně patří a vděčím jim za mnoho. Alkohol mi víc dal, než vzal, pro mě to byl každopádně rentabilní podnik. Uvádí mě do prostředí, kde se něco děje, něco jiného vidím a něco jiného si myslím. Mění psychiku, působí dobře na abstrakci, a dokonce v prvních momentech dává dohromady krásné formulace.
Víme, že píseň Heleny Vondráčkové Mám ráda cestu lesní byla jeho prvním na gramofonové desky natočeným textem, ale psal nějaké písňové texty už předtím?
Marie: Ano, pro legendární rokenrolové Sputniky z let 1959 až 1963, kde hrál na kytaru… Ty ale ještě na žádných nosičích nevycházely. Jsou v jeho archivu ve složce Nevydané… Některé z nich vyšly jen na vzpomínkovém CD k nějakému vysokému výročí Sputniků, na které přijeli i muzikanti tehdejší kapely z daleké ciziny. Z českých prošli kapelou Petr Janda, Jiří Stivín nebo třeba Jeňýk Pacák. Jo, a pobavil mě Karel Vágner s otázkou: „Říká ti něco Mery a Johny?“ Povídám, to je píseň, ke které Pavel kdysi dávno napsal hudbu i text pro KTO, ale nikdy jsem ji neslyšela. A Karel mi s radostí sdělil, že ji teď uslyším, protože ji po šedesáti letech nahrála skupina mladých muzikantů Nové struny.
Měl Pavel už jako kluk nějaké literární ambice?
Marie: Určitě měl. Jednak hodně četl, jeho první cesta, když se přestěhovali, byla vždycky do knihovny. A také si „vyráběl“ svoje knihy, hlavně pro maminku, která mu je tehdy xeroxovala. Jednu dobu bydleli v Sezimově Ústí, tak vznikaly knížky Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé…
Nevíte, který písňový text byl poslední?
Marie: V posledním roce svého života Pavel dopsal písně pro Karla Gotta na CD Sentiment. A pak se věnoval až do konce srpna 2011 cédéčku Lucie Bílé Modi. Který text byl úplně poslední, jestli k písní Jsem tvůj tichý pacient anebo to byla Chyba lávky nebo Archanděl Chamiel anebo některá z dalších, to už nevím. Vím jen, že v jedné písni bylo slovo ‚lítý‘ a po Pavlově smrti v září textař, který měl dva tři verše upravit a slovo ‚lítý‘ nahradit jiným, si na píseň napsal svůj nový text. A to se mě bolestně dotklo.
Co nějaké vzory, podle nichž se zvláště začínající textař učil psát? Říkalo se, že Vrba byl velkým obdivovatelem Francoise Villona. A koho ještě?
Marie: Když Pavel četl o sobě titulky v novinách jako Vévoda české písně, Textařský král nebo Umělec slova, začal s pokorou mluvit o básnících, ke kterým se pořád vracel právě pro jejich umění slova. Byli to Hrubín, Nezval, Halas, Seifert, z moderní poezie Skácel, Šiktanc, Mikulášek, z ruské poezie Puškin, Pasternak, Jesenin, Mandelštam... Měl rád francouzské prokleté básníky a v jeho rozsáhlé knihovně nechyběli ani Corso, Ferlinghetti, Ginsberg...
Pavel: Za svůj největší úspěch považuji asi to, že po více než čtyřiceti letech strávených ve světě české pop music jsem zůstal sám sebou.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Pavel: Nejdůležitější je, aby v písničce o něco šlo. Nenávidím nicneříkající zpívání o tom, že svět je krásná zahrada. Každé dobré umění musí být svým způsobem angažované, protože jinak není schopné nikoho oslovit, spíš uspat.
Jak je to s inspirací? Je lepší věřit na okamžitou inspiraci, nebo nechávat v sobě dlouho věci uzrávat?
Pavel: Píšu o tom, co do mě naprší a co do mě nasvítí. Vždycky je o čem psát. Kromě talentu lehce spojovat slova jde o talent pohledu na svět, kolik toho člověk vidí a cítí. Já vnímám skoro všechno, co je kolem. Tykadla vnímání jsou od probuzení do usnutí zapnuta. Nikdy si nic nezapisuju, když to v mozku zajiskří, a to se pozná jako píchnutí u srdce nebo závrať, tak vím, že to prošlo hlavou. Často se mluví o inspiraci, ale já za ta léta stále nevím, co to je. Snad lepší nebo horší vlnění v ovzduší, lepší nebo horší soustředění... Verše nikdy nevyjadřují mé bezprostřední zážitky, protože nerad bych byl deníčkářem svých i cizích šťastných či smutných lásek. Každá věc se musí nechat uležet a určitě se v pravý čas objeví. Jakýkoli kumšt nutně zobecňuje, i já musím zobecňovat. Ke mně tedy inspirace přichází z uleželých zážitků.
Každý autor má nějakou specifickou pracovní metodu. Někdo začíná prvním veršem, někdo refrénem, někdo přísahá na slogany…
Pavel: Jsou textaři, kteří kladou důraz na zapamatovatelný slogan, protože ho zpěváci dokonce vyžadují. Můj přístup k psaní je literární. Používám metodu literární stavby, kde se píseň vyvíjí jako mikrodrama. I když mě třeba nějaký ten slogan napadne, zpravidla od něj nezačínám. Většinou mě text odnese myšlenkově úplně jinam a slogan se nehodí. Vím, jak je těžké udržet vizi ve stejné vůni. Já píšu vlastně takové nekonečné příběhy. Pouštím z uzdy svou intuici. Pro mě je psaní objevování věcí a vztahů a domnívám se, že to může zajímat i jiné lidi. Chci pořád na něco přijít. Nemám rád popis a takové ty polopatické příběhy. Spíš zkratky, vnitřní obrazy a druhé až třetí plány. Prostě mi jde o to zachytit slovem, co se jinak nezachytí. Něco, co visí ve vzduchu, ty to cítíš a dovedeš to slovy uvést do chodu, takže si to ještě někdo jiný uvědomí.
Marie: Psával vždycky a všude u velkého stolu s výhledem ven. Ať to bylo doma, na chalupě, nebo třeba na horách… Na inspiraci jako takovou nevěřil, všechno, co prožíval, viděl a vnímal, si zapisoval do hlavy (nikdy na žádný papír), a když potřeboval, tak mu to Bůh, jak říkal, seslal.
Jak důležitou roli hraje inspirující prostředí?
Marie: Pavlovo velké plus byla koncentrace. Uměl se stoprocentně soustředit. Než k tomu ale došlo, nějakou dobu to trvalo. Čas, kdy se připravoval na psaní, jsem měla moc ráda a snažila se o pohodu domova. Dobré jídlo, žádné návštěvy, žádné luxování, vyřizovala jsem veškeré telefony... V jeho duši se odehrával proces soustředění: vykládal si karty, četl knížky, luštil křížovky, díval se na televizi a čekal, až to na něj přijde. A když po ránu ucítil, že je to ten pravý den, že dobrodružství provázené mírným chvěním začíná, zasedl za jídelní stůl, zapálil svíčku, připravil si papírový blok, inkoustové pero značky Parker, a když začal kousat kapesník, který se brzy proměnil v řešeto, potichu jsem se vzdálila. A pak se ozvalo: „Bystrá, už vím, jak to bude, udělej nám kafe a pojď si se mnou dát cigáro...“ Od té chvíle jsem se po bytě pohybovala volně, už ho nic nevyrušilo, už byl vtažený do svého jiného světa. Když dopsal, následoval trestný náslech, jak říkal. Verše už měl čitelně přepsané, pustil muziku, spolu jsme je četli a zpívali. Přitom Pavel pozorně sledoval moje nadšení nebo nenadšení. Po napsání série písní se spokojeně vydal na toulku Prahou. Šel se odměnit. A po několika takových toulkách se vše opakovalo.
Někdy se říká, že psaní bolí. Mnoho autorů tvrdí, že při tvorbě doslova trpí. Ale když někdo napíše přes dva tisíce textů, asi to je spíš posedlost.
Pavel: Mám v sobě tu profesionální deformaci, že když nepíšu, tak se cítím všestranně špatně. Když podstoupím nad tím čistým papírem znovu zápas a mám pocit, že to jde a že jsem král, tak to mě vyléčí. Když dlouho nedělám, tak začnu celkově chátrat a tohle je jediná léčba na špatné stavy. Ale já vlastně pracuju pořád, protože na to myslím v jednom tahu, i když nepíšu. Jde o věc, kterou v sobě třeba nosíš celý život, a v zásadě z toho vždycky vyleze těch dvaatřicet řádků.
Existovali interpreti, u kterých měl Pavel pocit, že dokonale vystihli jeho verše? Nebo to bylo jinak?
Pavel: Já píši pro každého jako Vrba, ať je to pro kohokoli. Pro slavného, i pro toho, co slavným nikdy nebude. Vždycky k tomu přistupuju, jako bych měl tesat Michelangelovu sochu.
Marie: Jednou před lety mu Karel Gott řekl: „Pavle, já nevím, co mám s tvým textem dělat. Co znamená, jak to je? Já si ho snad odložím do penze a pak si ho přečtu.“ Pavel to vždycky rád citoval.
Ale nějakou komunikaci s budoucím interpretem určitě měl, ne?
Marie: Pavel vyžadoval, aby si interpreti pro text přišli a před ním ho zazpívali, protože chtěl, aby si společně ujasnili frázování. A taky aby opravil slova, která jim nejdou lehce do pusy. Určitě mu šlo i o kontakt s lidmi, o nichž přemýšlí a pro které píše.
Byl mistrem českého jazyka, ale jaký byl jeho vztah k anglismům nebo silným (až vulgárním) slovům?
Marie: Tak to opravdu neměl rád. S posměchem vždycky říkával, že všichni lízujou a faxujou (no, a dneska už nikdo neví, co byl fax) a do jedné knížky si dal motto: Krasomluva čtení / vymizela dnes / Kouzlo věty změnil / e-mail – SMS / „Verš má jenom tehdy sílu / když se vejde do mobilu.“ A vulgarity? Já jsem ho opravdu výjimečně slyšel říct ‚ty vole‘… Naše generace nemluvila sprostě, četli jsme básničky, obdivovali malíře, četli světovou i naši literaturu, povídali si o filmech. U Pavla vulgarismy v žádných textech – a co jich je – nenajdete.
Takže svérázu se dá dosáhnout i jiným způsobem?
Marie: Pavel je znám také tím, že si vymýšlel novotvary. Třeba Křídlení pro brněnské Synkopy 61. Novotvar mu připadal výstižný v kontextu s hudbou, která se chvílemi vznášela spíš ke Stravinskému než do říše popu. A navíc hezky zněl. Novotvar měl mimo jiné naznačit jeho vnitřní přesvědčení, že kumšt nespočívá v naplnění, ale v naplňování: ... Ucítíš Křídlení když sníš / Utichá Křídlení když víš...
Mívá autor po napsání textu pocit, že se mu povedl, nebo když pak slyšel písničku třeba z rádia, říkal si, že to měl napsat nebo udělat jinak?
Pavel: Když je člověk na startu, zdá se mu, že všechno, co vymyslí a řekne, by mělo být vytesáno do kamene. Později si to už nemyslí. Spíš má pocit, že to, na co přišel, objevili už dávno jiní – a má pravdu.
Na které své texty byl nejvíc hrdý?
Marie: Určitě pro rockové skupiny Blue Effect, Synkopy, Mahagon, George and Beatovens, Citron, Olympic…Také na píseň Mlýnské kolo v srdci mém pro Hanu Hegerovou, Říkej mi pro Petru Janů, na Závidím pro Věru Špinarovou, na Lampu pro Martu Kubišovou, na duet Karla Gotta s Lucií Bílou Ať láska křídly mává, na Dámu při těle pro Petra Spáleného. Taky byl pyšný na Sem tam pro Jitku Zelenkovou, na Ave Maria pro Lucii Bílou a taky na text Stejskání, který napsal na hudbu Petra Jandy. Píseň myslím vyšla jen na CD z televizního pořadu Na bílo. Pár veršů z této krásné písně je na Pavlově náhrobku. A určitě byl hrdý na text Modi o malíři Modiglianim, který si léta chránil a stále pro něj nenacházel interpretku, až najednou věděl. V posledním roce svého života text svěřil Lucii Bílé a skladateli Petru Maláskovi. Dopadlo to překrásně, ale u toho už Pavel nebyl. Snad to všechno viděl…
Nedáme nějaký oblíbený Vrbův citát na závěr?
Pavel: Jaký jsem, za mě řekl už Hemingway: Nebyl dobrý ani špatný. Byl to moderní člověk.