Sama se označuje za „hudební běženkyni z Prahy, která nalezla svůj nový domov v Brně“. Od prvního alba Čerstvě natřeno (2005) ji známe jako originální písničkářku, která původně folkovou škatulku přesahuje do různých stran, k blues, jazzu, šansonu či popu, a tentokrát se neleká ani alternativy, trochy elektroniky či docela tvrdého rocku. Což je dáno vizionářstvím producenta alba 90 % štěstí Martina E. Kyšperského, jinak leadera proslulé brněnské kapely Květy.
Ačkoli až na krátké pauzy soustavně koncertuje, předposlední, Andělem oceněné album Holobyt vydala v roce 2016, na novinku se tedy čekalo osm let. Ty vyplnila Martina Trchová nejen dvojím mateřstvím, ale také stále aktivnější výtvarnou činností. Je respektovanou a často vystavující malířkou a v neposlední řadě ilustrátorkou dětských knížek. Ostatně, velmi obrazné jsou i její texty na všech albech, na tom novém obzvláště.
Už před čtyřmi lety jste s Martinem Kyšperským natočili duet Nové otazníky, který je na albu také obsažen. Byl to ten zárodek vaší větší spolupráce, nebo jsi uvažovala i o jiných možnostech?
V té době už jsem tušila, že neudržím svou tehdejší pražskou kapelu a věděla jsem, že chci nové písničky dělat trochu jinak. Práce na tomhle duetu s Martinem mě natolik nadchla svou přirozeností, inspirativností a radostí, že mi v hlavě okamžitě začal klíčit nápad natočit s ním celou desku.
Připadá mi, že tvoje poetika se pohybuje mezi městskou a venkovskou. Jsi původem z Prahy, poslední léta žiješ sice v katastru Brna, ale vlastně v jeho venkovské části. Jak moc to prostředí ovlivňuje tvoje texty? A změnilo se to nějak oproti tomu, kdy jsi tvořila v Praze?
To, jak a kde žiju, mě ovlivňuje hodně. Když se nad tím zamyslím, pronikly mi do nových písniček kromě jiného zarostlé zahrady, záhonky, dvorky, zákoutí, a třeba i pastičky na myši nebo babiččina otázka: „Už máte schody?“ Což je určitě brněnská stopa.
Vznikly všechny písně přímo pro toto album v Brně, nebo jsou třeba některé starší, ještě z „pražského období“?
Jedna písnička vznikla přesně v období, kdy už jsem měla z Prahy nakročeno pryč, ale ještě jsem tam žila. Jsou to Perlorodky a jsou pro mě nesmírně silné a hluboké. Do nich se asi žádné místo přímo neotisklo, ačkoli obrazy výbuchu v obchodním centru jsou vlastně ryze městské. Jde ale o velmi silný a bolestivý vnitřní zážitek.
Všechny ty písně jsou poměrně bohatě aranžované. Neuvažuješ o tom, že bys zase po letech sestavila kapelu?
Ano i ne, to je právě teď moje velké téma. Sólové hraní má veliké kouzlo a na některá místa patří, ale pomalu zkouším různé fúze s brněnskými hudebníky, protože mi spolupráce a větší zvuk chybí. V tuto chvíli se ale nejvíce soustředím na křty alba 11. listopadu v brněnském Kabinetu Múz a o dva dny později v Praze v Čítárně Unijazzu. Na těch si hodlám užít kompletní kapelu sestavenou právě z hostů, kteří se na CD objevili.
Písnička Pastičky je docela tvrdě rocková – a ty jsi v ní velmi autentická jako zpěvačka, ale i jako textařka. Mělas už před vznikem alba nějakou představu, jak by měla finálně znít?
Popravdě jsem měla u Pastiček tušení, že by měla být drsná a divná. Ale neměla jsem žádnou konkrétní představu. Je to píseň, kde jsem Martinovi řekla, ať s ní opravdu naloží, jak uzná za vhodné. Že jsem otevřena téměř všemu. A nesmírně mile mě potěšil. Ta písnička mě baví a v téhle poloze se cítím moc dobře.
Mateřství je pro tebe, myslím, velmi silným impulsem k tvorbě, hudební i výtvarné. Je to tím, že se tomu impulsu v podstatě nelze ubránit, i kdybys chtěla, anebo mateřství umělecky reflektuješ prostě proto, že ti to připadá hezké a je to součást tvého života?
Já jsem vždycky ve své tvorbě reflektovala přesně to, co jsem žila. Málokdy si úplně vymýšlím. V tuto chvíli žiju naplno mateřstvím a připadá mi fascinující, inspirativní i únavné a v něčem frustrující. Často mám víc impulsů a nápadů než prostoru přetavit ty věci v písně nebo obrazy…
Tvoje předchozí album se jmenovalo Holobyt, to ve světle názvu aktuální desky 90 % štěstí zní vlastně dost negativně. Vnímáš posun svého života, potažmo své tvorby jako radikálně pozitivní?
Vnímám to tak a chtěla jsem to nenásilně vyslat i do světa. Holobyt byl plný vnitřních temnot a hledání, 90 % štěstí má v sobě mnoho nacházení a života v tom nejživějším smyslu, ačkoli to vůbec neznamená, že by to bylo album plné veselých písní, to vůbec. Naopak jsou na něm hned tři písně týkající se odchodu někoho blízkého. Cítím se ale šťastně, usazeně sama v sobě a mám pocit, že mám víc otevřené zorničky a mnohem víc dokážu přijímat nové věci tak, jak samy přicházejí.
Proč je toho štěstí vlastně „jenom“ devadesát procent?
To je trochu taková schválnost… Původně je to verš z písně Kousek mojí země, který je mířen směrem k mému současnému životu. Těch 90 % štěstí říká, že je to super a že jsem to takhle chtěla, a těch 10 % je ta touha po divnosti a prostor pro ty divoké rostlinky, které potřebují nutně ven, aby to všechno fungovalo. Ve chvíli, kdy jsem ten verš z písně vytrhla, mě nadchlo, kolik otázek v každém vyvolává. Někdo mi říkal, že to je skvělé, a někdo se hned ptal, kde je těch 10 %. Stále mě to baví.