Na začátek citujme Kurta Cobaina s jeho odzbrojující upřímností: „Každý večer jsme jezdili do zkušebny v Tacomě, zkoušeli jsme skládat písničky. Já chtěl složit ultimátní popsong, ale vlastně jsem akorát vykrádal Pixies. Musím to přiznat, když jsem Pixies slyšel poprvé, cítil jsem se na tu kapelu tak napojený, že jsem v ní měl sám hrát. Nebo alespoň v jejím revivalu. Vzali jsme si jejich cit pro dynamiku, hráli potichu a klidně i nahlas a tvrdě. Riff Smells Like Teen Spirit je vlastně klišé, připomíná Louie Louie. Když jsem ho ve zkušebně začal hrát, Kris Novoselic se na mě podíval a řekl: To je ale trapárna.“
Cobain se přiznal, že jeho nejslavnější riff má z Louie Louie.
Úspěch nikdo nečekal
Ačkoliv deska Nevermind vyšla v září roku 1991, navzdory dnešnímu bez přehánění kultovnímu postavení tehdy rozhodně neměla okamžitý úspěch. Ba naopak, vše se muselo dopředu opatrně promyslet a nečekat zázraky. Vydavateůství Geffen Records, pod které Nirvana spadala, do obchodů po celé Americe v den vydání poslalo něco málo pod 50 000 desek, dalších 35 000 odplulo do Británie, kde se nečekaně chytnul debut Nirvany Bleach. Jako cíl si vytkli prodat čtvrt milionu desek. Z dnešního pohledu úsměvná skromnost.
Jenže z pohledu tehdejšího šoubyznysu šlo o střízlivé odhady. Americký rock na začátku devadesátek, to byl hlavně dojezd hair metalu, který stále spolehlivě vyprodával stadiony, a na druhé straně televize a rozhlasové stanice nasazovaly do rotace mladé uhlazené kapely jako U2 nebo R.E.M. Ono, co čekat od doby, kdy nejúspěšnějším rockovým singlem byl Another Day In Paradise od Phila Collinse.
Odpovědí na takovou situaci byl logicky vzestup grunge a nasupeného alternativního rocku. Kapely jako Nirvana, Pearl Jam nebo třeba Mudhoney byly tou dobou už aktivní, vědělo se o nich, ale z hlediska šoubyznysu se pohybovaly totálně mimo radar zájmu manažerů velkých labelů.
I z toho důvodu zamířila Nirvana krátce po vydání Nevermind do Evropy a konec roku 1991 strávila na turné po Británii, Německu, Francii a pár štací měla i v okolních zemích. Úspěch Bleach naznačoval, že když to nepůjde v Americe, třeba to zvládne starý kontinent. Nakonec to klaplo úplně všude.
Hit, kterým to všechno začalo.
11. ledna 1992 se stalo album Nevermind nejprodávanější deskou v USA. Z první příčky sesadilo Dangerous Michaela Jacksona, což řada lidí vnímala jako triumf hudební revolty nad popovou uniformitou a se dnes proto v různých výročních článcích právě tento moment připomíná. Evropské publikum dobře rozmasírované právě ukončeným turné odpovědělo záhy: do jara byla Nirvana nejprodávanější a nejhranější kapela v řadě evropských zemí a prodeje desky nekonečně překonávaly nejdivočejší počty. Původní celkový odhad čtvrt milionu kusů se v lednu 1992 prodal každý týden.
Ed Rosenblatt, tehdejší ředitel vydavatelství Geffen, v rozhovoru pro New York Times prozradil, že úspěch Smells Like Teen Spirit veškerou marketingovou strategii, kterou k vydání Nevermind ve firmě připravili, smetl ze stolu: „Nedělali jsme vůbec nic. Byla to prostě jedna z těch rozjetých nahrávek, kdy si říkáte: padejte z cesty a skrčte se.“
Samotní hudebníci z Nevermind moc velkou radost neměli. Když v roce 1993 chystal novinář Michael Azerrad knihu Come As You Are: The Story of Nirvana, Cobain mu k desce řekl: „Dneska se za ni stydím. Zníme spíš jak Mötley Crüe a ne punkrocková kapela.“ Kritický byl ale k desce i v jiných místech knihy, opakuje, že ji nemůže vystát nebo natvrdo říká, že má zvuk jako z prdele. Přesto se ale neodstřihl úplně: „Když občas Nevermind poslouchám, tak tu produkci nesnáším, ale na té desce je něco, co mě skoro dojme k slzám.“
Podobný odstup si v Azarradově knize drží i baskytarista Kris Novoselic: „Ten úspěch je asi fajn, ale tyhle milníky jsou mi ukradený.“
Autor knihy pojal látku šířeji a vyzpovídal i kolegy z jiných kapel, kteří úspěch Nevermind občas brali jako ránu vlastní tvorbě. Například kytarista Fugazi Guy Picciotto řekl: „Naše deska byla najednou důležitá asi jako bezďák chčijící v lese. Když jsme viděli ten dopad Nevermind, připadali jsme si, že hrajeme na ukulele.“
Každý chce svou Nirvanu
V době tohoto rozhovoru ale Picciotto ještě netušil, že absolutně nikdo na alternativní scéně nebude vnímaný jako hráč na ukulele. Naopak. Nevermind pro všechny rockové kapely vypravila autobus ke slávě, kterým se všichni mohli svézt. V lednu 1992 totiž začalo něco, čemu se později bude přezdívat Zlatá grungeová horečka.
Fugazi úspěch Nevermind štval, obloukem se k nim ale vrátil.
Americký hudební novinář Steve Knopper, autor několika knih a redaktor časopisů Billboard a Rolling Stone, před třemi lety pro neziskovou mediální organizaci NPA sepsal obsáhlou zprávu o tom, jak hudební průmysl po úspěchu Nevermind absolutně ztratil zábrany a všechny velké labely utrácely nesmyslné částky ve snaze najít druhou Nirvanu. Zlatou grungeovou horečku popsal výstižně jako stav, kdy americké alternativní kapely dál hrály nasupený rock stavící se proti všemu a všem, jen za to dostávaly statisíce a někdy miliony dolarů.
Kytarista Bill Barbot z kapely Jawbox Knopperovi k tehdejší změně řekl: „Byli jsme součástí komunity, o kterou se hudební průmysl vůbec nezajímal, ignorovala nás hudební média, ignorovaly nás labely, což nás vedlo k postoji: sereme na vás.“
S trochou ironie se dá říct, že právě tento postoj řadě kapel otevřel do hudebního průmyslu dveře. Jawbox, hardcore kapela z Washingtonu, hrála po malých klubech pro stovky lidí. Když vyšla Nevermind, velmi záhy získala lukrativní kontakt s labelem Atlantic. Dopředu dostala 175 000 dolarů zálohy, aniž by kapela cokoliv udělala. „Pro firmu ty prachy byly jako účetní chyba, ale my se najednou mohli týdny válet v penězích,“ doplnil Barbot. Po podpisu smlouvy začal label okamžitě pracovat. První, co s kapelou udělal, bylo, že ji naložil do letadla a poslal ji do New Yorku na focení promo fotografií, na které nenajal nikoho menšího než Davida LaChapella s jeho pověstnou výpravou a technickým týmem. Navzdory dobře připravené kampani a mediální masírce Jawbox dopadli špatně. Debutové album se prodávalo mizerně a po natočení druhého se rozpadli. Nikdo po nich nechtěl peníze zpátky. Byli jen jedním nepovedeným pokusem z mnoha.
Cobain prodává
„Mohli jste vytvořit kapelu a vymyslet k ní citát, co o ní řekl Kurt Cobain. Kurt měl rád Melvins, tak najednou všichni chtěli podepsat smlouvu s Melvins. Nikdo to moc nechápal, všechno šlo díky této ekonomice snadno. Nirvana byla svá vlastní ekonomika,“ prohlásila producentka Janet Billig Rich, která na začátku devadesátek krom samotné Nirvany dělala manažerku i Smashing Pumpkins nebo Hole. A měla naprostou pravdu, Kurt Cobain a jeho parta generovali peníze ostatním. Chcete další důkaz?
Když Nirvana na slavné vystoupení MTV Unplugged pozvala jako předskokany skupinu Meat Puppets, udělala z punkrockového tria přes noc hvězdy. Členové kapely vzpomínali, jak přišli pár týdnů po vystoupení do kanceláří svého labelu PolyGram na Manhattanu: „Když jsme stoupali po schodech, otevřel se před námi prostor s vysokými stropy. A na jedné stěně tam byl obří obraz Salt-n-Pepa, patnáct na deset metrů. A na druhé stěně jsme takhle velcí viseli my. Zíráme na to a říkáme si: „Co to kurva, no to mě poser, do prdele, to je největší obraz mě, co jsem kdy viděl! Najednou jsme byli ve středu zájmu vydavatelství a udělali z nás tahouny celé jejich rockové sekce,“ vzpomínal později basák Cris Kirkwood.
Meat Puppets jednou předskakovali Nirvaně a hned byli za hvězdy.
Nebo ještě jeden příklad. Daniel Johnston byl absolutně neznámý jižanský písničkář, který si doma nahrával písničky a ty pak prodával na kazetách po koncertech. Když se jednou Kurt Cobain objevil na obrazovce MTV a měl na sobě tričko s Johnstonem, jen a pouze to stačilo labelu Atlantic, aby za písničkářem poslal své lidi a domluvili spolupráci. Nabídli mu smlouvu a zálohu něco málo pod půl milionu dolarů pod podmínkou, že můžou od smlouvy kdykoliv odstoupit. Což udělali hned po vydání první desky, které se prodalo prachbídných 16 000 kusů. Ale opět – peníze Johnstonovi do posledního centu nechali.
Aspoň se potkat
Byla to šílená doba, kdy hudební labely v honbě za druhou Nirvanou vyhazovaly peníze okny. Mike Gitter, který měl ve firmě Atlantic na starosti vyhledávání nových umělců, vzpomínal s Knopperem na svou práci následovně: „Žili jsme velmi svižný, vzrušující a dobře nakrmený život. Prostě jsme kontaktovali kapelu A, B nebo C, vzali ji na večeři do Zen Palate, protože všichni jsme chtěli chodit do Zen Palate, a tam probíhala schůzka, jak se na hudební vydavatelství sluší a patří, takže účty šly do tisíců dolarů.“ Gitter dodal, že od labelu dostával ročně účty okolo 30 000 dolarů z rozpočtu na schůzky s kapelami, co zněly jako Nirvana. A to byl jen jedním z mnoha hledačů talentů, kteří tehdy po klubech kroužili.
Ian MacKaye, zpěvák Fugazi (ano, ti s ukulele), potvrdil, že i když oni sami nikdy neměli potenciál oslovit takové publikum jako Nirvana, schůzek s labely si užil až až. V kapele se zařekli, že se nikdy podobným společnostem neupíšou, MacKaye byl ale společenský člověk se zájmem o obor, takže nikdy žádnou schůzku neodmítl a vždy si šel s manažery rád popovídat, protože ho bavilo poslouchat jejich historky. „Po šatnách kolovaly pověsti o multimilionových částkách, co tihle pánové nabízí. Pravda je, že o číslech jsme se nikdy na takových kontaktních schůzkách nebavili. Hladem jsme ale netrpěli.“
Vydavatelství Atlantic stojí zmínit znovu kvůli jednomu důležitému přínosu té doby. Když se stal prezidentem firmy Danny Goldberg, rockový katalog firmy byl za konkurencí pozadu. Rozhodl se mohutně investovat. Podepisoval autory s pramalým potenciálem vyprodávat haly jenom proto, že chtěl mít v katalogu talentované outsidery. Cíleně svým manažerům dával Nirvanu za vzor a neměl problém proplácet jim horentní sumy za cesťák, kontakt, snahu. Ale hlavně – co Atlantic ztráceli nabídkou, to doháněli Goldbergovým vizionářstvím. Už bylo zmíněno, že rocková hudba do té doby stáhla hlavně na metalu a stadionovém rocku. Goldberg se od toho chtěl odstřihnout, na úspěchu Nirvany stavěl budoucí vizi a bez výjimky všechny nově nasmlouvané kapely označoval pojmem alternativní rock, aby bylo jasné, že to, co Atlantic vydává, je nová, jiná, neokoukaná hudba než ty máničky, co byly předtím všude okolo.
Scéna rozdrobená na menší žánry, punkrock, pop-punk, grunge, shoegaze, noise, to všechno se začalo v obchodech s deskami pro zjednodušení dávat do police označené jako alternativní rock. A to jen díky tomu, aby zákazníci snadno našli cestu k regálu, kde mají „něco jako Nirvanu“.
Smutní hrdinové
Není pochyb o tom, že úspěch Nevermind v lednu 1992 odstartoval éru, která umožnila do šoubyznysu proniknout později úspěšným kapelám jako Pearl Jam, Tool, Stone Temple Pilots, ale i talentům na okraji scény, prostě klukům a holkám, kteří si alespoň na chvíli mohli užít ten pocit rokenrolového života.
Tento příběh má ale samozřejmě i své smutné hrdiny, a sice původní rockové hvězdy, které se najednou ocitly na okraji zájmu. Hair-metalové hvězdy dohrály, i superúspěšní Bon Jovi byli najednou pro smích. Džínové bundy skončily, nastala éra flanelových košil. Larry Hardy, tehdejší hledač talentů pro společnost Warner, vzpomínal: „Doteď si pamatuju na jednu kolegyni, která se schovávala v kanceláři před kapelou Bullet Boys. Rok dva zpátky prodávali desky po tunách a teď je musela propustit. Všichni jsme byli zaměstnaní hledáním nové Nirvany a ona neměla odvahu říct jim to do očí.“
Každá éra jednou končí a platí to i pro Zlatou grungeovou horečku. Odezněla v půlce devadesátek, kdy se scéna nachrchlaných kytar přejedla, a nejen mezi posluchači, ale i v rádiích a v televizi byla poptávka po klidnějších kytarách. Samozřejmě, že zájem se cyklicky vrací a podobně, jako kdysi do mainstreamu nakráčel grunge, přišel koncem 90. let nu-metal. Ale co se rozpočtu a snahy labelů týče, šoubyznys už nikdy nezažil takovou vlnu bláznovství, jaká přišla před třiceti lety po úspěchu Nevermind.