A i když to letmým pohledem vypadá, že zásadním rokem devadesátkové hudební dekády byl rok, kdy Nirvana přišla s generační deskou, ani letopočet 1994 nebyl pro fanoušky muziky nijak tragický. Hudební hostina byla v plném proudu a člověk mohl brát jako samozřejmost, že tahle párty bude pokračovat dál.
Napster, Spotify nebo Apple Music byly vzdáleny světelné roky, a tak fanoušci počítali, na co kapesné nebo výplata budou stačit. A kromě Dookie se toho tehdy nabízela spousta. Superunknown od Soundgarden, The Downward Spiral (Nine Inch Nails), Ill Communication (Beastie Boys), Mellow Gold (Beck), Music For The Jilted Generation (The Prodigy), Grace (Jeff Buckley), Parklife (Blur), Definitely Maybe (Oasis), No Need To Argue (The Cranberries), Monster (R.E.M.), MTV Unplugged in New York (Nirvana), Dummy (Portishead) nebo třeba Crooked Rain, Crooked Rain (Pavement). To jen tak namátkou.
Všechno desky, které se během času staly klasikou. Bude zajímavé sledovat, jestli se některým z následujících interpretů podaří to, co v úvodu zmíněným Green Day. Být i po tolika letech na scéně respektovanou kapelou, která pořád není pro smích. To je na pop-punkovou kapelu, jejíhož zpěváka Billie Joe Armstronga chtěly mít fanynky před třiceti lety doma jako svého plyšáka, docela dobrý výkon.
Tipy na hudbu, kterou u nás v rádiích neuslyšíte
Gustaf, brooklynská post punková pětice, potěšila novým singlem. Starting and Staring je další z řady hravých věcí, jimiž chce kapela pobavit. Skvěle se jí tak daří navazovat na odkaz kapel jako jsou Talking Heads, The B-52's nebo Devo. Singl přináší neklidnou energii, která se spirálovitě a hypnoticky valí dál a nabírá na síle. Stejné je to i se zpěvem/vyprávěním Lydie Gammill, která posluchače udržuje v napětí až do samotného konce tříminutové novinky.
Starting and Staring je předzvěstí druhého alba kapely Package Pt. 2, které vyjde 5. dubna. Potvrzuje, že kapela pokračuje v nastoleném trendu, kdy zásadní je pro ni atmosféra, jíž jednotlivé skladby mají. Když se k tomu přidá elektrizující živé podání téměř výhradně dámské kapely (s výjimkou kytaristy Vrama Kherlopiana), výsledkem je jedinečná směs současné energie evokující nostalgické vzpomínky.
Gustaf si hned od svého vzniku v roce 2018 vybudovali oddané fanouškovské publikum, jež kromě zábavnosti na pětici oceňuje také taneční podobu jejího post-punku. Úspěchu kapely také napomohlo předskakování takovým kapelám jako jsou IDLES nebo Pillow Queens. S podobným materiálem jako je Starting and Staring mají Gustaf potenciál být při podobném aranžmá koncertním headlinerem.
Na kariérní cestě vzhůru je také skladatelka z jižního Londýna Ella Smoker, která vystupuje jako gglum. Její úspěšné tažení potvrzuje i nejnovější singl Easy Fun, jednoduchá, zkreslená a dobře produkovaná atmosférická skladba s nekomplikovanou instrumentací a hravou prací s vokály. Celé je to takové éterické a lehce se vznášející dílko, které ukazuje schopnost napsat chytlavý, a přitom nevtíravý song.
Nebylo tomu ale vždycky. Když jako teenagerka Ella Smoker začala koketovat s vlastní tvorbou, lákala ji hudba nabízející pocit bezpečí díky detailnímu rozvrstvení v rámci instrumentace. Při jejích pokusech napsat podobné věci ale výsledek nebyl takový, jaký by si představovala. Pomohlo jí, když místo zamýšlené představy vsadila na upřímnost. Od té doby začala být s tím, co vytvořila, spokojená. Přezdívka gglum, z doby, kdy byla stále naštvanou teenagerkou jí ale i tak zůstala.
V její tvorbě jsou patrné vlivy Adrianne Lenker, Alexe G nebo Phila Elverunma a kapely The Microphones. Stejně jako oni gglum pracuje s atmosférou a díky tomu vytváří různé hudební scenérie. Výsledkem je mix dream popu, elektroniky i garage punku, který dokáže oscilovat od lo-fi zvuku k produkci znějící skutečně masivně. I díky tomu v době pandemie, kdy v roce 2020 skončila ve škole, její singly zaujaly a na Spotify získaly miliony přehrání. Krátce po dvacítce a se schopností pracovat s novými hudebními platformami disponuje Ella Smoker velkým potenciálem. Bude zajímavé sledovat, jak se jí ho daří naplňovat.
Blanket, čtveřice zkušených muzikantů z anglického Blackpoolu, ohlásila na 22. března vydání nové desky Ceremonia. Po úvodním singlu Euphoria, dala kapela aktuálně k dispozici eponymní singl Ceremonia. Energickou kytarovou věc, kterou skvěle v tempu udržuje nespoutaná rytmika v podání basáka Matthewa Sheldona a bubeníka Aidena Baldwina. To vše slouží jako vozba pro zpěváka Bobbyho Pooka, aby posluchače přesvědčil, že by si deset věcí na novince kapely měl poslechnout. A daří se mu to.
Blanket od svých začátků, kdy sázeli na úderný post-rock, který je kolorován shoegazovými plochami, došli k více rockově standardní formě vyjádření Díky dvěma kytarám a různým efektům zní skupina, jako by v ní hráli více než čtyři lidé. Přitom nezní nějak zbytečně komplikovaně a míří přímo na komoru. Singl Ceremonia je příkladem tříminutové písničky, u které stopáž přesně odpovídá. Další sloka, vyhrávka, bridge by tu už byly navíc.
Nové album přijde jen půl roku poté, kdy kapela vydala EP Blue Eyes, na kterém kromě svých věcí předvedla i covery Radiohead (Climbing Up The Walls) a Post Malone (I Fall Apart). Na svém nadcházejícím krátkém turné po německy mluvících zemích se Blanket Česku vyhnou, ale zájemci se za nimi mohou kousek za hranice vydat do Drážďan (27.1.) nebo do Vídně (28.1.).
Experimentální punkové trio Nerves z irského Dublinu se chystá 15. března vydat debutové EP nazvané Glórach. Jak dokládá singl Empty, vyznačovat se bude brutalistním zvukem, klasitými kytarami s výraznými návaly zpětné vazby, ocelovou basou i mohutnými údery bicích. Směsici punku, hardcoru, industriálu a samplů nevévodí vokál zpěváka a kytaristy Kyle Thorntona, jenž nemá ambici být nezpochybnitelným lídrem, ale spíše působí jako průvodce po postapokalyptickém, krátery posetém území.
Hudební složce konvenují také texty, jež pojednávají o ztrátách a duševním zdraví. To vše obetkáno venkovem západního Irska a estetikou smrti, degradace i neustálými odchody, které jsou součástí irských dějin už po celá staletí. Celkové vyznění jde do značné míry za producentem Danielem Foxem z Gilla Band. Na debutu Sprints Letter to Self dokázal kapele vtisknout energii a lehkost, u Nerves jde spíše o intenzitu a hutnost. Někdy až tak výraznou, kapela připomíná klasiky z Einstürzende Neubauten.
Glórach v irštině znamená hlučný a tady je název totálně přesný. Nerves se stylově vymykají ze současného ranku irských kytarovek a post-punkové scény. Ale je to jejich výhoda, protože jsou takto jedineční a díky tomu nezaměnitelní.
Stejně jako Nerves na 15. března chystají vydání svého materiálu také skotští Dancer. Půjde o debutovou desku této indie popové kapely a ponese název 10 Songs I Hate About You. Ale zvolenému pojmenování úplně nevěřte, singl Passionate Sunday ukazuje, že v případě Dancer jde především o hru. Ať už s melodií, rytmem, vokálem nebo nástroji, jak je ze singlu patrné.
A také radost, která je poznávacím znakem kapely. Tu tvoří zkušení muzikanti Gemma Fleet (zpěv), Chris Taylor (kytara), Andrew Doig (basa) a Gavin Murdoch (bicí), kteří v minulosti prošli řadou kapel a ví, že nejlepší muzika vzniká tehdy, když se všichni baví. A u Dancer to poznáte na první poslech. Ostatně podle zpěvačky Gemmy Fleet jde o skupinu, ve které se cítí jako ve své vůbec první skutečné kapele.
Právě její hlas a styl vyprávění, v němž nabízí posluchači spoustu barevných obrazů najednou, ať už jde o matné vzpomínky na 90. léta nebo lásku v době všudypřítomného šílenství, občas prostřídáno mluvenou pasáží, je tím, co Dancer dělá zajímavé. Vpasováno do příjemné indie formy s hravými linkami kytar, melodickou basou a dotvářející stopou bicích přichází Dancer s energií, která strhne všechny okolo.