Na začátku 80. let se Paulu Simonovi nedařilo. Rozpadlo se mu manželství s herečkou Carrie Fisher, vztah s kdysi věrným parťákem Artem Garfunkelem se blížil bodu mrazu a sólovka Hearts and Bones byla z komerčního hlediska takový propadák, že u managementu labelu Warner ztrácel důvěru do budoucna.
„Měl jsem osobní krizi, kariéra uvadala a oboje dohromady mě dostalo do situace, kdy jsem nedokázal mít nic pod kontrolou,“ sdělil svému životopisci Marku Eliotovi při práci na knize Paul Simon: Život. Když firmě oznámil, že by rád natočil další desku s jihoafrickými muzikanty, odmítli jeho nápad podpořit v domnění, že se jim naložené peníze už nikdy nevrátí. Nemohli se mýlit víc!
„Vlastně ta deska vznikla náhodou," vyprávěl Simon v rozhovoru pro New York Times. „V létě 1984 mi kamarád dal kazetu s township jive, pouliční hudbou z jihoafrického Soweta (slumové předměstí Johannesburgu, pozn. red.). Byla to veselá instrumentální hudba a připomínala mi mé milované rhythm and blues z 50. let. Než léto skončilo, už jsem si do těch nahrávek pobrukoval vlastní melodie a říkal si, jestli by se mnou nechtěli natočit desku. A dal jsem se do pátrání, co je ta kapela vlastně zač.“
Jihoafrická pobočka Warnerů mu byla více než nápomocná. Tamní šéfproducent skutečně kapelu jménem Boyoyo Boys vypátral a navrch přidal Simonovi řadu tipů na další zajímavé jihoafrické muzikanty. Teoreticky mohla práce na albu začít. Prakticky tu byl však problém v podobě politiky.
Země OSN nedoporučovaly nebo dokonce zakazovaly svým občanům cestovat do Jihoafrické republiky kvůli apartheidu. „Lidé mi říkali, ať nejezdím. Jihoafrická republika byla nálož dynamitu vzbuzující vyhrocené emoce. Věděl jsem, že když tam odcestuji, a to i když nebudu hrát pro tamní vládu nebo segregované bílé publikum, stejně mi za to budou nadávat. Ale já se rozhodl poslechnout své instinkty a chtěl spolupracovat s umělci, jejichž hudbu jsem upřímně obdivoval.“
Paul Simon se tak navzdory nařízením a doporučením vydal do Jihoafrické republiky, kde téměř tři týdny nahrával s lokálními umělci. Šlo o impulzivní tvůrčí proces plný improvizace a prost jakýchkoliv plánů. „Normálně jsem předtím skládal tak, že jsem seděl s kytarou a skládal, pak šel do studia, pozval muzikanty, přehrál jim písničku a pak se zapnulo nahrávání. Tady jsme na to šli z opačného konce. Spustili jsme nahrávání a pak začali skládat. Neustále jsme improvizovali, kapela jednoduše hrála, já do toho zpíval melodie i texty, dělal jsem cokoliv, s čím jsem se do jejich hudby vešel.“
Album vyšlo téměř přesně před čtyřiceti lety, v létě 1986. I když si je pustíte dnes, neztratilo nic ze svého kouzla. Graceland je originální deska hrající barvami a vůněmi, střídá vyloženě veselé polohy s vážnějšími. Především je ale odvážná. Tedy byla svého času. A nejde jen o ochotu Simona vyrazit do Jihoafrické republiky. Již jsme zmínili, že Paul Simon se nacházel v polovině osmdesátek v krizi. Jeho předchozí desky se prodalo „jen“ půl milionu, což v labelu nesli těžce a tlačili na to, aby se držel toho, co na něm jeho fanoušci milovali. A on místo toho natočil Graceland, album exotických rytmů a melodií, tedy hudby, na kterou tehdejší mainstream plný kytar a synťáků opravdu nebyl zvědavý.
A přesto se z Graceland stala senzace. Do roka se prodalo šest milionů kopií, do dnešního dne se odhaduje dokonce trojnásobný počet. Paul Simon přiblížil západnímu posluchači africkou hudbu, ale hlavně se vrátil ve velkém stylu. Není divu, že je Graceland dodnes tak uznávaná deska. V Praze vystoupí 9., 10. a 12. dubna v rámci turné k poslední (a fantastické) studiovce Seven Psalms, ale není pochyb, že z Graceland také něco zahraje. To by mu totiž fanoušci asi neodpustili, kdyby ne.